Tolkien byl noblesní monarchista, já jsem kluk ze sídliště, říká mistr fantasy George R. R. Martin
Píseň ledu a ohně byla zpočátku docela úspěšná fantasy série, která měla později velké štěstí na velkorysé televizní zpracování. Hra o trůny se stala novým standardem televizních seriálů a z Martina, kdysi oblíbeného, leč nijak zvlášť slavného sci-fi autora, udělala jednoho z nejprodávanějších spisovatelů planety.
U příležitosti vydání nové knihy pořádalo nakladatelství Bantam Books v New Yorku setkání George R. R. Martina s novináři a my byli u toho. Stále sice platilo embargo na dotazy na šestý díl ságy Píseň ledu a ohně, ale nebylo již tak striktní jako v předchozích letech. O autorových potížích knihu dokončit se všeobecně ví. Místo toho připravil Martin svým fanouškům historii rodu Targaryenů s názvem Oheň a krev.
Vaše nová kniha je vlastně jakýsi fiktivní dějepis, který se odehrává 300 let před Hrou o trůny. Jak jste na něco podobného přišel?
Máte pravdu, je to kniha inspirovaná popularizačními historickými knihami, jaké mám rád. Žádné velké akademičnosti se bát nemusíte, takové knihy jsem přečetl asi dvě. Bavilo mě obsáhnout tak dlouhý časový úsek obdobnou hravou formou. Ve skutečnosti je to materiál na 30 románů, které nikdy nenapíšu, protože na ně nemám čas.
A jak se Krev a oheň vztahuje k vaší sáze?
Odehrává se ve stejném světě, takže k sobě mají vztah asi jako politika Abrahama Lincolna a Donalda Trumpa. Ale pochopitelně souvislosti zde jsou a čtenáři je mohou postupně objevovat. Tahle kniha se ale psala daleko snáze, protože je lineární. Rok za rokem v jedné rodové linii. Nemusím psát dvanáct románů najednou, takže mi to šlo daleko lépe od ruky.
Když už zmiňujete Donalda Trumpa… Jedním z hlavních bodů jeho politiky je separace národů – třeba i pomocí zdi…
Myslíte si, že jde o moji Zeď? To těžko, Donald Trump knihy nečte. A nemyslím si, že by se díval na seriál.
To také nevím, ale nevnímáte tam jistou podobnost?
Když jsem začal v sedmdesátých letech psát – většina toho, co jsem kdy publikoval, byla sci-fi – nepsal jsem steampunk, ani o tom, co se stane za deset let. Psal jsem o budoucnosti vzdálené celá staletí, kdy lidstvo zamíří ke hvězdám. Říkám lidstvo, ať už se tam pozemšťanům říkalo jakkoli, nikoli Američané, Mexičani nebo Francouzi. To jsem čerpal z prací spisovatelů jako Poul Anderson nebo Robert A. Heinlein. Jeden svět. Dříve či později vlády pochopí, že jsme jeden svět, a budeme mít jen jednu vládu. A tak si myslím, že stavění zdí není dobrá věc. Zdi jsou bezva kolem evropských měst, ale už i ty se proměnily jen v turistické atrakce. Co se mě týče, jsem spíše pro otevírání dveří, a to i v imigrantské politice.
Když je řeč o fortifikaci – ve vašich knihách hrají zásadní roli draci. Co by byla jejich obdoba v moderních arzenálech?
Lidé je v diskusích přirovnávají k atomovým zbraním. Draci v mých příbězích jsou destruktivní jednotky. Daenerys je královnou v Merínu, kde se snaží vládnout. Má sílu všechny zničit, ale raději by vládla. To je metafora ke světu po druhé světové válce, světu plnému atomových velmocí, kde každý má sílu zničit nepřátele.
Daenerys je ale jen jednou z mnoha vašich ženských hrdinek. Na internetu můžeme najít celou řadu diskusí, kde se nadšeně rozebírá, jak feministicky vaše psaní působí. Co si o tom myslíte?
Snažím se vytvořit svoje hrdinky jako komplexní osobnosti. Pokud jste si všimli, mám jak v Písni ledu a ohně, tak v Ohni a krvi docela obsáhlý casting. Nejde o knížku, kde by byla jedna ženská hrdinka. V sáze jich mám hned sedmnáct! Arya není Sansa, Cersei ani Brienne. Jde o postavy, které mohou milovat, nenávidět, dělat chyby, být sobecké i ušlechtilé. Nechci generalizovat. Je to jako s Targaryeny. Jedni byli skvělí, jiní strašní vládci, další zvládli být takoví i takoví – dobří lidé, kteří dělají strašné chyby. Tak je to i s mými ženskými hrdinkami.
