Kultovní klasika irské literatury Hřbitovní hlína vyšla poprvé v roce 1949 a od té doby se dočkala filmového i divadelního zpracování, nicméně přeložena byla jen do mála jazyků. Důvodem není jen to, že překladatelů z irštiny bývá všude krom britských ostrovů pomálu, ale i obrovská náročnost textů, který jiskří slovními hříčkami, využívá úzce vymezeného connemarského dialektu atd. Teprve loni vyšel poprvé v anglickém překladu, zato hned letos v dalším. Zkrátka je to kniha jak zábavná a náročná, tak i fascinující. Všechno začíná ve chvíli, kdy hlavní hrdinka Caitríona zemře a phřbí ji do hřbitovní hlíny. Ale je to librový, nebo pěťákový pozemek? Dali jí ten správný rubáš? A křížek? Nešetřili na ní? Nesnažili se ji ošidit, tak jako, Pánbůh je zatrať, když byla ještě naživu? No, každopádně to se všemi svými “spolubydlícími” (a že jich je) bude moct důkladně probrat. Mají na to celou věčnost.

Vydání knihy podpořil fond Literature Ireland.

Fiktivní mississippské městečko Morgana je zabydleno vskutku jedinečnými postavičkami. King MacLain se jako mytologický satyr zjevuje v okolních lesích a svádí místní ženy, stárnoucí německá učitelka klavíru slečna Eckhartová se v okamžiku agónie uchyluje ke žhářství a po uši zamilovaný malarik Loch Morrison pozoruje dalekohledem dostaveníčka jisté nezdárné žákyně s neznámým námořníkem. To ale není zdaleka všechno – dojde také na tonoucí sirotky na dívčím táboře, batolata polykající knoflíky, zákeřné komáry či zlopověstné klavírní besídky. Je snad celá Morgana pouhá fata morgana ?
Zlatá jablka představují svérázný román ve formě povídek, ovlivněných modernismem a řeckou mytologií, a z díla Eudory Weltyové vyčnívají jako nejkomplexnější text. Autorka zde umně evokuje chuť a vůni amerického jihu, ale často také jeho pachuť: jablka na jejím literárním stromě jsou lákavě prohnilá.

Do starého domu zvaného Hill House přijíždí
čtveřice pátračů: odborník v okultních vědách
doktor Montague, jeho asistentka Theodora, dědic
domu Luke a také mladá dívka jménem Eleanor,
o níž se téměř nic neví. Společně se rozhodnou
přijít na kloub podivným úkazům, jimiž je dům
proslulý. Ten však má s těmito nebohými tvory své
vlastní plány.

Oldschoolová hororová klasika patří
k nejznámějším dílům Shirley Jacksonové.
Na tento román se odvolávají i takové hvězdy
temných žánrů, jako jsou Neil Gaiman nebo
Stephen King. Už několikrát se o jeho adaptaci
pokusili filmaři, ale vystihnout obrazem hrůzu, jak
ji slovně vylíčila autorka, se jim většinou nedaří.

Je pozdní léto roku 1944 a v oblasti Pečenga na severu Finska probíhá laponská válka.
Nemanželská dcera ze šamanské rodiny, odmalička odsunutá na okraj společnosti, vykonává důležité povolání porodní báby. Její život, to jsou cesty v nočním mrazu, pach dezinfekce a krev. Všechno se však změní, když potká nacistického důstojníka Johannese, který se „na ni podívá, jak se ještě nikdy nikdo nedíval“, a bezhlavě se do sebe zamilují. Hrdinka pak z vlastní vůle následuje německé šiky do vojenských a vězeňských táborů, kde pomáhá jako polní zdravotní sestra. Zatímco dříve však děti vítala do světa, zde se z ní stává anděl smrti a nakonec i ji semelou nemilosrdná kola dějin.
Příběh je ojedinělým ztvárněním palčivé a rozporuplné kapitoly v dějinách Finska, z níž dodnes některé rodiny nesou cejch. Kniha získala v roce 2012 významnou Runebergovu cenu, byla přeložena do více než deseti jazyků a na její motivy se natáčí i film.

Finská spisovatelka a animátorka Katja Kettu (*1978)
vystudovala režii animovaných fi lmů na Akademii
umění v Turku a fi nskou literaturu na univerzitě
v Tampere. Nakonec oklikou přes Tallinn a Londýn
skončila v Helsinkách, kde vyučuje scenáristiku, natáčí
videoklipy a píše knihy. V jejích příbězích se mísí krása
s ošklivostí, vznešenost s nízkostí.
Za svůj třetí román Porodní bába (Kätilö, 2011)
získala Katja Kettu nejvýznamnější fi nské literární
ocenění, Runebergovu cenu.

Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange.

