Rozhovor s Ivanou Dobrakovovou, vítězkou Ceny Evropské unie za literaturu pro Slovensko

Ivana Dobrakovova

Ivana Dobrakovová (1982, Bratislava) je slovenská spisovatelka, od roku 2005 žije v Turíně v Itálii. Vystudovala překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Debutovala sbírkou povídek Prvá smrť v rodine (2009), se kterou se dostala do finále ceny Anasoft litera a získala literární Cenu Jána Johanidesa. Povídky publikovala v novinách, časopisech a antologiích na Slovensku i v zahraničí. Její román Bellevue (2010) byl prozatím přeložen do tří jazyků včetně angličtiny. Překládá z francouzštiny a italštiny (tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně). Za překlad Ruského románu Emmanuela Carrera získala prémii poroty Ceny Jána Hollého. V minulém roce vyšla v češtině v nakladatelství Větrné mlýny její povídková sbírka Toxo (2013).

Ivano, co pro vás znamená obdržení letošní Ceny Evropské Unie za literaturu za knihu Matky a kamioňáci? Letos jste měla velmi úspěšný rok, tato vaše poslední kniha se objevila i ve finálové pětici slovenské hlavní literární ceny Anasoft Litera. V souvislosti s výhrou souvisí i zvýšený zájem ze strany zahraničních nakladatelů, do kolika jazyků se už kniha stihla prodat?

Áno, vďaka tejto európskej cene sa mi ozvalo veľa zahraničných vydavateľstiev z rôznych krajín a aj jednotlivých prekladateľov zo slovenčiny, nie všetky preklady sú však ešte úplne isté, lebo to závisí aj od grantov, ale kniha Matky a kamionisti by okrem Česka mala vyjsť aj v Macedónsku, Srbsku, Bulharsku, Maďarsku, Poľsku, Taliansku, na Ukrajine a rysujú sa ešte nejaké ďalšie možnosti. Niektoré vydavateľstvá zároveň vydávajú aj iné moje knihy, takže som naozaj rada.

Protagonistka Lara ze stejnojmenné povídky v Matkách a kamioňácích říká, že „myšlenky se hrnou a nevím si s nimi rady…“. Váš styl psaní je charakteristický zachycením proudu vědomí ústředních postav. Jak takový typ povídek nebo románu vzniká? Sedíte za počítačem a „prostě nemůžete přestat psát“? Zdá se totiž, že máte při psaní „velmi lehké pero“.

No, práveže vôbec nie. Ja sa na písanie neviem sústrediť príliš dlhý čas. Keď píšem, snažím sa pracovať každý deň, ale napíšem zhruba tak jednu stranu, tri-štyri odseky, všetko si po sebe veľakrát nahlas čítam a upravujem, škrtám a dopĺňam, aby mala veta želaný rytmus a spád, ale viac než hodinu-dve denne nedokážem pracovať, znervózniem, musím to odložiť. Ale spôsob prúdu vedomia je mi už vlastný, inak písať snáď už ani neviem.

Profesně se věnujete ve větší míře překládání z italštiny než autorskému psaní. Přeložila jste například celosvětově úspěšnou tetralogii Geniální přítelkyně Eleny Ferrante, která má více než 1000 stran. Nemrzí vás někdy, že si z časových důvodů musíte vybrat jedno nebo druhé? Čerpáte z překládání inspiraci i pro vlastní psaní?

No, prekladanie je moja hlavná práca, ktorej venujem oveľa viac času a energie než vlastným textom, napríklad mám pred sebou veľmi nabitú jeseň a zimu a už teraz viem, že do nejakého marca sa k vlastným textom ani nedostanem a možno ma to aj trochu mrzí (že som to prepískla a nabrala si priveľa prekladov, nejako sa to tak zišlo), ale zároveň je prekladanie pre mňa istým druhom oddychu, je veľmi príjemné nemusieť riešiť seba a svoje videnie sveta, ale venovať sa textu, štýlu, stavbe viet, myšlienkam niekoho iného. Nemám ale pocit, že by ma prekladané knihy nejako extra ovplyvňovali, (či viac než len prečítané knihy), to skôr v minulosti, keď som niečo objavila a hneď to chcela tiež použiť, napísať si svoju verziu napríklad, teraz si už dávam pozor, a ak si všimnem, že niečo preberiem, dodatočne to korigujem. Ale nestáva sa to často.

Píšete s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby nebo základní postoje k životu. Typická je velká otevřenost až hluboká intimita při vykreslování jednotlivých příběhů postav. Při uzavírání smlouvy pro bulharské vydání po vás chtěli prohlášení, ve kterém byste stvrdila, že vaše kniha neobsahuje nic obscénního, což jste odmítla podepsat. Myslíte si, že někteří čtenáři můžou být takovou otevřeností zaskočeni? Obecně se soudí, že Češi jsou povahově uzavřenější než třeba Slováci a Italové, což jsou dvě kultury, které se objevují ve vašich knihách.

