V odlehlé holandské vesnici, kam lidi zvenčí přijdou jen zřídka, se místní veterinář vydává na další
rutinní návštěvu sousedního statku. Je začátek parného léta a v okolí se šíří zvěsti o nemoci skotu,
ale on má oči jen pro čtrnáctiletou farmářovu dceru, která tráví osamělé prázdniny podivnými hrami a fantazírováním. Nikdo netuší, kolik toho ti dva mají společného (citlivost, vnitřní trýzeň a neukojitelnou představivost) a jak daleko jejich tajný vztah zajde.
V literatuře se některé velké příběhy neodbytně vrací, ale jen čas od času v ní zazní i zvlášť silné hlasy. A Rijneveld dává ten svůj
do služeb jednoho z takových příběhů: jeho odvážná reinterpretace Lolity zasazená na holandský
venkov připomíná jednu z nebezpečných podob lásky, z níž nikdo nevyjde bez úhony.

Dvorskou společnost Norbert Elias poprvé vydal v roce 1969.
Tato kniha představuje široce pojatou analýzu utváření se společenských a sociálních vztahů v dvorském prostředí v období
starého režimu. Středobodem autorova zájmu je dvorská společnost francouzského krále Ludvíka XIV., jež podle jeho názoru vytvořila zcela nové modely společenského chování aristokracie, jež v jistých proměnách přežívaly hluboko do 19. století
a jež i při zániku monarchií ve většině západního světa ovlivňují
chování politických i kulturních elit do současnosti.

Jednoho krásného jarního rána navštíví Diana Cowperová, bohatá matka slavného herce, pohřební ústav, aby si domluvila svůj vlastní pohřeb.
O pouhých šest hodin později je mrtvá, kdosi jí v jejím vlastním domě uškrtil šňůrou na závěsy.
Na scénu přichází Daniel Hawthorne, výstřední, leč geniální detektiv, kterého sice od policie vyhodili, ale občas si ho zvou ke složitým případům jako konzultanta. A protože by si
k občasným melouchům u policie rád něco přivydělal, přijde s nápadem, že by mohl své případy vydávat knižně. K tomu ovšem potřebuje někoho, kdo by ho při práci sledoval a po vzoru doktora Watsona všechno zaznamenal.
Los padne na Anthonyho Horowitze, známého spisovatele a scenáristu, se kterým kdysi Hawthorne coby expert na vraždy spolupracoval na jednom seriálu. Anthonymu se sice do spolupráce s tímhle mimořádně nepříjemným člověkem vůbec nechce, případ ho však začne zajímat, takže navzdory všem pochybnostem nedokáže nabídce odolat. Najednou se ocitá uprostřed příběhu plného nečekaných zvratů a falešných stop. Navíc postupem času vychází najevo, že pár temných tajemství skrývá i jeho společník.

Major Roman Saran z ostravské kriminálky prožívá v životě další turbulentní období. Jeho přítelkyni Lence se po tragických událostech doprovázejících vyšetřování její zmizelé spolužačky Krysty vracejí vážné psychické problémy, které vedou až k rozchodu. Svérázný major si čistí hlavu v Praze a netuší, že právě zde na něj čekají další šokující odhalení – a to jak detektivní, tak životní. Návrat domů a vyšetřování smrti bývalé profesorky češtiny, kterou někdo srazil a od místa činu odjel, stojí jen na začátku série událostí, jež Saranovi obrátí život zcela naruby. Ve druhém příběhu se čtenáři při vyšetřování brutální vraždy lesního dělníka seznámí i s dalšími neopakovatelnými místy ležícími v Saranově regionu – například s beskydským pralesem Mionší.

Petr Sagitarius pokračuje v sérii detektivek Trujkunt ze severovýchodního cípu naší republiky šestou knihou obsahující opět dvě povídky: Náraz a Prales.

Během pandemie covidu strávil dle svých slov Nick Cave celé
hodiny na telefonu; jedním z lidí, s nimiž si volal nejčastěji, byl
irský zpěvák a publicista Seán O’Hagan – a jejich hovory s postupem času nabývaly na intenzitě a začaly se točit kolem několika uzlových bodů: víry, umění, hudby, svobody, smutku
a lásky. Oba přátelé se dohodli, že si telefonáty budou nahrávat – a z nějakých padesáti hodin nahrávek se po radikálním
redakčním zpracování zrodila kniha Víra, naděje & masakr.
Najdeme v ní vše, co jsme si od Nicka Cavea za čtyři dekády
jeho oslnivé umělecké dráhy navykli očekávat; dostane se nám
upřímné osobní zpovědi i originálních meditací nad smyslem
života a umění, a ještě lecčeho navíc. Jak říká sám Cave: „Tahle kniha pro mě hodně znamená a myslím, že ji upřímně ocení i každý, komu se nějak zvrtnul život, koho trápí tvůrčí blok,
kdo má problém se závislostí, kdo truchlí, kdo zažívá duchovní krizi, kdo se pídí po smyslu života, kdo hledá krásu, kdo se
chce naučit, jak napsat píseň či odehrát koncert nebo jen tak
existovat.“

Hlavní hrdinka Kei se snaží vyrovnat s tím, že její manžel Rei před dvanácti lety beze stopy zmizel. Netuší, zda je manžel mrtvý, nebo zda od rodiny utekl. V jeho diáři ji zaujala poznámka Manazuru, což je název malého přímořského letoviska nedaleko Tokia.
Kei žije se svou matkou, vychovává dospívající dceru Momo a udržuje vztah se ženatým mužem, ale myšlenky na zmizelého manžela nedokáže dostat z hlavy. Znovu a znovu ji to táhne k moři, do Manazuru. Koneckonců tam, v hluku příboje, můžete najít všechno: ztraceného manžela, zapomenutou minulost i sebe.

