Piš, nebo uvidíš! Aneb Výhružkami k pokroku

Dramatička, dramaturgyně a autorka Tereza Verecká, která mj. připravila pro turné letošní představení Opravář osudů Roberta Fulghuma, vydala v Argu knihu Piš, nebo střelím. A protože jde o formát českému čtenáři prakticky neznámý, poprosili jsme ji, aby vysvětlila, jak její cvičebnice tvůrčího psaní funguje.

Když jsem v roce 2015 trávila několik měsíců na Erasmu v Londýně, kdykoli jsem vstupovala do knihkupectví či obchůdků přilehlých k různým divadlům a muzeím byla jsem jako v Jiříkově vidění.

Jen co se mi podařilo potlačit touhu vykoupit vše a utratit tak nejen stipendium, své stavební spoření, peníze po babičce i tajné rezervy ze štrozoku během deseti minut, všimla jsem si, že regály přetékají typem literatury, který u nás není: literaturou pro psavce.

Byla všude. Na policích ležely jako špalky tlusté příručky boje proti autorskému bloku i tenké zápisníky s nápisem „autorský bloček“ na deskách.

Rozpětí bylo obrovské – od „Osmi praštěných způsobů, jak držet tužku“ – pro ty, co chtějí psát, ale nekonvenčně… třeba… nohou… – až po seriózní eseje a práce týkající se způsobů narace a jednotlivých žánrů.  Možná už tehdy jsem si říkala, že je škoda, že je u nás podobných knih tak málo a že bych chtěla, aby nějaké byly. Od povzdechu ke knize uplynulo skoro pět let.

„Žádná kniha vás psát nenaučí, ale každá vás to učí,“ píše Tomáš Baldýnský ve své předmluvě a má pravdu. Stejně tak v tom, že jediné, co člověku může pomoci naučit se autorskému řemeslu, je psaní samo. Piš, nebo střelím je knížka ponoukavá a měla by pomoci s tím nejtěžším: totiž začít.

„Vyplňovacích knih“ je na českém trhu několik. Ale Piš, nebo střelím není zdaleka tak bezzubá jako tituly typu „Babičko, vyprávěj“ nebo „Můj první deníček“.  Naopak je velmi zubá. Doufám, že kousavá. Provokuje fantazii, nabádá čtenáře ke lži a ještě větší lži. Hrozí nebezpečí, že vás pobouří.

Rozhodně během vyplňování mnohokrát překvapíte sami sebe a dokážete sami sebe rozesmát. Budete se chtít chlubit tím, co vás napadlo. Protože na něco takového nikdo jiný nepřijde.

Pro koho ale piš nebo střelím je? Je to společník pro všechny ty okamžiky, v nichž člověk ví, že má psát, ale nemá co, a nebo má co, ale neví jak. Pro všechny ty, kdo se zajímají o autorskou tvorbu jako takovou.

Pro ty, kdo by se chtěli zlepšit ve svém psaném projevu. Pro všechny, jejichž náplní života je ťukat do klávesnice a plnit písmenky akvárka monitorů a už je to ubíjí. Pro zoufalé učitelky, které už roky vymýšlí nová zadání na slohovky, a stejně vždy skončí u citátu z díla K. H. Máchy nebo Wericha.

Pro Hynka, Viléma, Jarmilu, Karla, Jaromíra i Erbena.

Pro každého, kdo by se chtěl pobavit.

Pro každého, kdo potřebuje popostrčit.

A v neposlední řadě pro škodolibé obdarovávače, kteří chtějí udělat někomu radost, ale ne bezzubou. Naopak. Zubou až kousavou.

Takže Pište, nebo střelím.