Sbohem, a díky nejen za všechny knihy

DSC_7158

Když vydáváte knihy zahraničních politiků, nemusíte se většinou bát, že tito přijedou do České republiky svá díla promovat. U Madeleine Albrightové to bylo jiné. Její vztah k naší zemi a jejím obyvatelům byl zcela výjimečný, tudíž k nám jezdila ráda a často i po skončení oficiální politické kariéry.

A tak se stalo, že na podzim roku 2012, kdy jsme vydávali její (v Argu první) knihu Pražská zima, naplánovala návštěvu s několika přednáškami a podpisovými akcemi v Praze a v Brně. Podobnou záležitost Argo asi do té doby nezažilo – a od ní vlastně také ne. Stovky mailů, schvalování programu, zajišťování všeho do nejmenšího detailu… Přiznejme si, že aparát našeho nakladatelství není na něco podobného stavěn, ale přesto jsme všechno včas připravili. A báli se.

Zbytečně. Madeleine Albrightová přijela se svou okouzlující češtinou a byla všechno, jen ne komisní, jak jsme se báli (abychom nelhali, všichni nám dopředu říkali, že se bát nemusíme, ale věřte jim…). Přijela pochopitelně ona dáma s brožemi, ale zároveň nesmírně milá, vtipná, lehce a příjemně ironická žena s obrovským rozhledem, která naprosto chápala naši situaci a snažila se nám všechno maximálně usnadnit. Kdyby jen takoví byli všichni autoři, říkali jsme si tehdy…

Návštěva se pomalu, ale jistě proměňovala v nečekaný a netušený happening, který svou provokací se samolibým úsměvem na tváři zkazil až poslanec Foldyna se svými národoveckými přívrženci, kteří se přišli poprat do Paláce knih Luxor na Václavské náměstí. Nelenili kvůli tomu vystát frontu, která se táhla až k soše sv. Václava, což samo o sobě je velký zážitek. Něco podobného vidí nakladatel jen párkrát za život.

Celý program se potom lehce proměnil, ministerstvo vnitra přidělilo bývalé ministryni zahraničí Spojených států amerických „epizodu“ – tedy ochranku. Z neoficiální návštěvy se rázem stala záležitost poměrně oficiálnější a v Brně už jsme „zajišťovali prostor knihkupectví“ a podobné špumprnágle. Zpětně na to vzpomínáme jako na velký zážitek, protože na autogramiádu s vládní ochrankou jsme od té doby nešli… Ale pochopitelně bychom si to zpětně rádi odpustili.

Až na tuhle příhodu to byly neuvěřitelné čtyři dny. Nabité, plné setkávání s lidmi a hlavně v přítomnosti nesmírně inteligentní ženy, která na jednu stranu váží každé slovo, ale na stranu druhou je přímo dětsky spontánní (málem jsme z auta volali Chrisi Bottimu a Tomu Cruisovi, abychom se jich zeptali na jakousi ptákovinu – naštěstí jsme seznali, že v USA ještě spí a pak se to zamluvilo).

Bylo to také možná naposledy, kdy jsme zažívali nikoli ostrůvky, ale ostrovy pozitivní deviace. Jejím zdrojem totiž Madeleine Albrightová byla a vyzařovala ji kolem sebe s neutuchající intenzitou. Následující návštěvy už nebyly takové. Při té poslední, za vlády Donalda Trumpa, se ptala, kde a kdy jsme při budování demokracie udělali chybu. Kde přesně se to pokazilo? Nikdo jsme jí neuměli odpovědět. Je smutné, že při svém odchodu viděla svět, který buduje novou železnou oponu, když se ona snažila následky té staré polovinu života eliminovat.

Na návštěvu z roku 2012 ale vzpomínáme jako na nejhezčí dny, jaké jsme v Argu zažili. Byly pro nás zcela výjimečné, i když si uvědomujeme, že pro Madeleine Albrightovou byly zcela všední – protože byla výjimečnou a nevšední ženou, která všechno dělá naplno, protože milovala život, lidi a (pokud to nevíte) kynuté ovocné knedlíky.

Sbohem, Madeleine, budeš nám chybět.