Skrytá krása detailu: rozhovor s autory

Pražské stavby Osvalda Polívky 1891–1922

Zdeněk Lukeš – Pavel Hroch

Kniha představuje výtvarnou výzdobu pražských staveb Osvalda Polívky kolem roku 1900, tedy v éře pozdního historismu a secese. Polívka je znám jako spoluautor Obecního domu a projektant řady bankovních paláců, méně už je známo, že spolupracoval také na projektech průčelí řadových činžovních domů. Fotografie Pavla Hrocha nás seznamují s desítkami pozoruhodných detailů, z nichž mnohých si běžný chodec ani nepovšimne. V knize nechybí soupis všech Polívkových staveb, CV a seznam spolupracujících výtvarníků a architektů.

 

Kniha vznikla díky mnohaletému sběru dat a pátrání v archivech, objeveny byly i dosud neznámé stavby, na kterých se O. Polívka podílel. Přišel jste v této souvislosti i na něco, co vás osobně překvapilo?

Zdeněk Lukeš: Jistě, pro mne bylo překvapením, že tehdy již tak renomovaný architekt, který projektoval banky, spořitelny, pojišťovny, úřední budovy a samozřejmě prominentní Obecní dům, bral též zakázky od různých pražských stavitelů na návrhy domovních průčelí normálních činžáků. Možná i proto, že tam mohl uplatnit řadu svých fantaskních nápadů. Bohužel se o tom dříve nevědělo, a nebýt toho, že v archivu architektury Národního technického muzea byla Polívkova nezpracovaná pozůstalost, kterou jsme s kolegy Pošvou a Svobodou postupně prošli, nevědělo by se to dosud.

Proč jste si jako první díl vybrali právě Osvalda Polívku?

ZL: Nejdříve jsme si vytipovali práce několika architektů, ale brzy se ukázalo, že nejvíc různých dekorací – a často velmi bizarních – navrhl právě Polívka a že by stálo za to věnovat mu celou první knihu. V těch dalších už bude projektantů zastoupeno více. Možná tu byl ještě jeden motiv: připomenout nevšední dílo architekta, který byl několika generacemi svých následovníků v lepším případě ignorován, v tom horším dokonce vysmíván.

Kniha je prvním dílem rozsáhlejší série. Kolik je naplánovaných dílů, na jaké architekty se čtenáři mohou v budoucnu těšit?

ZL: To teď není snadné říci. Pavel má materiál pro další knihu, pak se uvidí. Samozřejmě nejen historismus a secese mají zajímavé prvky, určitě bychom rádi zpracovali i další styly – art deco, funkcionalismus, výzvou může být nakonec i sorela…

Zdobný detail a jeho působení v celkovém vyznění stavby je často tím, co právě na historických stavbách obdivujeme. Na většině současné architektury už prvky ryze zkrášlovací nenajdeme. Jistě to je z úsporných důvodů, myslíte si ale, že důvody této absence mohou být i jiné?

ZL: Ovšem, avantgardisté považovali zdobení téměř za zločin, parafrázuji-li Adolfa Loose. Ale při bližším pohledu zjistíme, že různé dekorativní momenty se dají objevit i na funkcionalistických stavbách, byť mají trochu jiný vzhled. Smyslem našich knížek, třeba i cyklu průvodců Praha moderní po architektuře Prahy z období 1850–2000, který jsme před časem s Pavlem dělali pro Paseku, je, aby si lidé staveb, které je obklopují, víc všímali, nechodili prostě jen lhostejně kolem…

Stejně jako studium archiválií, také focení jistě nebyla záležitost jednorázová. Jaká to má specifika?

Pavel Hroch: Pan architekt Lukeš je tím, kdo zadává, co všechno a jak je potřeba vyfotit. Rozdíl je také ve focení celku a detailů. Pro celek je nutné počkat si na dny, kdy se v Praze čistí ulice, což je zhruba dvakrát do roka. Díky tomu se pak podaří udělat snímek bez aut a bez bagrů. Na focení detailů je potom především důležité mít vhodný objektiv. Já jsem si pořídil objektiv 150–600 mm, což je kalibr, se kterým by se dalo jet na safari. Dokáže udělat velké přiblížení, ale i tak je třeba lézt po střechách a chodit na návštěvy do protějších bytů a kanceláří.

Setkal jste se spíše se vstřícností, nebo s odmítáním? Pomohl vám v tom třeba novinářský průkaz?

PH: Novinářský průkaz jsem neměl, jenom jsem zazvonil, představil se a pro případ potřeby jsem měl s sebou papír z nakladatelství, že dělám na té a té knize. Můj občanský průkaz si vyžádal tak jeden člověk z patnácti. Myslel jsem si, že mnohem jednodušší bude dostat se do kanceláří než do soukromých bytů, ale kupodivu se ukázalo, že ochota lidí pustit vás kvůli focení do bytu je větší, než jsem čekal. Kdybych to měl nějak statisticky vyčíslit, tak třikrát mi někdo vyhověl a jedenkrát odmítl. Myslím, že to docela sympaticky svědčí o vysoké míře důvěry, kterou tady lidé vůči sobě mají. Když jsem pro jednu jinou knížku fotil v Brně, dostal jsem dokonce i čaj a štrúdl.

A co to lezení po střechách?

PH: Jo, to je spojeno s jedním docela zábavným jevem. Když mi otevřel chlap a já mu vysvětlil, o co jde, často mi sám nabídl, že má klíč od půdy a jestli nechci jít fotit tam nebo ze střechy. Jako kdyby se v něm probudil malý kluk, i pro něj to bylo zajímavé dobrodružství.

V knize je řada detailů, které jsou umístěny v tak velikých výškách, že na ně skoro z ulice není ani vidět…

PH: Ano, to je takový pozůstatek skoro jako až z doby stavění katedrál, že i ve velkých výškách jsou naprosto precizně vypracované detaily. Na stavbách z přelomu 19. a 20. století ještě ctili toto řemeslo a věnovali úsilí i detailům, které z ulice nejsou vidět, ale viditelné jsou třeba jen z vyšších pater okolních domů.

Zajímavá pro mě byla i perspektiva těchto detailů. Myslel jsem si, že detail ve 2. patře bude lépe vypadat, když ho vyfotím ve výšce. Často to ale vůbec takhle nefungovalo – ten detail je prostě zhotoven tak, aby dobře vypadal při pohledu zdola, a když se dostanete do jeho úrovně, už to není tak efektní. Naproti tomu u detailů ve velkých výškách se s pohledem z ulice nepočítalo, a tak vypadají mnohem lépe, když je vyfotíte ze stejné úrovně.

Zdeněk Lukeš, architekt, historik architektury a pedagog, je široké veřejnosti znám díky desítkám knih, stovkám článků a vystoupení v televizi i rozhlase. Od roku 1990 působí na Pražském hradě, je jedním z našich nejuznávanějších popularizátorů architektury, snaží se o její kultivaci a dokáže ji atraktivně zasadit do širšího kontextu.

 

Pavel Hroch, fotograf, překladatel a tlumočník (ruština, španělština), kromě Česka a Slovenska fotografoval v Mexiku, Rusku, rumunském Banátu, Kazachstánu, Afghánistánu, Španělsku a na Kubě. Vydal řadu knih (některé z nich také se Z. Lukešem), samostatně vystavoval mj. ve washingtonské Sněmovně reprezentantů, v Národní galerii Bukurešť a v mexickém Museo Memoria y Tolerancia.

Tento a další články ze světa literatury naleznete v časopise #mojeargo.