„Jistěže můj syn chodí za děvkami – kdyby nechodil, měl bych strach o jeho zdraví,“ prohlásil kdysi Charles Dickens. A není se čemu divit, ve viktoriánském Londýně připadala jedna prostitutka na dvanáct dospělých mužů. Jak se asi takovým ženám žilo, vylíčil Michel Faber v románu Kvítek karmínový a bílý, a to mnohem otevřeněji a upřímněji, než by to mohl udělat zmíněný Dickens.
Osou románu je vztah osmnáctileté prostitutky Sugar a dědice voňavkářského impéria Williama Rackhama. Oba chtějí uniknout: ona svému hnusnému prostředí, on své lehce šílené manželce. Sugar nechce být jen vydržovanou milenkou, chce se „napevno vetkat do tapiserie jeho života, aby ji nepokládal za pouhý flirt, ale za přítelkyni stejně vzácnou, jako je sourozenec“. A pak se jí naskytne šance přece jen proniknout do Williamovy domácnosti… Zbytek děje prozrazovat nebudeme, ale potenciální čtenáře můžeme spolu s autorem ujistit, že se „v blízké budoucnosti stanou svědky soulože, o šílenství, únosu a násilné smrti ani nemluvě“.
Kvítek není sentimentální vyprávěnka o kurvě se srdcem ze zlata. Je to panoramatický portrét viktoriánského Londýna se všemi jeho společenskými vrstvami, bildungsroman s nečekaně katarzním vyzněním a hlavně silný příběh, u kterého budete hlavní hrdince fandit. Jestli tohle není literatura, tak už nevíme, co by jí tak mohlo být.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

„Vítejte ve Spojených státech nové éry! Neodkládejte äpärät! Hlídejte si kredit! A hlavně se nedívejte členům Národní gardy do očí!“ Lenny Abramov pracuje ve firmě, které nabízí lékařsky prověřenou nesmrtelnost, a při honu na bohaté evropské zákazníky se seznámí s mladou Koreo- -Američankou Eunice. Zatímco se jejich vztah úspěšně vyvíjí, Amerika se propadá do finančního i politického chaosu…

Román, v roce 2011 vyznamenaný prestižní Goncourtovou cenou, má dvě dějové linie – historická rekonstrukce a současný příběh se prolínají v dvojportrétu naprosto rozdílných hrdinů: vypravěče, bezvýchodně se potulujícího lyonskými ulicemi a bary, a vysloužilého vojáka, jehož jako mladíka vtáhla do svého soukolí druhá světová válka, načež procházel dalšími boji (Alžír, Indočína), které upadající koloniální mocnost Francie vedla.
Tyto dva hrdiny spojí (a každého v určité části života zachrání) jedna sdílená vášeň – láska ke kreslení.
Dobrodružný román je vyprávěný jedním mocným proudem slov, který čtenáře uchvátí a pronese od poloviny dvacátého století až do současnosti, z afrických pouští a asijských džunglí až na lyonské předměstí, kde ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství zuří neméně urputné bitvy, jimž jedinec jen těžko uniká.
Autorovo nepříjemné prohrabování se minulostí však slouží hlavně k reflektování současných problémů ve francouzské společnosti a připomínce, jak nebezpečné a nesmyslné je historii zjednodušovat.

Vydání knihy podpořil Centre National du Livre.
Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze.

V kompozičně bohatém románu 2666 se mísí detektivka s eposem, filozofický román s básní, citová výchova s vědeckofantastickou literaturou, novinová reportáž s lékařskými záznamy šílených stavů choré mysli. Hlavními hrdiny jsou tři profesoři německé literatury, které spojuje láska k dílu tajemného spisovatele Archimboldiho i k jejich anglické kolegyni. Čtyři badatelé se vydají po stopách Archimboldiho do Mexika, kde se dozvědí o řadě brutálních vražd žen a dívek. Tyto zločiny se vinou pěti knihami románu, zrcadlícího dnešní šílenou společnost, kterou snad může zachránit jen literatura.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury Španělska.
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, “bibli” beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš “horkým zbožím”, aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh.
V čem tedy tkví jedinečnost a velikost Vizí Codyho? Především, Jack Kerouac se rozhodl odhodit veškerou autocenzuru, čteme zde tedy velice otevřené pasáže, jaké například v textu v podstatě cudného vyprávění Na cestě nenajdeme, Kerouac zároveň dává zcela průchod svému básnickému nadání. Součástí románu, který je věnován Kerouakově velkému příteli a inspiraci, Nealu Cassadymu (známe jej i z jiných románů, jako Deana Moriartyho v Na cestě, i Codyho Pomeraye), ve všech směrech zcela nespoutanému živlu, je přepis magnetofonových nahrávek jejich rozhovorů – a vedle literární hodnoty mají i historický význam, osvětlují totiž jejich minulost i zážitky dalších slavných beatniků, například Williama Burroughse, a opět jsou zcela otevřené. Jak píše v předmluvě Allen Ginsberg, jde o “naprostou výměnu informací a myšlenek plných lásky mezi dvěma muži, z nichž každý nabízí tomu druhému příběh své mysli – nevšední situace, jíž máme to privilegium být svědky.”

Kniha vychází v českém překladu vůbec poprvé a všem milovníkům nejen beat generation, ale dobré a poctivé literatury jako takové nabízí zcela nevšední zážitek. Protože, jak píše Ginsberg, “obejdeme-li Kerouaka, necháme stranou nesmrtelné srdce, knihu, jež je obrovitou mantrou porozumění a vroucí lásky k americkému muži, k jedné zápasící heroické duši.”
Za překlad této knihy obdržel Josef Rauvolf Cenu Josefa Jungmanna 2012.