Jak svou fanouškovskou základnu vnímáte vy?
Převážně jako velké požehnání. Jistě, jsou mezi nimi i šťourové, kteří mi nic nedarují, pak je tu skvělá skupina lidí, kteří mi pomáhají vychytat chyby a hodně mě podporují. Jiní… Víte, spousta spisovatelů má celý život potíže vůbec na sebe upozornit. Vzpomínám si, že na autogramiádu prvního dílu Písně ledu a ohně nikdo nepřišel. Tedy, přišli asi tři lidi. Seděl jsem tam hodiny a lidi se mě chodili ptát, jestli píšu kuchařky. Dost mě skličovalo, že nikoho nezajímám. A teď jsem na druhé straně… Akorát někteří lidé se zajímají možná až trochu moc.
A myslíte na ty nepřející fanoušky i během práce?
Ne, to naštěstí ne. Když píšu, jsem s Tyrionem, Aryou, Jonem Sněhem a píšu příběh. Nemohu řešit, co budou říkat fanoušci.
Kdybyste měl stroj času a mohl sám sebe varovat, jaká bude tahle sága řehole, začal byste ji stejně psát?
Myslíte, že bych se mohl varovat, že budu neskutečně bohatý a lidi budou chodit na moje autogramiády? Určitě bych ji i tak začal psát, to pozitivní daleko převažuje nad vším negativním. Nebudu zastírat, že bych si přál více soukromí. Ať jdu do jakékoliv restaurace, chodí za mnou lidé, ale díky bohu jsou to povětšinou lidé milí.
Teď ovšem vychází takový knižní „krok stranou“, už se objevila přirovnání, že jde trochu o Silmarilion. Také tak knihu vnímáte?
Předně Silmarilion Tolkien nikdy nedokončil. Verze, kterou známe, sestavil jeho syn z poznámek a všeho, co se dochovalo po jeho smrti. Myslím, že kdyby žil Tolkien dneska, byl by plný internet vzkazů typu: „Kde je další kniha, Tolkiene!? Proč ti to trvá 30 let?“ Ale snažím se, aby Krev a oheň obsahovala stejný poměr tajemství, záhad a nedořečeností jako Silmarilion – to na něm je nejlepší a samotného by mě zajímalo, jak to bylo s červeným a modrým čarodějem!
A co říkáte na to, když vás srovnávají s Tolkienem?
To je zcela nesouměřitelné. J. R. R. Tolkien se narodil do noblesní rodiny v 19. století, já jsem kluk ze sídliště v New Jersey, navíc produkt baby boomu, vyrostl jsem úplně jinak. A stejné je to s našimi knihami. Tolkien psal mytologii pro Brity. Uznávám ho, ale základ naší práce je jiný. Tolkien byl monarchista, což já rozhodně nejsem. Králové mě fascinují, ale nikdy bych netoužil po jejich návratu. Tolkien prostě napsal, že dobrý král vládnul moudře a spravedlivě sto let. Tomu já nevěřím.
A čemu věříte?
Tomu, že vládci, i ti dobří, prostě dělají chyby. Copak víme, jaká byla Aragornova daňová politika? Držel dál armádu? A co udělal se všemi těmi skřety? Vždyť jich zbyly celé tisíce. Co s nimi provedl? Vzdělal je a udělal z nich dobré občany? Nebo nařídil skřetí genocidu? Moji králové tohle musí řešit. Co je moudré? Jak řešit tu konkrétní situaci? Zkrátka moje a Tolkienovy knihy jsou jiné. A to jak Píseň ledu a ohně, tak Krev a oheň.
Když jsou tedy tak jiné, čím si vysvětlujete jejich úspěch?
To je velice těžká otázka. Před Písní ledu a ohně, dokonce ještě když jsem s ní začínal, jsem byl jen středně velká žába v malém rybníku. Dostával jsem ceny, ale peníze na hypotéku jsem musel vydělávat jinde. Je to celá řada aspektů od načasování přes propagaci, ale i správnou obálku – vyzkoušeli jsme jich hned několik… Co ale dělá skutečný úspěch? To vám neřeknu.
