Soubor Slova pro věčnost (Forever Words) přináší jeho neznámé básnické a písňové texty z nejrůznějších údobí. Sám autor je nezhudebnil a nebo nenahrál; po vydání této knihy to za něj s úctou udělali jiní: v dubnu 2018 vychází nahrávka, kde se textů z Forever Words ujali Willie Nelson, Elvis Costello anebo Chris Cornell. Cornellova píseň Rusty Cage patřila k jedné z American Recordings, k posledním Cashovým nahrávkám; shodou okolností Cornellova účast na Forever Words patřila zase k jeho posledním nahrávkám.

„Muž v černém byl také neuvěřitelně plodný básník, který za sebe rád nechal mluvit tužku… V jeho poezii se prolínají láska, smrtelnost, závislost, humor, duchovnost, bolest, úžas, naděje, zármutek, svoboda a odevzdanost – právě tak jako v jeho písních – ve snaze vytvořit co nejvěrnější portrét jeho skutečného já.“
Will Hodge, Rollingstone.com

Nat je veteránem britské tajné služby. V sedmačtyřiceti letech by čekal, že ho pošlou na odpočinek, ale on dostane nový tým a nový úkol: dohlížet na aktivitu ruských agentů řízených Moskvou. Nežije však jen svou prací; stará se o svou maželku, právničku a levicovou intelektuálku, a relaxuje u badmintonu, hry, v níž i přes svůj střední věk exceluje. Právě při badmintonu se seznámí s rozhněvaným mladým mužem, který nenávidí Brexit, Trumpa a vůbec celou post-reaganovskou a post-thatcherovskou konzervativní politiku. Nat mu představí manželku a mladík oba dva přesvědčí svými radikálními postoji, že současná pravicová agenda, jak britská, tak americká, jsou čiré zlo. Navíc Nat zjistí, že za Trumpovým vítězstvím v prezidentských volbách, stejně jako za Brexitem, není nikdo jiný než Putin…

Špionážní román Agent na cizím hřišti není jen napínavým vyprávěním osmaosmdesátiletého spisovatele, ale dílem tak aktuálním, že zcela neomylně drží prst na tepu doby – a ten prst se jedinkrát nezachvěje.

Nakladatelství Argo vydává autorovy starší i nové romány, naposledy kupř. i „memoár“ Holubí tunel v překladu Michaela Žantovského nebo špionážní román Malá bubenice v překladu Jiřího Hanuše.

„Přední špionážní autor své doby. Možná všech dob.“ – Time

Fulghumovské eseje tak, jak je známe a máme rádi. Ohňostroj vtipu i moudrá zamyšlení. Autor bere čtenáře za ruku a vede ho na dobrodružnou výpravu, ukazuje mu svět novýma očima a poodhaluje něco ze svého procesu uvažování i tvorby. Na jaké židli Fulghum nejraději sedává? O čem si povídá se starou indiánkou? Proč se pořád vrací do Česka? To vše, a ještě mnohem víc se dozvíte v nové knize esejů Roberta Fulghuma.

Již v druhé knize si budete mít možnost připomenout setkání kněze Zbigniewa Czendlika se zajímavými lidmi, které pozval na lanškrounskou faru do oblíbeného pořadu České televize Uchem jehly. Přátelské rozhovory s hosty, kteří ve svém životě a ve své kariéře dosáhli významných úspěchů a jejichž životní zkušenosti mohou být inspirativním vzorem, postupně směřují k duchovnímu rozměru lidského života, který každý ze zpovídaných hostů nachází překvapivě i jinde, než bychom čekali.

Zbigniew Czendlik je římskokatolický kněz polské národnosti působící v České republice. Narodil se 6. září 1964. Dětství prožil v obci Debowiec na polské straně těšínského Slezska. Je známý svým osobitým přístupem k víře, náboženství i křesťanským hodnotám. Dlouho a zřejmě bezúspěšně bychom v české katolické církvi hledali známější a oblíbenější tvář. V médiích se vyjadřuje vtipně, srozumitelně a s nadhledem nejen k náboženským otázkám. Nebojí se šokovat, provokovat a být zcela nekřesťansky nekorektní. Přitom je noblesní, pozorný, překvapivě otevřený a nezkrotně společenský.

