Miloš Urban (1967) s třetí beletristickou knihou, myšlenkově a fabulačně zatím nejodvážnější. I Hastrman je velkoryse vyprávěný příběh psaný na dvojí téma – tentokrát se zde konfrontuje problém ekologie s fenoménem oběti. Rozkročen mezi dvě staletí, několik pohádek a desítky mýtů, vede si autor za ruku divného mužíka, aby vyčistil zdejší vody od nánosu bahna. Z románu stříká mrva, krev a špatné svědomí, ale tomu se u Miloše Urbana nikdo nediví. Pozoruhodné je, že próza, jež by se bez nadsázky dala označit za černou knihu ekoterorismu, je především knihou zelenou.
Kniha obdržela cenu Litera za nejlepší knihu roku 2001 v kategorii próza.

Román je opatřen podtitulem „Mašínovi a největší příběh studené války“, velkých příběhů však v sobě nese vícero – jde o ságu jedné výjimečné rodiny, která se ctí prošla oběma světovými válkami a oběma vražednými totalitními režimy, které střední Evropě uchystalo 20. století; jde o citlivý, rafinovaně prokreslený portrét několika mimořádných postav (od otce Mašína, legionáře, vojáka, jednoho z protektorátních „Tří králů“, přes jeho manželku Zdenu, tchyni Emmu či dceru Nendu, až po jeho syny, Josefa a Ctirady Mašínovy a jejich přátele a spolupracovníky); jde o strhující, napínavý western, v němž se pětice mladíků s pistolemi postaví po zuby ozbrojené dvacetitisícové armádě východoněmecké Volkspolizei, a třem z nich se podaří prostřílet do svobodného Západního Berlína; jde o elegantně vystavěné umělecké dílo, jež umně využívá četných vypravěčských perspektiv a protikladných úhlů pohledu, aniž by sklouzlo do mravního relativismu.
Autor za svůj román obdržel cenu Magnesia Litera 2005 pro nejlepší knihu roku.

Hlavní postavy románu jsou tři kamarádi. Jeden z nich – vypravěč – se ocitá v Oslu
těsně po tragické střelbě na ostrově. Na cestu si bere jako četbu do letadla knihu o německé
teroristické skupině RAF. Z tíživé atmosféry se vrací zpátky do Prahy, aby zjistil, že jednomu
z trojice zabavilo kvůli banální pohledávce exekutorské komando dům a ještě k tomu mu jen
tak pro zábavu vyděsili ženu natolik, že skončila v psychiatrické léčebně. Kamarádi se sejdou,
aby podpořili postiženého. Z nezávazně odlehčené konverzace vznikne položertem plán, jak
se proti státní zvůli bránit. Jeden z trojice se však rozhodne plán dotáhnout.
Jak je u autora obvyklé, nejde o přímočarý příběh. V ději se mísí útržky z historie německé
RAF s letargickou českou realitou, milostná zápletka s vůlí aspoň jednou udělat něco, co
by postihlo pravého viníka. Zprvu ležérně, leč se smyslem pro detail líčený děj postupně
získává na napětí, až vyvrcholí akcí. Sice tak trochu nechtěnou, českou, rozpačitou, nicméně
vraždou. Hakl zůstává věrný žánrové nezařaditelnosti. Poprvé se však v jeho próze objevuje
aktivní prvek – čin jako jediné možné řešení.

McCarthyho opus magnum, román Suttree, je situován do tennesseeského Knoxvillu 50. let dvacátého století. Jeho hrdinou je Cornelius Suttree, mladík v Kristových letech, jenž sešel z pravé životní cesty jako kdysi Dante a nyní v černé komedii hledá sám sebe i vlastní spásu. Na živobytí si vydělává rybařením na řece Tennessee a protlouká se knoxvillským peklem plným odpadlíků, vyděděnců a zatracenců – bez spolehlivého průvodce, zato s mnoha svéráznými souputníky. Autobiografické dílo, na němž McCarthy pracoval více než dvě desetiletí, se vyznačuje mnohovrstevnatým vyprávěním, jazykovou invencí, myšlenkovou hloubkou a v neposlední řadě netypickým svébytným humorem. Suttree završuje rané tenneeseeské období autorovy tvorby a spolu s Krvavým poledníkem (1985) a Cestou (2006) představuje její naprostý vrchol.