Možná je to tématem? Psal jste sci-fi, teď jde o fantasy…
Možné to je, mě taky fascinovali rytíři a příběhy o nich. To, že jsem přidal draky, nemění nic na tom, že jde o příběh ze středověkého prostředí s hrdiny, s nimiž se může čtenář identifikovat. Nejsou to velcí muži a ženy, ale povětšinou oběti okolností. Vládci se z nich stanou později, když si projdou vlastními pochybami.
Co se týče těch vládců… Kteří politici našeho světa jsou blízcí vám a proč?
To je poměrně jednoduché. Velcí liberálové, jejichž smýšlení sdílím. John F. Kennedy, Theodore Roosevelt, bez něhož bychom žili v úplně jiném světě, než žijeme. Věřili ve stejné hodnoty jako já: svoboda, spravedlnost. Ale znovu opakuji, že nikdo není dokonalý. A podle toho píšu i svoje hrdiny. Můžete napsat dokonalou postavu, ale nejspíš bude nudná. I velcí lidé dělají strašné věci. Ale je potřeba snažit se udělat ze světa lepší místo, než bylo před námi. Pak to musí dobře dopadnout.
Text vyšel v Deníku N.
Když jsem začal v sedmdesátých letech psát – většina toho, co jsem kdy publikoval, byla sci-fi – nepsal jsem steampunk, ani o tom, co se stane za deset let. Psal jsem o budoucnosti vzdálené celá staletí, kdy lidstvo zamíří ke hvězdám. Říkám lidstvo, ať už se tam pozemšťanům říkalo jakkoli, nikoli Američané, Mexičani nebo Francouzi. To jsem čerpal z prací spisovatelů jako Poul Anderson nebo Robert A. Heinlein. Jeden svět. Dříve či později vlády pochopí, že jsme jeden svět, a budeme mít jen jednu vládu. A tak si myslím, že stavění zdí není dobrá věc. Zdi jsou bezva kolem evropských měst, ale už i ty se proměnily jen v turistické atrakce. Co se mě týče, jsem spíše pro otevírání dveří, a to i v imigrantské politice.
Když je řeč o fortifikaci – ve vašich knihách hrají zásadní roli draci. Co by byla jejich obdoba v moderních arzenálech?
Lidé je v diskusích přirovnávají k atomovým zbraním. Draci v mých příbězích jsou destruktivní jednotky. Daenerys je královnou v Merínu, kde se snaží vládnout. Má sílu všechny zničit, ale raději by vládla. To je metafora ke světu po druhé světové válce, světu plnému atomových velmocí, kde každý má sílu zničit nepřátele.
Daenerys je ale jen jednou z mnoha vašich ženských hrdinek. Na internetu můžeme najít celou řadu diskusí, kde se nadšeně rozebírá, jak feministicky vaše psaní působí. Co si o tom myslíte?
Snažím se vytvořit svoje hrdinky jako komplexní osobnosti. Pokud jste si všimli, mám jak v Písni ledu a ohně, tak v Ohni a krvi docela obsáhlý casting. Nejde o knížku, kde by byla jedna ženská hrdinka. V sáze jich mám hned sedmnáct! Arya není Sansa, Cersei ani Brienne. Jde o postavy, které mohou milovat, nenávidět, dělat chyby, být sobecké i ušlechtilé. Nechci generalizovat. Je to jako s Targaryeny. Jedni byli skvělí, jiní strašní vládci, další zvládli být takoví i takoví – dobří lidé, kteří dělají strašné chyby. Tak je to i s mými ženskými hrdinkami.
Jak svou fanouškovskou základnu vnímáte vy?
Převážně jako velké požehnání. Jistě, jsou mezi nimi i šťourové, kteří mi nic nedarují, pak je tu skvělá skupina lidí, kteří mi pomáhají vychytat chyby a hodně mě podporují. Jiní… Víte, spousta spisovatelů má celý život potíže vůbec na sebe upozornit. Vzpomínám si, že na autogramiádu prvního dílu Písně ledu a ohně nikdo nepřišel. Tedy, přišli asi tři lidi. Seděl jsem tam hodiny a lidi se mě chodili ptát, jestli píšu kuchařky. Dost mě skličovalo, že nikoho nezajímám. A teď jsem na druhé straně… Akorát někteří lidé se zajímají možná až trochu moc.
A myslíte na ty nepřející fanoušky i během práce?
