Příběh anglické „Rettigové“, která dala kuchařkám dnešní podobu

Jestlipak vás někdy napadlo, že seznam ingrediencí v kuchařkách nebýval odjakživa? Že se v nich nepsalo, jakou dobu se má co vařit či péct? A přece je to tak, s tímto vylepšením, bez nějž si vaření podle kuchařek snad dnes ani neumíme představit, přišla ve viktoriánské Anglii jistá žena, která do té doby ani neuměla vařit. Jmenovala se Eliza Actonová a britská autorka Annabel Abbsová o ní napsala knihu, kterou si teď v překladu Markéty Polochové mohou přečíst i čeští čtenáři.

Eliza Actonová se toužila stát básnířkou. Jedna sbírka básní jí dokonce vyšla, a to v nákladu 500 kusů! Jenže když po několika letech, nyní už jako stará panna, s další zamýšlenou sbírkou navštíví jistého prestižního londýnského nakladatele, místo nadšeného přijetí se jí dostane rady: poezie nikoho nezajímá, napište raději něco lehčího, třeba nějaký ten románek, nebo ještě lépe: kuchařku!

Eliza je zhrzená a trochu i uražená. Jenže osud tomu chtěl, že se její rodina nedlouho poté dostane do prekérní situace. Tatínek zbankrotoval a uprchl do Francie, sestry se stanou guvernantkami a Eliza s matkou si pronajmou penzion, kde chtějí ubytovávat bohaté lázeňské hosty. A proč by se vlastně Eliza nemohla naučit vařit? A napsat u toho onu kýženou kuchařku?

A tak se pustí do experimentování a objevování. Zkoumá všechny kuchařské knihy, které vyšly, a zjišťuje, jak nepoužitelné a nepraktické vlastně jsou. A objeví novou zálibu: vaření. Protože proč by recept nemohl pohladit stejně jako báseň? Proč by pokrm nemohl zasytit nejen žaludek, ale i duši? Eliziny recepty v plném znění najdete v knize na konci, ale je jich jen pár, na ukázku. I tak je ale Anglická kuchyně slečny Elizy je plná vůní, chutí, vjemů. Co na tom, že se všechny skrývají jenom mezi písmenky? Annabel Abbsová exceluje v popisech, díky nimž se v naší představivosti probouzejí všechny smysly.

Eliza Actonová byla skutečnou historickou postavou. České čtenáře by mohlo zaujmout, jak moc je její osud podobný s naší českou kulinářskou pramáti, Magdalenou Dobromilou Rettigovou. I ona se do kuchyně dostala ve chvíli, kdy musela pomáhat vydělat na živobytí, i ona se věnovala výchově mladých dívek. Obě ženy jsou dnes známé jako autorky kuchařek, ale měly i jiné spisovatelské ambice – Actonová psala básně, Rettigová i divadelní hry nebo povídky.

Druhá dějová linka románu patří mladičké Ann Kirbyové, která pochází z diametrálně odlišného prostředí než Eliza. Matka se pomátla na rozumu, otec ve válce přišel o nohu a pije, rodina mnohdy nemá co do úst. Ann se však šťastnou náhodou dostane do služby k Elize, která si ji vezme jako pomocnici do kuchyně. Obě ženy postupně poznávají povahy i tajemství té druhé a přes rozdílné společenské postavení se z nich stávají přítelkyně.

S postavou román maličko potemní – Eliza díky ní nahlédne do světa chudiny, která kolikrát nemá co vzít do úst, zatímco boháči si pětichodové menu od francouzského šéfkuchaře kolikrát ani pořádně nevychutnají. Ann se zase podívá do ústavu pro choromyslné, kam zavřeli její matku, a který v devatenáctém století rozhodně nebyl žádným růžovým sadem.

Rozhodně se tedy nejedná o plytké čtení, přestože autorka cílí primárně na ženské čtenářky. Anglická kuchyně slečny Elizy pochopitelně není vysoká literatura, ale nabízí čtivý text, který zkrátka a dobře potěší. A až příště otevřete kuchařkou knihu, vzpomeňte si na Elizu Actonovou, díky níž máme ingredience sepsané pěkně pohromadě, a nemusíme je luštit z postupu.