„Spousta novinářů teď z Číny raději odchází,“

David Jakš_Míň než kopnout si do psa

říká David Jakš, který strávil šest let jako stálý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu v jihovýchodní a východní Asii. O svých zážitcích teď napsal knihu Míň než kopnout si do psa: Z Asie na vlnách Radiožurnálu. Povídali jsme si o životě v tomto krásném, ale i drsném regionu v rámci fóra Meltingpot na festivalu Colours of Ostrava.

 # V Asii pracuješ šest let. Vybral sis tohle místo dobrovolně?

Ano, vybral. Nějakou dobu jsem už v médiích pracoval, když v Českém rozhlase vyhlásili konkurz na obsazení právě téhle pozice, a to ve chvíli, kdy už nějakou dobu v Asii z Českého rozhlasu nikdo nebyl. Tak jsem se přihlásil a tu práci jsem dostal.

# Čím ti Asie tak učarovala?

Jsou to zejména historické souvislosti. Nejsem sice historik, ale vždycky mě zajímaly dějinné události spojené s tímhle regionem – ať už první indočínská válka, při které došlo k vyhnání Francouzů, nebo samozřejmě události sedmdesátých a osmdesátých let. A pak také ty obrovské možnosti cestování. Oblast východní a jihovýchodní Asie je natolik rozsáhlá, že nemůžete sedět na jednom místě, a nezbývá vám než při práci hodně a pořád cestovat. A to mě baví.

# Kde jsi měl základní tábor?

Až do začátku koronavirové pandemie v Pekingu, a to proto, že v letech 2017–2019 byla Čína kvůli aktivitám prezidenta Zemana v kurzu. Pak jsem se přesunul do Bangkoku. To stěhování v době těsně před covidem ale byla náhoda. Řešili jsme tehdy s vedením, že technicky už nelze vysílání z Číny zajišťovat v plné míře, protože spousta věcí spojených s připojením k internetu je nelegálních, a to i pro novináře, a takové porušení zákona vede často k vyhoštění a k zrušení akreditace. Nemenší problémy pak byly i s respondenty, třeba i z podnikatelského prostředí, protože ti potřebovali k rozhovoru s vámi spoustu různých povolení, a tak jste zjistili, že na vstupu, který trvá třeba dvě a půl minuty, pracujete týden i déle – a do poslední chvíle nevíte, jestli to vůbec klapne.

# Kolik zemí vlastně zpravodajsky pokrýváš?

Osmatřicet. Ale to se samozřejmě nedá obsáhnout, a to ani kdybychom tam seděli dva nebo tři. V podstatě je to prostor od Indie po Japonsko a od Mongolska po Indonésii, takže musí být reportér sám arbitrem, co si pro reportáž zvolí. Každý den se odehrává spousta paralelních událostí, které musíš vytřídit – a jsi za to zodpovědný a musíš si to zdůvodnit.

# Tvou knihou od začátku do konce prostupuje motiv Číny jako obrovské země, ekonomického hegemona, který se snaží ovládnout svoje sousedy. Nejzřetelněji je to v poslední době vidět zejména na Hongkongu. Zažil jsi tohle utahování šroubů na vlastní kůži?

Hongkong je pro novinářskou práci v současné době možná nebezpečnější než samotná Čína. Jde o to, že čínský režim to vzal tak z gruntu, že se to utahování šroubů týká nejen médií, ale také školství nebo třeba soudnictví. A ty jako novinář, když pracuješ v Hongkongu, nikdy nevíš, co na tebe Čína má, při čem tě nahrála. A třeba jenom informování o demonstracích znamená v Číně porušení zákona. Takže netušíš, na čem jsi, a tak spousta novinářů z té země proto teď raději odchází. Z původně svobodné výspy čínského území už nezbylo prakticky nic.