Ne, to naštěstí ne. Když píšu, jsem s Tyrionem, Aryou, Jonem Sněhem a píšu příběh. Nemohu řešit, co budou říkat fanoušci.
Kdybyste měl stroj času a mohl sám sebe varovat, jaká bude tahle sága řehole, začal byste ji stejně psát?
Myslíte, že bych se mohl varovat, že budu neskutečně bohatý a lidi budou chodit na moje autogramiády? Určitě bych ji i tak začal psát, to pozitivní daleko převažuje nad vším negativním. Nebudu zastírat, že bych si přál více soukromí. Ať jdu do jakékoliv restaurace, chodí za mnou lidé, ale díky bohu jsou to povětšinou lidé milí.
Teď ovšem vychází takový knižní „krok stranou“, už se objevila přirovnání, že jde trochu o Silmarilion. Také tak knihu vnímáte?
Předně Silmarilion Tolkien nikdy nedokončil. Verze, kterou známe, sestavil jeho syn z poznámek a všeho, co se dochovalo po jeho smrti. Myslím, že kdyby žil Tolkien dneska, byl by plný internet vzkazů typu: „Kde je další kniha, Tolkiene!? Proč ti to trvá 30 let?“ Ale snažím se, aby Krev a oheň obsahovala stejný poměr tajemství, záhad a nedořečeností jako Silmarilion – to na něm je nejlepší a samotného by mě zajímalo, jak to bylo s červeným a modrým čarodějem!
A co říkáte na to, když vás srovnávají s Tolkienem?
To je zcela nesouměřitelné. J. R. R. Tolkien se narodil do noblesní rodiny v 19. století, já jsem kluk ze sídliště v New Jersey, navíc produkt baby boomu, vyrostl jsem úplně jinak. A stejné je to s našimi knihami. Tolkien psal mytologii pro Brity. Uznávám ho, ale základ naší práce je jiný. Tolkien byl monarchista, což já rozhodně nejsem. Králové mě fascinují, ale nikdy bych netoužil po jejich návratu. Tolkien prostě napsal, že dobrý král vládnul moudře a spravedlivě sto let. Tomu já nevěřím.
A čemu věříte?
Tomu, že vládci, i ti dobří, prostě dělají chyby. Copak víme, jaká byla Aragornova daňová politika? Držel dál armádu? A co udělal se všemi těmi skřety? Vždyť jich zbyly celé tisíce. Co s nimi provedl? Vzdělal je a udělal z nich dobré občany? Nebo nařídil skřetí genocidu? Moji králové tohle musí řešit. Co je moudré? Jak řešit tu konkrétní situaci? Zkrátka moje a Tolkienovy knihy jsou jiné. A to jak Píseň ledu a ohně, tak Krev a oheň.
Když jsou tedy tak jiné, čím si vysvětlujete jejich úspěch?
To je velice těžká otázka. Před Písní ledu a ohně, dokonce ještě když jsem s ní začínal, jsem byl jen středně velká žába v malém rybníku. Dostával jsem ceny, ale peníze na hypotéku jsem musel vydělávat jinde. Je to celá řada aspektů od načasování přes propagaci, ale i správnou obálku – vyzkoušeli jsme jich hned několik… Co ale dělá skutečný úspěch? To vám neřeknu.
Možná je to tématem? Psal jste sci-fi, teď jde o fantasy…
Možné to je, mě taky fascinovali rytíři a příběhy o nich. To, že jsem přidal draky, nemění nic na tom, že jde o příběh ze středověkého prostředí s hrdiny, s nimiž se může čtenář identifikovat. Nejsou to velcí muži a ženy, ale povětšinou oběti okolností. Vládci se z nich stanou později, když si projdou vlastními pochybami.
Co se týče těch vládců… Kteří politici našeho světa jsou blízcí vám a proč?
To je poměrně jednoduché. Velcí liberálové, jejichž smýšlení sdílím. John F. Kennedy, Theodore Roosevelt, bez něhož bychom žili v úplně jiném světě, než žijeme. Věřili ve stejné hodnoty jako já: svoboda, spravedlnost. Ale znovu opakuji, že nikdo není dokonalý. A podle toho píšu i svoje hrdiny. Můžete napsat dokonalou postavu, ale nejspíš bude nudná. I velcí lidé dělají strašné věci. Ale je potřeba snažit se udělat ze světa lepší místo, než bylo před námi. Pak to musí dobře dopadnout.
Text vyšel v Deníku N.Autor článku
