Před padesáti lety zemřel J. R. R. Tolkien, objevitel a cestovatel po Středozemi
Před padesáti lety, 2. září 1973, z tohoto světa odešel J. R. R. Tolkien. Bylo mu 81 let a zanechal po sobě čtyři děti a horu, nebo spíš ledovec literárního díla, o jehož skutečném rozsahu neměl svět ani tušení.
Jestli byl někdo „mužem slova“, byl to Tolkien. O literatuře a jazycích vyučoval, bádal, bavil se o nich s přáteli a věnoval jim volný čas: vymýšlel si nové jazyky, přimýšlel k nim národy, které je používaly, jejich dějiny, mytologii, zvyky i svět, ve kterém žily. Za svého života publikoval akademické texty, několik povídek z pohádkového světa, a dva romány, které si postupně zamilovali další a další čtenáři: Hobita a Pána prstenů. Zemřel v roce 1973, aniž se mu podařilo prosadit (a dokončit) k vydání mytologický Silmarillion.
Péče o jeho literární pozůstalost připadla synu Christopherovi, který se už dávno vydal v otcových stopách – překládal severské ságy, vyučoval anglickou literaturu, otec ho uvedl do kroužku Inklingů. Člověk si říká, zda Christopher Tolkien tušil, co ho čeká.
O tvůrci Středozemě se ví, že svůj fantazijní svět nekonstruoval, nevymýšlel: on ho objevoval. Christopher, který se otcovými rukopisy zabýval přes čtyřicet let, byl jako badatel, který nalezne zápisky cestovatele, jenž zmizel v nitru neprobádaného světadílu, a z těch zápisků postupně zjišťuje, co cestovatel prožil a nalezl. Probírá se jimi, pročítá je, luští, nachází varianty a souvislosti, hledá způsob, jak je uspořádat; matou ho záznamy, ve kterých cestovatel popírá, mění či koriguje to, co napsal jinde. Zápisky jsou někdy čitelnější, jindy chvatné, jinde vybledlé, přeškrtané, nesouvislé, končící uprostřed věty. Nachází ilustrace, mapy, rodokmeny, slovníky, srovnávací tabulky nevídaných písem. Za tím vším je patrná neumdlévající snaha cestovatele zaznamenat všechno, co uviděl, co se dozvěděl, protože nový svět existující někde vedle toho našeho je úchvatný, poetický, dojemný, ohromující, a pobyt v něm je povznášející.
Z těchto záznamů Christopher Tolkien za poslední půlstoletí vytěžil množství dalších příběhů, díky nimž i my víme o Středozemi o něco víc, díky nimž jsme mohli to povznášející okouzlení zažívat znovu.
Už v roce 1978 vznikla první filmová verze Pána prstenů. Animovaná, což byla v tehdejší době logická volba. Dnes už vypadá beznadějně zastarale, ale hlásí se k ní i režisér Peter Jackson. Právě díky jeho filmové trilogii z let 2001 – 2003 zná Středozemi celý svět; díky ní je přesvědčen, že právě takhle má Tolkienova říše vypadat. Přesně to si zjevně myslí i filmoví producenti, kteří si do Středozemě zvykli chodit pro něco jiného, než je okouzlení. Další a další filmařské snahy vyrazit z Tolkienovy fantazie co nejvíc mohou být zdařilé a působivé, ale existuje jen jediný správný způsob, jak oslavit a uctít osobnost J. R. R. Tolkiena, jeho objevitelskou práci a vypravěčské umění, i badatelskou vytrvalost jeho syna. Otevřít některou Tolkienovu knihu a vystavět si Středozem ve vlastní představivosti.
V Argu vydáváme Tolkienovy knihy už řadu let a je to pro nás radost i pocta. Radost a pocta pro nás je i to, že Hobita, Pána prstenů a další knihy můžeme nabízet dalším a dalším čtenářům, kterých podle všeho neubývá. Shodou náhod pošleme do světa v nejbližších měsících hned čtyři nové tolkienovské tituly – ilustrované vydání Nedokončených příběhů; Dopisy Otce Vánoc, první úplné vydání Tolkienových vánočních dopisů; dále Pád Númenoru, ucelený soubor textů, které se vážou k tomuto stěžejnímu příběhu z dějin Středozemě, k němuž se Tolkien opakovaně vracel; a dlouho očekávanou báseň Beren a Lúthien, legendu o lásce překonávající smrt, do níž si autor promítal svůj vztah k manželce Edith.
Autor článku