David Jakš(c)Jan Křikava_web

# Co ekonomický nátlak Číny směrem ke svým chudším sousedům? Můžeš uvést nějaký takový příklad?

Teď aktuálně třeba Srí Lanka, odkud utekly vládní špičky a ukrývají se někde v Singapuru. Na počátku všeho tady byly čínské půjčky, které pomohly vybudovat kupříkladu hlubokomořský přístav ve městě Hambantota. Čínští investoři do stavby zainvestovali – a smlouva je nastavená tak, že pokud Srí Lanka není schopná úvěr splácet, tak věřitel – v tomto případě Čína – sáhne té zemi na celou řadu fondů nebo zdrojů. A to je prvopočátek toho, že Srí Lanka v současné době nemá ani na nákup nafty, potravin a jiných produktů.

Ještě markantnějším případem je Laos, kde na konci minulého roku Čína dokončila moderní železnici vedoucí z hlavního města Vientiane na sever do Číny, což je pro Laos možná stavba tisíciletí, která stála asi šest miliard dolarů. Jenže Laos nemá peníze na splácení, a tak si Čína vzala laoskou elektrickou rozvodnou síť. A to je strašný průšvih, protože Laos 80 % svého HDP tvoří prodejem elektřiny.

# Ve své knize poměrně přesně popisuješ obě setkání severokorejského diktátora Kim Čong-una s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Zajímavé bylo, jak se severokorejský vůdce na ta setkání dostával…

Tak na to první do Singapuru letěl normálně letadlem, které měl půjčené od Číňanů. A to i přesto, že mu Donald Trump na konci summitu nabídl, že ho domů „hodí“ svým Air Force One. Jenže Kim se obával, že by tím dal signál, jak je na Americe závislý, a odmítl.

Kim se obecně snaží vystupovat jako svébytný, nezávislý vůdce, a tak u druhého setkání ve Vietnamu zvolil ještě bizarnější způsob cestování, aby to nevypadalo, že je závislý třeba i na Číně. Do Vietnamu se proto vydal opancéřovaným vlakem, který už používal jeho dědeček Kim Ir-sen v padesátých letech minulého století.

Cesta mu trvala čtyři dny, a představte si, jaké vrásky to způsobilo všem čínským železničářům, když se jim po jejich vysokorychlostních drahách, kde vlaky pravidelně jezdí rychlostí kolem 300 km/h, ploužil obří, těžký Kimův vlak. Lépe řečeno dva úplně stejné vlaky, protože ony jsou kvůli bezpečnosti dva, Kim jede teprve v tom druhém.

Super přesné čínské vlaky nabíraly obrovská zpoždění – a k tomu všemu Kim musel hned po přejezdu vietnamských hranic vystoupit, protože horské mosty ve Vietnamu by jeho těžký opancéřovaný vlak neudržely, nasednout do limuzíny a zbytek cesty dojet autem.

# Setkal ses v roce 2018 na olympiádě v Pchjongčchangu v Jižní Koreji s proslavenými „ledovými“ fanynkami ve stejnokrojích, které navštěvovaly zápasy společného ženského hokejového týmu Jižní a Severní Koreje?

Setkal jsem se s nimi tak na vzdálenost pěti metrů. Ale co je zajímavé, jim samotným to, že by ses s nimi měl potkat, vůbec nevadilo. Paradoxně mnohem víc to vadilo jihokorejské policii, která se velice obávala nějaké provokace, a tak západní novináře i ostatní od Severokorejek vytlačovala.

Zajímavější postavičkou, která se objevila jak na téhle olympiádě, tak na obou summitech, byl ale naprosto dokonalý Kimův dvojník. I kdybyste stáli vedle něj, tak byste je od sebe nerozeznali. Byl to mladík z Hongkongu, který sám vše bral s nadhledem, ale jak singapurská, tak vietnamská policie byly doslova nepříčetné, protože se bály, že ho skuteční Severokorejci unesou, že mu ublíží nebo že ho najdou oběšeného někde v parku.