Ó, áno, myslím, že moje talianske kamarátky, mamičky dcériných spolužiakov, by boli všetky zaskočené, keby sa dostali k mojim textom. Preto sa som sa snažila vždy držať svoje písanie oddelené od svojho talianskeho sveta, kde som ženou v domácnosti. A práve táto Cena EU mi to trochu „skomplikovala“, keďže pár ľudí tu v Turíne sa o tom dozvedelo, a pritom ani netušili, že niečo píšem. Takže toto vo mne vzbudzuje trochu úzkosť, že môj slovenský svet začína prenikať do toho talianskeho a ako sa s tým vyrovnať. Teda, aby som to vysvetlila, pri písaní nemám veľmi autocenzúru, píšem hlavne pre seba, píšem, lebo potrebujem čosi vyjadriť, podať správu a neuvedomujem si, že to možno potom vydám a niekto si to aj prečíta a môže si o tom pomyslieť svoje. To mi dôjde až neskôr, a sú aj niektoré texty, ktoré prekročili istú pomyselnú čiaru a dokonca ani ja ich nepovažujem za publikovateľné, povedzme, že boli napísané pre súkromnú potrebu, lebo cez mŕtvoly sa snažím nechodiť (hoci niekedy idem.)

A že by boli práve Česi uzavretejší, o tom som nevedela. Ale nerobím si starosti.

Sigmund Freud definoval spisovatele jako „spaseného neurotika“; souhlasila byste s tvrzením, že spisovatel je neurotik chronický?

Neurotik, chronický neurotik, neviem, to mi pri sebe nenapadá ako prvé, pracujem skôr pri písaní s hypochondriou, posadnutosťou, obsedantnými myšlienkami, nutkaním, závislosťami, úzkosťami, strachmi, je toho veľa.

Všechny hrdinky jsou negativně ovlivněni rodičemi, dětstvím, minulostí, mají psychické problémy a nedokážou se začlenit do většinové společnosti. Jejich příběhy by stály za analýzu obou slavných psychologů, Freuda i Junga. Nakolik při psaní vycházíte z psychoanalytických teorií, pokud vůbec?

Jaj, vôbec. Neovládam psychoanalytické teórie. Ale povedzme, že psychické poruchy je čosi, s čím sa stretávam často, vlastne už od detstva, je to čosi dobre známe, hoci tomu nie vždy rozumiem, motiváciám ľudí, ale mala som príležitosť to pozorovať. A čiastočne to súvisí aj s tým, že v rodine máme dvoch psychiatrov. Ja viem, že o psychických poruchách sa často hovorí ako o tabu, ako o čomsi, na čo sa ešte spoločnosť pozerá cez prsty, čoho sa bojí. Ale mňa pravdu povediac oveľa viac desia problémy a choroby fyzické.

Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Hlavní linií všech příběhů je vztah dcer s matkami a muži. Poslední novela pojednává o závislosti na internetu a virtuálních vztazích, které někdy mohou působit zhoubně. Vnímáte toto nebezpečí v době sociálních sítí, kdy se lidé přestávají vídat osobně a komunikují mezi sebou pouze prostřednictvím různých chatů?

Novela Veronika sa odohráva v dobe, keď boli sociálne siete ešte len v plienkach a na internet sa chodilo do internetových kaviarní, ale už vtedy bolo jasné, že vo virtuálnom svete sa človek môže veľmi ľahko stratiť. O tom, že som schopná sama veľmi rýchlo strácať zábrany, keď čosi ide cez písanie, viem už dávno, mám pred internetom rešpekt a snažím sa zanechávať čo možno najmenej stôp, nepíšem komentáre, k ničomu sa nevyjadrujem, nepublikujem fotky, nikdy som si neviedla blog a Facebook som začala opatrne používať asi pred dvoma rokmi. Viac ma ale momentálne znepokojuje moja závislosť na mobile, ktorý často neviem pustiť z ruky, keď kompulzívne klikám na úplne stupídne články a neviem to stopnúť. Ale našťastie, ako som spomínala, mám túto jeseň veľa práce, čiže si to nemôžem dovoliť tak často.

Jak se vám žije v italském Turíně, vyhovuje vám italská nátura? Jaké knihy jste v poslední době četla jen tak pro potěšení a zaujaly vás?

V Turíne sa mi žije v tejto chvíli dobre, ale všetko je veľmi labilné. Taliani mi už nepripadajú ako cudzinci, našla som si tu istý okruh známych, ale do nejakých intenzívnych priateľských vzťahov sa už nevrhám. Z kníh ma zaujala Valeria Parrella – Almarina, o učiteľke v nápravnovýchovnom zariadení, a práve čítam Nadiu Terranovu, ktorá bola preložená do slovenčiny – Zbohom prízraky, o žene, ktorá sa musí popasovať so spomienkami na otca, ktorý jedného dňa opustil rodinu. No a musím spomenúť, že mi veľmi dobre padla kniha Češky žijúcej v Taliansku: Marta Kučíková: Italské dvojhubky. Je príjemné prečítať si niekedy niečo aj od zdravo uvažujúcej rozprávačky.