Vypravěčka Ada Sabová, mladá vědkyně z „Ústavu mezioborových studií člověka“, je v mnohém typickou (nikoli však stereotypní) moderní intelektuálkou, která se pokouší vybalancovat osobní život a kariéru. V obojím už má za sebou leccos, a tak není prosta jistého cynismu, či spíše poučeného, sarkastického vnímání světa, lidí kolem sebe i sebe samé. Na pozadí pátrání po zmizelém synovi své kolegyně zaznamenává kolem sebe zdánlivé nahodilosti, za nimiž však tuší zákonitost a provázanost.
Pro všechny tyto jevy hledá zastřešující definici, svou „teorii podivnosti“, a zjišťuje, že nekonečnou spletitost světa pouhým rozumem neuchopí. A zatímco společnost kolem ní čím dál více lpí na vyprázdněných pravidlech, Ada její struktury jednu po druhé opouští a vydává se vstříc svobodě.

Kniha získala cenu Magnesia Litera 2019 – Litera za prózu

Soubor čtyřiadvaceti kratších próz, v nichž se autor zaměřuje na zlomové situace jedince i společnosti, často v jejich paralelním prolínání a zrcadlení, na milostná procitnutí a selhání, na popisy mechaniky lidských vztahů v kulisách příchodů a odchodů různých společenských uspořádání. Jsou zde přítomné i typické doprovodné jevy doby, v nichž se jednotlivé povídky odehrávají: různé podoby vyhnání či „odsunů“, proměny nálad, zrody a zániky idolů a fetišů, mediální manipulace a masáže, role bulvárních médií, rašení „obyčejného“ násilí v lůně měšťácké spořádanosti. Autor své příběhy píše s jemným odstupem, s použitím ironie, travestie, nadsázky, černého humoru; hyperrealisticky traktované příběhy náhle přeskakují do surrealistické nepravděpodobnosti a klaunské eskapády; čtenářům jsou překládané hororové a detektivní pastiše s překvapivými pointami.

V knize též dochází k nadgeneračnímu spojení autora textů a výtvarníka Jana Macúcha, který povídky doprovodil ilustracemi.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Kniha nominovaná na cenu Magnesia Litera 2019 – Litera za prózu

Podtitul nelže: Lov vzácného druhu severského žraloka popisuje živým reportážním stylem jedna z linií textu. Do mírně ztřeštěného podniku se pustili dva dobří přátelé, autor a Hugo Aasjord, velmi dobrý malíř moře, působící na rodných Lofotech. Do líčení jejich trampot vstupuje vyprávění o námořnících, o lodích (místní o nich mluví s láskou, skoro jako o členech rodiny), jindy zase úvahy o vztahu člověka k přírodním živlům nebo fakty nabité, avšak strhující pasáže ze základů ichtyologie, oceánografie a hydrologie. Literární kritika v Norsku i ve světě knihu přivítala s nadšením, i když jí jisté potíže působilo určení žánru: kniha nabízí směs eseje, reportáže a odborného výkladu s prvky krásné literatury, a to nejen kvůli citacím z Rimbauda, Melvilla a Poea. Morten Stroksnes dokáže o moři psát zcela věcně, avšak moře bezmezně miluje, a proto ví: „Moře se bez nás docela dobře obejde, my bez něj nikoli.“

Vydání knihy podpořila Nadace norské literatury v zahraničí NORLA.

Kniha získala cenu Magnesia Litera 2019 – Litera za překladovou knihu

V životě jste nebyli v Indii, představte si to. Teď se ocitnete v indickém Bangalore, uprostřed kraválu, smradu, vřavy dopravy a lidí, a nemáte proti tomu obranu. Jste v bezpečí hotelu a konferenčního centra, a přesto jste vyděšenej jak malej králík.
Odvážíte se ven a dojdete do slumu. V nepřehledném davu žen v sárí uvidíte indickou dívku v obyčejném triku a džínách. Vyfotíte si ji, protože je to jediné, co vás neleká. Ona si toho všimne a řekne vám plynnou angličtinou, ať její fotku okamžitě smažete. Pokrčíte rameny, vyhovíte jí a hodíte celou příhodu za hlavu.
Novela Láska v době globálních klimatických změn vypráví o globální vesnici zvané Země, ilogičnosti rasismu i nevyzpytatelných cestách srdce, a hlavně o tom, jak se všichni bojíme změn, zatímco ta největší z nich se odehrává kolem nás a nad našimi hlavami.

Není kněz jako kněz – Zbigniew Czendlik je toho skvělým důkazem. Studium Bible je podle něj nuda, nerad zpovídá své farníky, a chce-li někdo pokřtít, dlouho ho odrazuje. Miluje ženy, rád si pochutná na dobré whisky, v hospodě je jako doma.
Co má napsáno na dveřích ložnice? Proč se mu nelíbilo ve Vatikánu? Jak zvládá celibát? K čemu by vedl své děti a co je v životě nejdůležitější? Ale hlavně – jak to, že u nás nemáme natřískané kostely?
Tato kniha vám odpoví na mnoho podobných otázek. Nahlédnete do soukromí jednoho pozoruhodného muže a zjistíte, jak vnímá mezilidské vztahy, život i Boha. Není vyloučeno, že vás zbaví některých předsudků a zkreslených představ, proto ji čtěte pouze na vlastní nebezpečí.