Po třech úspěšných knihách, z nichž dvě
(Josef/JO537 a Knihafoss) byly nominovány
na Magnesii Literu a jedna (Knihafoss)
získala Zlatou stuhu v kategorii beletrie
pro děti a mládež, napsala Marka Míková
tři moderní pohádkové příběhy inspirované
autorčiným pobytem v USA.
Typické americké
mrakodrapy jsou v jejím podání fascinujícím
světem, kouzelnou zemí, v níž se nikdy
nenudíte, kde vše je možné, kde najdete
peklo i nebe, krásu i ošklivost, zlo i dobro.
Jak je pro autorku charakteristické, také
v těchto nových textech srší nápady, fantazií
a humorem, její jazyk je hravý, neučesaný,
rytmický a dynamický. Míková přitom nezapře
textařku a hudebnici, když s lehkostí vytváří
rýmy a slovní hříčky. Hrdinkami příběhů Tak
jdem! a Ema jsou malé holčičky zažívající
báječná, podivuhodná dobrodružství, jedna
v newyorských ulicích, druhá v jednotlivých
patrech mrakodrapu. Protagonisty třetí
pohádky Mrakodrapy jsou samotné
personifi kované mrakodrapy.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Středověké umění a kultura jsou nám vzdálené, přesto ale patří k dědictví naší vlastní minulosti. Kniha se odlišuje od dosavadní české produkce zejména v tom, že nevykládá dějinný vývoj umění, ale na konkrétních příkladech osvětluje širší ideové a intelektuální souvislosti vizuální tvorby a funkce obrazu v širokém smyslu. Přistupuje přitom k tématu středověkého umění důsledně z pozice moderní a aktuální umělecké tvorby a používá jazyk současné teorie umění a obrazu. Cílem je zprostředkovat dnešnímu divákovi středověký obraz tak, aby jej mohl vnímat nejen jako historickou památku, ale také jako vlastní umělecký prožitek. Situace středověkého člověka a jeho obrazů v mnohém nečekaně připomíná otázky a problémy dneška – především vztah mezi úlohou tištěného textu na jedné straně a obrazu (vizuálního znaku) na druhé straně v kulturní a společenské komunikaci. Kniha se zabývá pamětí, vztahem mezi obrazem a realitou a médii komunikace. Vedlejším cílem knihy je také uvést do českého prostředí

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Třetí Moníkova próza zachycuje paradoxní a kotrmelcovité české dějiny druhé poloviny 20. století s ironickým nadhledem, barvitě a s použitím hravého, drsného i poetického
jazyka.
František/Franz, syn českého otce, který se dal k Němcům, musel narukovat do wehrmachtu, ale měl štěstí a skončil v americkém zajetí, se vrací do Karlových Varů především za svou gymnaziální láskou, Němkou, která se mezitím provdala za českého budovatele pohraničí, aby se tak vyhnula odsunu.

V závěrečné části příběhu se hlavní postavou stává její syn Martin a dějištěm příběhu Praha, příznačně zachycená očima generace distancující se od režimu životním stylem na hraně mezi konformitou a rebelií.

Kniha českého literárního vědce, historika umění a estetika Josefa Vojvodíka zkoumá vztah avandgardního umění první poloviny 20. století k umění baroka a manýrismu. Na desítkách příkladů z výtvarného umění i literárních textů ukazuje, jak avandgardní umělci i s moderními interpretačními přístupy pracující teorici uvažovali o barokním umění jako umění veskrze moderním, uměním, jež v sobě nese rysy avangardy, jež bourá ztrnulé přistupy a vůči nim v opozici staví umění, jež odráží ducha nové doby.

Třetí próza Emila Hakla líčí setkání dvaačtyřicetiletého Jana Beneše s otcem. Zaznamenává jejich vzájemný rozhovor, který se odehrává během jednoho odpoledne a večera.
Kniha obdržela cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Jak vypadá humanistický tanec v rozvalinách koncentračního tábora? Je láska výrazem touhy stát se bordelmamá celého světa? Jsme štastni, když nekonečně dlouho odpočíváme na pláži demokracie? – A proč, když se podíváme kolem sebe, vidíme jen proudy aut?
Debut mladého českého autora opouští zavedená klišé české prózy. Elegantně a vtipně, originální románovou formou – bildungsroman bez morálky a bez vývoje – promítá životy záměrně schematizovaných postav, symbolů a obětí svých kultur na plátna tak rozdílných témat, jako jsou utrpení a turismus, Osvětim a dobrosrdečnost, konec dějin a make-up.
Bereme do rukou ručníky. Proti Osvětimi je všechno sranda. – Stud za vlastní holý zadek vystřídaly rozpaky z ubohosti vlastního myšlení.