Klasické dílo moderní literární vědy a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury. Autorovy teoretické vývody vyplývají přímo z mistrných literárních
rozborů, v nichž Auerbach osvědčil udivující znalost materiálu,
nápaditost, mnohostrannost hledisek i jemnost nuancování.
Jednotnou koncepci knihy vytváří její klíčový pojem – pojem
stylové roviny.
Předmětem zkoumání Auerbachových stylových analýz a z nich vycházejících interpretací jsou rozličné
formy zpodobňování lidských dějů v západoevropských literaturách. Auerbach své argumenty zakládá na hloubavé, osvětlující četbě klíčových pasáží z primárních textů. Jeho cílem bylo
ukázat, jak literatura od antiky až po dvacáté století postupovala ke stále naturalističtějším a demokratičtějším formám zobrazení. Již při prvním vydání v roce 1946 vzbudila práce značný
ohlas u filologické veřejnosti. Pro mnoho čtenářů z akademické obce i mimo ni patří Mimesis k nejlepším dílům literární kritiky, jaká kdy byla napsána.

Monumentální počin v oblasti literární kritiky a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury.

New York po roce 1900. Mladá dívka, fascinovaná vzácnými
knihami, si zahrává s osudem a šplhá po společenském žebříčku vzhůru. Pod falešným jménem Belle da Costa Greene,
pro přátele prostě Belle Greene, se stává ředitelkou pohádkové knihovny magnáta J. P. Morgana a miláčkem mezinárodní
aristokracie. Ve skutečnosti je to podvodnice. Podvádí všechny a ve všem, žije v neustálé lži a přetvářce, neboť tato oslnivá
dáma, vážená a uznávaná odbornice v elitním prostředí bibliofilů a nejlépe placená žena v USA, skrývá z pohledu striktně
rasistické společnosti strašlivé tajemství. Ačkoli vypadá jako
běloška, ve skutečnosti je Afroameričanka. Navíc je dcerou
slavného černošského aktivisty, který její snahu skrýt svůj původ považuje za neodpustitelnou zradu. Společnost, jež více
či méně oficiálně uplatňuje „one-drop rule“, zákon, který označuje za černocha kohokoliv, kdo má v sobě byť jedinou „kapku
černošské krve“, je ale ještě nemilosrdnější. Hrdinka knihy Belle
da Costa Greene zemřela v roce 1950 a své tajemství by si vzala do hrobu, nebýt kufru plného dokumentů na jedné půdě.

Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze a Centre National du Livre.

Poslední jednorožec, slavná kniha Petera S. Beagla plná poetiky, čar a kouzel, v sobě skrývá také spoustu lehce humorného nadhledu, což je natolik neotřelá a pestrá kombinace, že se dodnes po právu těší celosvětové oblibě. Však také v českém překladu Michaela Bronce vychází už potřetí. Hravý a důvtipný jazyk učinil během několika generací z poutavého příběhu jednorožky pátrající po osudech svých ztracených druhů kult. Velkou měrou k tomu přispěl i stejnojmenný animovaný film. Poslední jednorožec je románem pro čtenáře jakéhokoli věku, stačí mít srdce na správném místě a chuť nechat se okouzlit stejně jako miliony čtenářů před vámi.

Opožděná básnická prvotina Aleše Berného nabízí působivé epické pásmo z pražského Podskalí: rozhovor (lhostejno, zda imaginární, či skutečný) s někdejší láskou se v něm mísí s obrazy z dětství, líčením nevratné proměny celé čtvrti a tragickým příběhem jedné podskalské rodiny, to vše podáno evokativním jazykem prosyceným aluzemi na velká literární díla i současnou popkulturu, od amerických bluesmanů přes Einstürzende Neubauten po Huga Race či Nicka Cavea. Až holanovsky výpravné pasáže se tu střídají se ztišenými, úspornými, vizuálně silnými obrazy, evokujícími bolestnou pomíjivost člověka i města, a celou poémou se táhne pronikavá melancholická nota, stesk po uplynulém, po všem, co hnědá řeka odnesla z Podskalí až k Helmovskému jezu.