V Jižní Koreji se pak dokonce dostal velice blízko k sestře Kim Čong-una, Kim Jo-čung, o které se říká, že je v mnohém ještě drsnější než její bratr, a když pak jihokorejská policie dvojníka vyvedla, novináři se ho ptali, jak to bere. S humorem sobě vlastním odpověděl: „Copak já, ale až se to dozví ségra…“

# V Asii se velmi často setkáváš i s různými přírodními katastrofami – záplavami, zemětřeseními. V Indonésii jsi dokonce jedno takové zažil na vlastní kůži, a ocitl ses v ohrožení života…

Pro tohle zemětřesení jsem si paradoxně dojel na ostrov Lombok sám, protože po prvotních otřesech přišly další. A musím říct, i když jsem z Chebu, kde jsem jednou za čas nějaké to slabší zemětřesení zažíval a pak o tom vždycky všem vyprávěl, jak to bylo hrozné, tak v Indonésii to mnou dost otřáslo, doslova. Hotel, ve kterém jsem bydlel, se celý sesunul.

Nicméně pozoruhodné bylo, že i když jsem ze země, kde k žádným podobně ničivým zemětřesením nedochází, mé tělo zareagovalo okamžitě. Hned jsem věděl, co mám dělat, kam běžet, a okamžitě jsem si vzpomněl i na svou ženu, která pochází z Gruzie, kde podobná zemětřesení nejsou ničím výjimečným, jak ji odmalička cepovali, že se musí dostat aspoň do futer dveří, tam je prý nejmenší pravděpodobnost, že to na ni spadne.

Za sebe vnímám jako nejhorší situaci místních lidí v Indonésii a všude tam, kde k podobným situacím dochází. Zatímco já se seberu a odletím někam do bezpečí, oni tam musejí zůstat – a vybudovat celý svůj život zase od začátku, protože na to, aby se odtamtud odstěhovali, nemají prostředky. A to je hrozné.

# Reportoval jsi i jednu z nejslavnějších záchranných akcí z posledních let, kdy skupinu mladých fotbalistů uvěznila voda v jeskyních pod horou jménem Zkamenělá barmská princezna…

Celá ta akce byla od začátku do konce úžasná, mediálně vděčná, drama do poslední chvíle, a hlavně se šťastným koncem. A Thajci dodnes věří, že příčinou celého toho neštěstí nebyl monzunový déšť, ale že pravděpodobně jeden z chlapců omylem nebo úmyslně šlápl na nějaký buddhistický oltář, které jsou tam všude rozesety, nebo do něčeho kopl – a rozhněvali tak ducha té jeskyně, což je právě zmiňovaná zkamenělá barmská princezna.

Zajímavé na tom je hlavně to, že s vírou v duchy se v jihovýchodní Asii setkáváš úplně všude. I ve vyspělých státech jako Japonsko nebo Jižní Korea. Je to velice důležitá součást jejich historie a mytologie, a pokud dlouhodobě v těchhle zemích žiješ, tak zjistíš, že postupně se těm historkám usmíváš méně a méně, a když jdeš jednat někam na úřady a ten úředník má všude přívěsky a barevné fábory proti pí (tak se jim tam říká), tak máš pocit, že pokud něčemu takovému věří okresní náčelník královské policie, tak bůhví, jestli na tom něco není.

Přiznám se, že ty fáborky mám dnes v každém pokoji svého bytu, i na záchodě.

# Brzy budeš s prací zpravodaje v Asii končit. Kdyby sis měl vybrat jediné místo, kam by se chtěl v Asii ještě vrátit, co by tě napadlo jako první?

Kterékoli místo, kde teče řeka Mekong. Už od základní školy mám zafixováno v hlavě, jak mi učitel zeměpisu, což byl mimochodem můj otec, vyprávěl o „monzunovém typu řeky“, o záplavách, o tom, jaký to má dopad na zemědělství…

A já si vždycky říkal, sakra, tam bych se chtěl jednou podívat. Po letech se mi to skutečně podařilo, a skvělé na tom bylo to, že se mi podařilo ukázat Mekong i otci, kterého to hrozně dojalo. Čili tam bych se chtěl podívat ještě jednou. A nejlépe znovu s tátou.