Poslední léto ve městě Gianfranca Calligaricha aneb dobré romány nestárnou
„Rozdali mi karty a s těma jsem hrál,“ konstatuje třicátník Leo, když se ohlíží za dobou prožitou v Římě, kam se přistěhoval pln očekávání a kde se jeho sny záhy utopily v alkoholu, v letargickém přežívání bez stálé práce i stálých vztahů. Setkání s krásnou, ale nervově labilní Ariannou však jeho bezpečnou pozici nezúčastněného pozorovatele života otřese a jedné nekonečné jarní noci ho vrhne do velkého příběhu nešťastné lásky, ve kterém dostane hlavní roli.
Ačkoli nás od doby, kdy se děj odehrává, dělí skoro půl století, konec mládí, hledání autenticity, láska k macešskému, a přitom vábivému městu, a hlavně dobrý milostný příběh jsou nadčasové kvality, které ocení zejména ti, pro které není literatura kratochvilnou činností, ale výrazem života.
Román Poslední léto ve městě Gianfranca Calligaricha se v průběhu let stal kultovní knihou. V roce 1973 získal cenu pro nepublikované rukopisy Premio InediTo a nakladatelství Garzanti ho vzápětí vydalo v nákladu sedmnácti tisíc výtisků, který se rozprodal během jediného léta. Poté zmizel z trhu a stal se knihou, o níž diskutovaly tři generace antikvariátních a knihkupeckých sběratelů a lovců, a to až do roku 2010, kdy ho – potom co byl tématem diplomových prací i debat v malých kroužcích kolem čtenářů, kteří byli ochotni ho nechat kolovat mezi ostatními členy – znovu vydalo v roce 2010 nakladatelství Aragno a rozlehlá mediální ozvěna hlásala, že jde o senzační objev. Když se vyprodalo i tohle vydání, pátrání po románu se přesunulo na internet, kde byla kniha záhy opět nedostupná.
Nakladateství Bompiani knihu vydalo znovu v roce 2016 a od té doby se práva prodala do dvaceti dalších zemí a chystá se i filmová verze.
Tolik historie tohoto nesmrtelného románu. A teď něco k samotnému příběhu!
Nezúčastněným pozorovatelem římského života je tedy Leo Gazzarra, Calligarichův první literární hrdina, či spíše antihrdina, neboť třebaže jde o postavu do značné míry autobiografickou, autor zároveň těží z velkých románů moderní literatury počátku 20. století, ve kterých podobných antihrdinů najdeme spoustu. V italské literatuře pro ně dokonce existuje termín: inetto (nepraktický, neschopný nýmand), jímž začal jako první označovat své k životu špatně uzpůsobené hrdiny vrcholný představitel italského literárního modernismu Italo Svevo (1861–1928), se kterým má Calligarich společného víc než jen terstské kořeny a zálibu v kouření. Vraťme se ale k Leovi. Ten je, podobně jako všichni Calligarichovi (anti)hrdinové, ze své bezpečné obranné pozice vyhnán, protože onoho „smůlovatého“ deštivého dne potká lásku. Poslední léto ve městě je totiž především milostný román a vypráví hned dva zamilované příběhy: o lásce Lea a Arianny a o lásce Lea a Říma (v italštině to zní líp, jelikož města jsou ženského rodu, a Leo se tudíž zamiluje do Romy). Oba vztahy skončí tragicky, ale zároveň oba dojdou naplnění.
Nespornou kvalitou textu je schopnost vypravěče vytvořit sugestivní atmosféru a umožnit čtenáři ji vnímat společně s postavami, tedy zejména s Leem, který je při čtení nejen naším průvodcem, ale i smyslovým čidlem. Atmosféru Říma na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se příběh odehrává, někteří kritici přirovnávali k Felliniho filmu Sladký život (1960) a postavu Lea k filmovému Marcellovi. Tohle srovnání ale trochu kulhá na obě nohy: příběhy se míjejí v prostoru i čase. V čase proto, že Felliniho Sladký život se odehrává na samém začátku zlatých šedesátých let, té báječné dekády, která trvala tak krátce (i pro Italy skončila de facto rokem 1968 a definitivní tečku za ní udělal bombový útok na milánském náměstí piazza Fontana v prosinci 1969), tedy v atmosféře plné příslibů a bezstarostného carpe diem, kterou Leo zažil, ale o níž nám už nevypráví. Jeho poslední římské léto je zasazené do doby, kdy ona „prestižní celonárodní hra známá i pod názvem hospodářský zázrak“ už skončila. Prostor děje knihy a filmu se zdá být identický, jenže mondénní via Veneto s kavárnami a bary, které navštěvuje Marcello, patří do jiné části města než piazza Navona, náměstí s nejkrásnějším kouskem nebe, a nejde jen o vzdálenost měřitelnou na délku, ale o jinou společenskou úroveň: via Veneto je horní Řím, piazza Navona je dole u řeky. Leův kamarád Graziano si neráchá nohy ve fontáně tří cest – di Trevi, kde se s Marcellem koupala vnadná Anita Ekberg coby Sylvia –, nýbrž čtyř řek, v Berniniho fontáně dei Quattro Fiumi. Takže když to shrneme, místo rozjíždějícího se večírku máme v románě ranní kocovinu a z Říma vyšší společnosti se přesouváme do plebejštějších a alternativnějších míst…
Ostatně, přesvědčte se sami, že Řím má v sobě zvláštní omamnost, která spaluje vzpomínky. Víc než město je to vaše skrytá tvář, číhající šelma!
Upraveno a kráceno z doslovu ke knize překladatelky Alice Flemrové.
Autor článku