Nejnovější publicistická kniha Moje Rusko. Zprávy ze ztracené země známé ruské novinářky a dlouholeté redaktorky a zvláštní zpravodajky listu Novaja gazeta Jeleny Kosťučenkové velmi věrně odráží hlavní autorčiny reportérské zájmy. Většina textů se odehrává v místech, která jsou základním předmětem Jeleniny pozornosti – beznadějně zapomenutá a Bohem i lidmi odstrčené kouty středního Ruska, kde bují především bída, beznaděj, alkoholismus a prostituce. Kniha se tak stává svéráznou kronikou jejího života a profesionální práce posledních zhruba patnácti let.

Výjimečný portrét národa a ženy, která nechce být umlčena.

„Kniha Jeleny Kosťučenkové je důležitým průvodcem po jednadvacátém století. Autorka je příkladem všech reportérských ctností, od fyzické odvahy až po umění citlivě napsat prózu. Rusko, o němž zde vypráví, je Rusko, které bychom měli znát.“
– Timothy Snyder
br>

„Jací jsou dnešní Rusové? A proč jsou takoví? Přečtěte si tuto knihu. Autorka si léta vede deník duše svého národa, s láskou i nenávistí. Vědci tvrdí, že v těle není místo, kde by duše sídlila. Kde se tedy nachází? Autorka chodí po domácnostech a školách, ptá se na lásku a nenávist, na děti a rodiče. Poznáváme, jak vzniká monstrum, které nyní zanechává své stopy na Ukrajině. A jak nutí celý svět bát se budoucnosti.“
– Světlana Alexijevičová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu

„Kosťučenková nejenže nachází cestu do samotné temnoty, ale vydává se i do jejích nejčernějších koutů. To, co se z temnoty vynořuje, je její talent. Přečtěte si její knihu. Stojí to za to. “
– Dmitrij Muratov, šéfredaktor listu Novaja gazeta a nositel Nobelovy ceny za mír

„Bystrý, trýznivý text… Autorka se odvážně pouští za hranice Kremlu a jeho státem řízené propagandy. Její novinářská integrita je nezpochybnitelná; nebezpečí, kterým čelí, jsou velmi reálná. Je to živé a dojemné vyprávění.“
– Publishers Weekly

Usedlost se odehrává na jednom místě, ale v různých dobách.
Začíná v současnosti – žena, která odlehlé rodinné stavení
s pozemky právě zdědila, k nim nemá příliš silný vztah, připadá si tam cizí. Ale jak chodí po vsi a zařizuje vše potřebné, na
každém kroku ji někdo poznává. Jako by ji poznávala snad i samotná země. Pochází zkrátka odsud, z místa, kam v 17. století
přišel vysloužilý voják Matts, založil první políčko a svázal svůj
život se zdejšími tajemnými lesy a močály.
Přes čtyři století sledujeme osudy jedné rodiny na jednom
místě, ale není to tradiční kronika – Usedlost mluví mnoha
hlasy, každý je naprosto originální, má svůj rytmus a poetiku. A nevyprávějí jen lidé: stejnou důležitost může mít i chleba, kámen, ptáci nebo rostliny. Kořeny lidí a lesa se proplétají
v hlubinách země.
Román připomíná, odkud jsme přišli, a vybízí k úvahám o tom,
co po sobě zanecháme budoucím pokolením.

Usedlost, první román Marii Turtschaninoff pro dospělé, byl oceněn prestižní švédskou literární cenou YLE 2022. Tato cena je každoročně udělována nejlepší finsko-švédské knize roku v rámci Helsinského knižního veletrhu a je považována za jedno z nejvýznamnějších ocenění pro finsko-švédské autory.

Vychází ve 20 jazycích!

Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange.

Po dlouhých šestnácti letech, jež uplynuly od vydání jeho světového bestselleru Cesta, se doyen americké literatury vrátil
na scénu s novým dílem, románovým diptychem. Jeho první část, nazvaná Pasažér, pojednává o peripetiích záchranáře
Bobbyho Westerna, zatímco část druhá, Stella Maris, je věnována jeho sestře Alicii, doktorandce matematiky na Chicagské
univerzitě. Ta se znenadání objeví v nemocnici ve Wisconsinu
se čtyřiceti tisíci dolary v igelitové tašce. Záhy se ukáže, že trpí
paranoidní schizofrenií a že možná v její mentální nestabilitě
hraje určitou roli její bratr Bobby, o němž za žádnou cenu nechce mluvit. Reálný svět, zejména vzpomínky na dětství, se na
plátně, které čtenářům představuje, prolínají s přeludy, premisami a závěry fyziky a filosofie. Příběh, vyprávěný prostřednictvím záznamů z terapeutických sezení, je působivým dovětkem k románu Pasažér a zároveň úchvatnou meditací o pojmech jako Bůh, pravda, zkušenost a lidská existence.