Když se v dánském království objeví monstrum a začne požírat místní muže a ženy, zkáza celého národa se zdá být nevyhnutelná… Až dokud z druhého břehu moře nepřipluje na pomoc hrdina Béowulf. Mladý válečník, jehož zdobí kromě nezměrné síly a odvahy také šlechetnost a oddanost. Poradí si tento statný Géat s hrůzostrašnou obludou a uchrání Dány od pohromy?
Hrdinský epos Béowulf stál u zrodu anglické literatury. Již přes tisíc let inspiruje generace autorů, od J. R. R. Tolkiena po hollywoodské scénáristy.
Španělské autorské duo Santiago García a David Rubín nyní přivádí tuto slavnou báseň do 21. století v podobě „vikingského westernu“, grafického románu BÉOWULF.

Michael Ende líčí v Punči přání dobrodružství dvou zvířecích hrdinů, tlustého vypelichaného kocoura Mauricia a revmatického škarohlída havrana Jakuba, kteří se odhodlaně pustí do křížku s černokněžníkem Škodolibem a jeho tetičkou Tyranií: ti dva totiž vaří čarodějný lektvar, po jehož požití se splní veškerá přání – jenže obráceně. Obě popletená stvoření, Mauricio a Kuba, se vrhnou do zdánlivě předem ztraceného úkolu prolomit s pomocí svatého Silvestra účinky čarovného punče a porazit zlé magické síly. Že se jim to nakonec podaří a čtenáři se výtečně baví, není snad ani třeba připomínat. A tak zatímco obě zvířátka, jinak přirození nepřátelé, se spřátelí, čarodějové ztroskotají na své nepřekonatelné nedůvěře.

Punč přání byl ve světě přeložen do více než dvaceti jazyků.

Čerstvě zfilmovaný šestý román Třetí svatba (Het derde huwelijk, 2006) jednoho z nejčtenějších a nejocěňovanějších vlámských spisovatelů je nejspíš aktuálnější než kdy jindy: autor v něm svým bravurním, komickým i podmanivým stylem vykresluje problematiku evropského přistěhovalectví a lidi uvízlé v jejím soukolí.
Stárnoucí a stále více nemohoucí homosexuál Maarten už není ve filmovém byznysu na výsluní, jak býval, před nějakou dobou mu zemřel životní partner a navíc ho tíží dluhy. V této situaci mu kdosi nabídne výhodnou nabídku: když u sebe ubytuje mladou černošku Tamaru a na oko se s ní ožení, aby získala povolení k pobytu, obdrží tučnou sumu. Sám zadavatel této fušky je totiž v hledáčku policie, protože v dobré víře už dvakrát vdavekchtivým ženám z cizích krajů naletěl, a i když tohle má být opravdu láska jako trám, pro belgické orgány je každý jeho další sňatek s cizinkou už předem odsouzený jako fingovaný.
Maarten obývá dům, kdysi secesně zdobný a elegantní, nyní však stejně sešlý jako je jeho majitel. Přitakání bývalého bonvivána finančně lákavé nabídce nevychází jen z obav o jeho materiální zabezpečení – mladá společnice by mohla v domě zastat i lecjakou práci a o chřadnoucího stárnoucího muže se postarat. Soužití takto dvou rozličných charakterů logicky naráží na spoustu peripetií, z nichž Lanoye s humorem sobě vlastním dokáže vykřesat zářivě zábavné jiskry, přesto v jeho líčení obou osamělých lidských osudů je mnoho pochopení pro ty, jimž osud do vínku nedal jen jednoduché výzvy. Na pozadí příběhu, který neodvratně graduje k nečekanému finále, autor velice výstižně líčí upadající slávu kdysi bohaté země a touhy a očekávání, které do ní vkládají ti, jimž kvůli povolení k pobytu stojí za to pokusit se obejít zákon. Stejně bravurně popisuje snahu státních orgánů podobným scénářům zamezit i za cenu nabourání soukromí občanů.