V Manazuru totiž vstupuje do světa, kde čas se dokáže zastavit i vrátit, zvuky se vytrácejí a věci mizí. Duchové přicházejí a odcházejí, loď na moři hoří, oběšená žena visí nad hladinou. Dějí se tam opravdu podivné věci.

Děj se pohybuje jakoby ve vlnách mezi přítomností a minulostí, reálným a neskutečným světem. Plyne pomalu, ale přitom udržuje čtenáře v napětí. Díky poetickému stylu autorky, kterému nechybí prvky magického realismu, tajemno, melancholie ani jemný humor, je z příběhu cítit tichá něha.

„Krásný a hluboký příběh o ztrátě a paměti… . Jemný, poetický … Silný.“

-Book Riot

„Duchařský příběh či meditace o životě a smrti, o rodině a o sobě samém. Poutavý a napínavý román jistě uspokojí všechny čtenáře.“
Booklist

Trilogie Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný má v Beckettově prozaickém díle stejně zásadní postavení jako Čekání na Godota či Konec hry v jeho díle určeném pro divadelní scénu. Radikální „antirománová“ forma, spojená s rozpadem vypravěčského vědomí a stále vyhrocenější anonymitou, se jedinečným způsobem pojí se skeptickým a černým humorem. Beckett zde naplňuje své
autorské krédo, že úkolem umělce je selhávat lépe než kdokoli jiný, a vytváří jeden z mála modernistických textů, který lze bez rozpaků stavět vedle díla Franze Kafky. Individuální hrdina se zřetelnými obrysy mizí, ohniskem vyprávění se místo něj stává nejistota a kupící se vědomí nicoty lidské
existence. Prózy původně psané francouzsky a poté autorem převedené do angličtiny mistrovsky
přeložil Tomáš Hrách.

Další detektivka s Jacksonem Brodiem.

Před třiceti lety došlo v idylickém zákoutí venkovském Devonu k hrůznému zločinu. Šestiletá Joanna byla u toho. A teď má pachatel vyjít na svobodu.
Předčasně zmoudřelá šestnáctiletá Reggie pracuje v Edinburghu jako chůva pro sympatickou lékařku. Ta jednoho dne zmizela i s děckem, ale všem kromě Reggie jako by to bylo jedno.
A na druhém konci města vrchní inspektorka Louise Monroeová také někoho pohřešuje. Zatím netuší, že ji pátrání svede dohromady se starým známým Jacksonem Brodiem – mužem, jehož život je jako jízda na horské dráze.

Román vyšel poprvé v roce 1932 a je inspirován dobou autorova dětství a raného jinošství v židovském městečku na dnešní
Ukrajině, jež tehdy patřila k carské říši. Chlapec Penek pochází
z jidiš hovořící rodiny velkoobchodníka s obilím a dřívím. Je v ní
nejmladším, avšak nemilovaným dítětem. Postupně se vzdaluje náboženskému i společenskému životu svých příbuzných
a stále častěji utíká z velkého bohatého domu na předměstí
štetlu, kde vládne nepředstavitelná bída. Jeho sympatie patří
stále více světu chudiny a drobných řemeslníků, jejichž synové, ačkoli je pro ně původně „zatracený panský synek“, ho na
konci příběhu přijmou za svého.

Gildas (či Gilda, kol. 500–570) byl britonský klerik. Učenost a literární styl mu vysloužily přídomek Sapiens (Moudrý). Jeho spis v latinském originále známý pod názvem De excidio et conquestu Britanniae (O zkáze a dobytí Británie) vypráví o pořímské historii Británie. Jde o jediný dochovaný podstatný zdroj o tomto období, vytvořený téměř současníkem. Jako člen řádu ovšem ve svém vyprávění nenabízí nestranný pohled, nýbrž favorizuje ideál mnišství. Spis ve formě kázání o třech částech odsuzuje činy autorových současníků sekulárních i církevních. První část se skládá z vysvětlení díla a stručné historie římské Británie od jejího dobytí za principátu až do autorovy doby. Kritizuje Britony za jejich hříchy, současně však také oslavuje hrdiny jako Aurelia Ambrosia, kterého coby první popisuje jako vůdce odporu proti Sasům. Zmiňuje také vítězství v bitvě u hory Badon, později připisované Artušovi. Gildas sám ovšem jednoznačného velitele vojsk neuvádí. Druhá část odsuzuje pět britských králů: Constantina, Aurelia Conana, Vortiporia, Cuneglase a Maelgwna. Jedná se o jedinou dochovanou zmínku o těchto osobnostech, napsanou v době jejich vlády, proto je z historického hlediska velmi cenná: V poslední části Gildas opět kriticky vystupuje proti tehdejšímu kléru.