Proč bych si měl vymýšlet, když život je plný tak neuvěřitelných osudů?

„Často se mi stává, že realitu musím ve svých románech oslabit, protože jinak by nikdo neuvěřil, že to, co popisuju, se skutečně stalo, lidé by to považovali za čirý výplod fantazie. Život bývá divočejší než ta nejpromyšlenější fikce,“ pookřál Arthur Japin se svým melancholickým smutným úsměvem nad mou otázkou, jestli taky při psaní někdy fabuluje. Do Prahy přijel v září u příležitosti vydání svého nového románu Paní Degasová.

Proto prý píše jen životopisné romány. Fascinují ho zejména lidé, kterým se podařilo překonat nějakou zásadní nesnáz, ochromující hendikep: „Když jsem si dělal rešerše pro román o Edgaru Degasovi, došlo mi, že slavným se stal až v okamžiku, kdy začal mít problémy se zrakem. Tehdy mu už dělalo problém namíchat si správně pigmenty, a tak sáhl raději po pastelech.“ A tak se prý zrodily ty nejněžnější obrazy baletek, s nimiž si ho dosud spojujeme.

Vadu zraku sdílel Degas s ženou svého života, Louisiankou Estelle z New Orleans, která mu nenadále vstoupila do života v době, kdy hledala ve Francii útočiště před americkou občanskou válkou. Spisovatel na ní poprvé narazil v domě na neworleanském bulváru Esplanade, kde dodnes stojí dům, který Estelle obývala a kde později nějakou dobu svého života strávil i francouzský malíř Edgar Degas. „Hned při vstupu mě zaujalo, že stěny zdobí reprodukce obrazů, na nichž je znázorněna v mnoha podobách ta samá žena, často s vázou plnou květin. Ptal jsem se, kdo to je. Byla to Edgarova múza a byla slepá, dozvěděl jsem se od majitelek domu, v němž má člověk dojem, jako by se procházel Degasovými obrazy. Fascinovalo mě, jak může slepá žena aranžovat květiny ve váze a jakou roli hrála v malířově životě,“ vypráví Japin, jak začal rozplétat nitky mnohovrstevnatého příběhu, v němž klíčovou roli sehraje boj za osvobození otroků, bavlníkové plantáže, kreolské nářečí, proslulý neworleánský karneval stejně jako pařížská móda, výtvarné salóny, slavní malíři, pařížská komuna, dostihy, opera i slavné aukční síně.

Rešeršemi prý strávil nesčetné hodiny, stejně však nakonec vsadil na svou intuici. „Víte, já jsem býval kdysi hercem. Herec se musí umět vžít do své role a navázat na děj, který se stal před jeho replikou a vytvořit můstek k replice, která přijde. Stejně tak píšu i romány. Vycházím z pevné kostry fakt a snažím se domyslet mezery, které v ní vězí.“ Prý to není tak těžké, jak by se to mohlo zdát. Od jedné události k druhé často vede přímočará cesta. A už se mu i stalo, že mu po letech někdo sdělil, že děj, který si domyslel, se skutečně odehrál přesně tak, jak ho popsal.

Neustřelil prý snad ani v popisu světa nevidomých. Estelle postupně ztrácí zrak a Edgar Degas na konci života taky. Román je plný dojmů zprostředkovaných jinými smysly – sluchem, hmatem i čistou intuicí. „Dal jsem ty pasáže číst jistému nevidomému člověku, kterého potěšilo, že Estelle ani Degase nezobrazuju jako oběti osudu, že nesedí v koutku a tiše netrpí, nýbrž se snaží žít plnohodnotný život.“

I Arthur Japin si prý prožil své a má proto slabost pro nedostatky druhých. Jako dítě ho šikanovali, otec ho mlátil. „Naštěstí jsem brzy pochopil, že užírat se bolestí není řešením. Rozhodl jsem se, že se tomu handicapu nepoddám, že nebudu sedět v koutku a stěžovat si na život. Člověk si musí najít svou cestu. A na ní jsem našel své štěstí. Spousta lidí vidí jen část reality.“

A jak to dopadlo s Edgarem a Estelle? To do Paříže v roce 1912 přijíždí rozklíčovat Japinova románová postava tajemné ženy, která se starému, chatrnému a mezitím už slepému Edgaru Degasovi vetře do domu i do života a která do mozaiky jeho pestrého života nevědomky přináší chybějící kousek puzzlí.

Přeju vám stejně fascinující počtení, jakým pro mě bylo překládání knihy a setkání s jejím autorem.