„Lanoy bortí iluze o multikulturních Flandrech a pevnosti Evropě v románu, který místy připomíná komickou burlesku a místy sklouzává ke žlučovité trudomyslnosti, nicméně s jemnocitem pro melodrama popisuje postupný pád hrdiny Maartena Seebregse. Ztělesňuje dvojice Tamara-Maarten rozkol mezi kontinenty? Mnozí čtenáři v tom každopádně vidí konfrontaci mezi vyhořelou Evropou a životem kypící Afrikou.“
(De Morgen)

„V této knize si beru na paškál samozřejmost, s níž smýšlíme o národnostech a hranicích. Imigranti, ale také úředníci jako vymahatelé zákona boří jednu hranici po druhé a zastaví se až v Maartenově ložnici. A Maarten sám ke konci příběhu boří svoji poslední hranici, tu, která definuje jeho nemocné tělo.“
(Tom Lanoye)

Vydání knihy podpořil Fond vlámské literatury.

Jediná sbírka poezie Jiřího Stránského obsahuje verše napsané převážně v padesátých letech, kdy byl autor vězněn v politických lágrech. Jeho verše jsou jedinečným svědectvím o deformovaném a surovém světě za ostnatými dráty v temném období naší historie, ale zároveň, stejně jako všechny jeho prozaické knihy, jsou prodchnuty nadějí a vírou v člověka a láskou k životu. Vlastními slovy autora je to výpověď prozaika, který se v určité situaci musel uchýlit k poezii, neboť na to, co cítil a chtěl říct, próza nestačila.

Betty Couvreurová žije ve stínu své matky Maud, slavné autorky fantastických příběhů pro děti. Trpí záchvaty ztráty řeči… zato její dospívající dcera Clara toho napovídá až moc. Paříž, kde prší jako v Londýně, a rodina složená ze samých žen a přízemních problémů. Ale najednou se začne dít něco podivného, co naznačí, že spolehnout se nejde na nic. Ani na to, že jméno jejich rodiny je pravé, ani na to, že v minulosti jejich rodu se neukrývá věkovité tajemství, ke kterému patří jiné nestvůry, takové, které nepatří jen do psychologie, ale které jsou až příliš hmatatelné.

Dějiny smrti jsou jedním z vrcholných děl moderní francouzské historiografie. Philippe Aries je sepsal po dvacetiletém shromažďování literárních, archeologických, obrazových i liturgických pramenů stejně jako spisů úřední provenience. Výsledek jeho snažení představují fascinující dějiny vztahu člověka ke smrti, jenž se zformoval na rozhraní antického a křesťanského světa a přetrval hluboko do 19.
Aries plasticky a téměř vyčerpávajícím způsobem zachytil historické proměny evropské mentality ve vztahu k různým podobám umírání. V centru jeho zájmu stála problematika dějin pohřebního ritu, vzniku hřbitovů a jejích vizuálních proměn, vztahu člověka k mrtvému tělo či lékařských přístupů ke smrtelné agónii. V duchu francouzského dějepisectví školy Annales podrobně zkoumal způsoby jednání a uvažování v posledních okamžicích života, a to jak v elitním prostředí panovníků a aristokracie, tak ve světě měšťanů a venkovanů. Barvitým pramenem pro zachycení těchto mentálních představ mu byly testamenty a pro mladší období nejrůznějších deníky a jiná memoárová literatura.
Protože v křesťanském světě smrtí život nekončí, musel se systematicky dotknout i dobových názorů – a jejich proměn – na posmrtný život: poslední soud, očistec a naděje na věčnou spásu. Ačkoli je nejrozsáhlejší část Ariesova textu je věnována dějinám středověku a raného novověku, přesto jeho kniha nepostrádá ani úvahy o podobách smrti v moderním světě. Srovnávání předmoderních a dnešních představ vyznívá poněkud tristně, neboť během mnoha staletí došlo k výraznému odindividuálnění smrti, k zatlačení smrti a umírání na okraj zájmu společnosti a k „uvěznění“ smrti do neosobních nemocnic.

Pročítání Dějin smrti rozhodně není snadnou záležitostí. V mnoha ohledech nás totiž nutí přemýšlet o podstatě lidského života a ztrátě úcty k jeho bolestné podobě – ke smrti, jež uzavřením nemocnic v době koronavirové epidemie získalo netušený rozměr.