Miloš píše básně. Miloš je zedník. Miloš umí spravit každé hodinky. Miloš žije v šumavské vesnici kousek od hranic s NSR, tedy s Německou spolkovou republikou – a jsou 80. léta 20. století. Každý se snaží protloukat, jak se dá, většinou pod heslem „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Miloš je ovšem jiný než většina jeho sousedů a kamarádů, vyčnívá nad panoptikum chlapíků, kteří večer co večer v hospodě cucají své pivo a opakují stále stejné fórky. Miloš je dobrák, a kdyby nebyl i kus mužského, posmívali by se mu do očí. A pak jedné bouřlivé noci v lese u domu zvaného Pazderna uklouzne po blátě a sjede jako Alenka králičí norou do jiného světa. Není ale ani v kraji divů, ani za zrcadlem, nýbrž… za čárou.
Daniela Šafránková rozvíjí mírně bizarní příběh z dob, kdy naše obýváky zdobily plechovky od coca-coly a okresní estébáci viděli ideovou diverzi i ve fialové krávě.

SVATBA je od nepaměti jedním z nejvýznamnějších okamžiků v životě člověka a je doprovázena mnoha RITUÁLY předávanými z generace na generaci. Svatbu ovšem neztělesňuje jen okouzlující nevěsta a ohromený ženich, ale též svatebčané veselící se v příjemném prostředí, které je vyzdobeno podle naturelu zamilovaných novomanželů, a samozřejmě také dobré jídlo.

Věděli jste ale, proč se na novomanžele hází rýže nebo obilí, proč se nevěsta přenáší přes práh a proč se rozbíjí talíř? Co přesně symbolizuje PRSTÝNEK a jak se vyvíjela SVATEBNÍ OZNÁMENÍ? Potřebujete se trošku zorientovat v květomluvě, abyste vybrali ty správné květy do SVATEBNÍ KYTICE i pro celý slavnostní den? Chtěli byste obřad ozvláštnit nějakým originálním, třeba i pozapomenutým SVATEBNÍM ZVYKEM? Rádi byste hosty překvapili nápaditou VÝZDOBOU nebo do MENU zařadili ne úplně běžný pokrm? Potřebovali byste nějaké vodítko, abyste v HARMONOGRAMU SVATEBNÍHO DNE na nic důležitého nezapomněli?

Ať už plánujete svatbu striktně tradiční, nebo se chcete vyhnout všem svatebním klišé, autoři této knihy – oba mistři svého oboru – přinášejí mnoho inspirativních nápadů, kterými by rádi přispěli k tomu, abyste na svatební den rádi vzpomínali i po mnoha letech.

Za tuhle knihu by měl jít autor do pekla, tedy kdyby nějaké
peklo existovalo a jemu by se chtělo někam jít – to by o románu Filipa Zawady asi napsal jeho hrdina. Malý chlapec ze sirotčince, vedeného jeptiškami. Rodiče ho opustili, adoptovat
ho nikdo nechce. Na první pohled velmi smutný příběh. Jenže
místo toho se nedokážeme při čtení vypravěčova ironického
komentáře vlastního osudu ubránit smíchu. Je to pohled zbavený společenských konvencí a ohledů na to, co se smí nebo
nesmí říkat, a zároveň zrcadlo frází, které malý kluk slyší od
dospělých a opakuje je. Stačí takové – nenávistné, pokrytecké
nebo neupřímné – věty vlastně jen vytrhnout z kontextu a vidíme jejich směšnost a ubohost v celé šíři. Vypravěč románu
František ale dokáže slova tím, že se neohlíží na jejich společenské významy, proměňovat a využívat podle svého. A tak
o sobě může hrdě říkat: parchant. Černá kočka přináší smůlu
jen těm, kteří tomu uvěří.