Autor se v této esejisticky pojaté práci
zamýšlí nad jen zdánlivou moderností
současného světa. Na příkladech
středověkého a současného vnímání
času, prostoru, prožívání dětství a stáří,
eschatologie, vztahu k penězům,
k uzavírání manželství, k migracím na větší
vzdálenosti i uvnitř města ukazuje, jak
mnoho mají lidé současnosti společného
s lidmi středověku, jak se v mnoha ohledech
jen zdánlivě změnily každodenní mody
lidského chování a myšlení.
Mimo to si
detailně všímá stále rostoucí dohlížitelské
role státu, jenž člověka současnosti
v mnoha ohledech zbavuje dřívější
svobody, stejně jako ho ve svobodném
uvažování omezují společenské stereotypy
a předsudky.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Malá Matylda nemá tušení, proč s ní nežije
její maminka a kam se vůbec poděla, a velice
se jí po ní stýská. Žije v panelákovém bytě
s workoholickým tatínkem-režisérem, pere,
vaří, nakupuje a uklízí. Potýká se s tatínkovými
náladami a cítí se velice osamělá.
Tatínek je
pohlcen svou prací a na Matyldu si téměř
nedokáže najít čas, přijde pozdě i na koncert, kde
jeho dcera hraje na klavír. Matylda mu to však
nemá za zlé, tatínkův filmařský svět ji fascinuje.
Jednoho dne si Matylda při hledání sousedčiny
zatoulané fretky povšimne pod schody zvláštní
škvíry. Vstoupí do ní a ocitne se v jiném světě,
plném obrazů zvířat a jemné hudby, světě, kde je
všechno přátelštější, laskavější, kde jsou nasyceny
její potřeby a kde v závěru příběhu najde svou
ztracenou maminku i vysvětlení, proč musela prožít dětství bez ní…

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Matka Vladimíry Čerepkové, původem Ruska, své dceři nikdy neřekla, kdo byl její otec. Jednou ji počal sovětský osvoboditel, jindy statečný inženýr, pak známý herec… Matka Vladimíru bila a odkládala do dětských domovů a pasťáků. Čerepková z nich unikala poezií, malováním a sérií pokusů o sebevraždu. Její velký talent rozpoznal básník František Hrubín. V sedmnácti jako „český Arthur Rimbaud v sukních“ zazářila v pražské vinárně Viola, kde flámovala s Allenem Ginsbergem. Juraj Jakubisko o ní natočil jeden ze svých prvních filmů. Žila nadoraz ze svého talentu a krásy, bez stálého domova a zaměstnání. Po kapsách nosila básně a potkana Artura. Prožila posledních pár hodin před otravou plynem s další kometou českého beatnického nebe, Václavem Hrabětem.

Po sovětské invazi emigrovala do Paříže, ale francouzsky se nikdy nenaučila. Žila prakticky bez dokumentů. Za svého života vydala šest knih poezie, měla spoustu avantýr a dvě velké lásky. Několik let strávila experimentováním s drogami v komuně hippies. Ošetřovala nemocného spisovatele Jana Čepa a uklízela u Jiřího Koláře, kterému občas připálila košili. Poslední období svého života strávila po boku muže, který byl o dvacet dva let mladší než ona. O své minulosti a těžkém dětství téměř nemluvila.

Když novinářka Alice Horáčková zpovídala na jaře roku 2012 básnířku v jejím pařížském bytě, netušila, že nejdelší rozhovor Vladimíry Čerepkové zůstane také jejím posledním. Na Vladimíru Čerepkovou v knize vzpomíná dvacítka jejích přátel i nepřátel, milenců i psychiatrů, kolegů i redaktorů jejích knih… Jsou mezi nimi režisér Juraj Jakubisko, hudebník Vráťa Brabenec, básnířka Inka Machulková, herec Pavel Landovský a přítel Pierre Helzel.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Miloš Urban (1967) s třetí beletristickou knihou, myšlenkově a fabulačně zatím nejodvážnější. I Hastrman je velkoryse vyprávěný příběh psaný na dvojí téma – tentokrát se zde konfrontuje problém ekologie s fenoménem oběti. Rozkročen mezi dvě staletí, několik pohádek a desítky mýtů, vede si autor za ruku divného mužíka, aby vyčistil zdejší vody od nánosu bahna. Z románu stříká mrva, krev a špatné svědomí, ale tomu se u Miloše Urbana nikdo nediví. Pozoruhodné je, že próza, jež by se bez nadsázky dala označit za černou knihu ekoterorismu, je především knihou zelenou.
Kniha obdržela cenu Litera za nejlepší knihu roku 2001 v kategorii próza.

Román je opatřen podtitulem „Mašínovi a největší příběh studené války“, velkých příběhů však v sobě nese vícero – jde o ságu jedné výjimečné rodiny, která se ctí prošla oběma světovými válkami a oběma vražednými totalitními režimy, které střední Evropě uchystalo 20. století; jde o citlivý, rafinovaně prokreslený portrét několika mimořádných postav (od otce Mašína, legionáře, vojáka, jednoho z protektorátních „Tří králů“, přes jeho manželku Zdenu, tchyni Emmu či dceru Nendu, až po jeho syny, Josefa a Ctirady Mašínovy a jejich přátele a spolupracovníky); jde o strhující, napínavý western, v němž se pětice mladíků s pistolemi postaví po zuby ozbrojené dvacetitisícové armádě východoněmecké Volkspolizei, a třem z nich se podaří prostřílet do svobodného Západního Berlína; jde o elegantně vystavěné umělecké dílo, jež umně využívá četných vypravěčských perspektiv a protikladných úhlů pohledu, aniž by sklouzlo do mravního relativismu.
Autor za svůj román obdržel cenu Magnesia Litera 2005 pro nejlepší knihu roku.