O detektivkách a zločinu s Milošem Urbanem

# Jaký je tvůj vztah ke zločinu?

Hluboký. Já jsem posera, takže latentní zločinec. Když už se nemůžu s někým porvat, tak to dám do fiktivního textu a zhluboka to prožívám s hrdinou, který vždy zvítězí, zkrášlen několika šrámy na tváři.

# Jako literární prostředek často používáš násilí. Čím tě tak fascinuje?

No právě o tom mluvím. Jako sadista-masochista, který si netroufne žít své fantazie v reálu, se uchyluju ke krásné literatuře, kde si to vybiju, a zas mám na rok klídeček. Doporučuju to každému, je to pořád lepší než Bohnice.

# Ve svých knihách proplouváš více žánry. Nelákalo by tě napsat čistou detektivku?

Lákalo, ale prostě to neumím. Když jsem literární rozum bral, byl jediným východiskem i řešením postmodernismus. A ten není čistý ani náhodou. Postmoderna je špinavá.

# Kdo je podle tebe mistrovský detektivkář? Máš v tomhle žánru nějaké srdcovky?

Dnes už ne, jako teenager jsem četl vše od Eda McBaina a hlavně Dicka Francise.

# Přijde ti, že se v dnešní době dá přijít s něčím jiným? Dokážou tě zápletky v detektivkách a thrillerech ještě něčím překvapit?

Jasně, jako redaktor nad tím vždycky zaplesám. Ale jsou to spíš ojedinělé úkazy. Většina textů je průměrná až podprůměrná. Bída, no. Ale nejsem zas tak vyhořelý, abych se nenechal překvapit. Pak je takový text pro mě svátek.

# Jaký jsi čtenář detektivek? Bereš je spíš čtenářsky, spisovatelsky, nebo redaktorsky?

Čtenářsky a redaktorsky. Na redaktořině je krásné, že vaší prací je mimo jiné i číst. Načítat. No a je to z devadesáti procent balast a pak ten zbytek už je víceméně zajímavý. A dvě procenta jsou skvělá.

# Jsou ti blízké i historické detektivky – ve tvé tvorbě i při redigování. Dokážeš si v nich najít něco víc?

Ano, tu edukativní linii, z níž se dozvím informace, které jsem neměl. Příkladem je Petr. S. Pixy a jeho Komtur. Nejenže je od začátku do konce zábavný, má tam zápletku, twist i rozuzlení, ale ještě vás svým románem osvítí víc než rok dějepisu na gymnáziu. Důležité jsou souvislosti, které jdou třeba i přes podvědomí. Na tohle historici, jakkoli fundovaní, nebudou nikdy mít. Historická detektivka se vžívá a fakta jsou jí jen oporou, nikoli cílem. Naproti tomu fakta v románu Ďábel v Marshalsea byla pro mne jako anglistu, nikoli bohemistu, ještě zajímavější. Antonia Hodgsonová má všecko tak orešeršované, až se můj spisovatelský mozek stydí za lenost a uspěchanost. Maršálské vězení v londýnském Southwarku, proslavené Charlesem Dickensem, tady ožívá o víc než sto let před Malou Dorritkou, a bylo to tam učiněné peklo, z něhož se málokdo dostal, přestože se provinil leda tak dluhem.

# Které detektivky nebo thrillery tě v poslední době oslovily? Čím?

Intenzitou a způsobem, jak mě jako čtenáře dokážou naprosto pohltit. Já mám nejradši knížky, které nemůžu odložit, prostě není větší slast než je číst a dočíst, i když u toho dočtení je vždy lítost, že už to skončilo. Les vzpomínek Sama Lloyda byl pro mě čtenářský zážitek loňského roku. Jak já té holce fandil, aby tu hrůzu přežila! Málokdy se do knížky takhle položím.

Na spíše literárním břehu jsou pak Dvě klikaté cesty Toma Franklina. Podívejte, on si vezme téma nutnosti soužití černochů a bělochů, což je samozřejmě jasné, dané, strašně nudné a otřepané a podléhá to politické korektnosti. Jenže on to napíše jako úžasný thriller, který si často nezadá s umem nobelisty Cormacka McCarthyho. Ale Franklin to končí happy endem, což mám rád, i když se toho ne vždy držím.

To takový Dům Pod jasany, román nejvýznamnějšího současného autora ze Severního Irska, má ten happy end jen napůl. Líbí se mi na něm, že to není jen krimi, ale i sociální sonda do mezilidských vztahů a plnohodnotná duchařina, postmoderní mix, který, jak chápete, velmi oblibuju. Ono Severní Irsko není jen IRA, i když zločin má k zločinu vždycky blízko.

# Spoustu jich překládal tvůj brácha. Jak se rediguje vlastní dvojče?

Dnes už dobře. Začalo to blbě. Když jsem studoval v první půlce 90. let v Oxfordu, musel jsem navíc tam, v tom Oxfordu, dopřeložit text, který on v půlce jaksi opustil, protože odmítl pokračovat. Ale dneska už má sitzfleisch a není takový divoch, jako býval. Na rozdíl od něj já měl disciplínu už od narození a psal a překládal na stěny matčiny dělohy.

# Na co se teď v dohledné době můžeme těšit?

Je jedna úžasná knížka, která v Americe pořád ještě nevyšla, ale tady už ji máme přeloženou, to jsou ty nakladatelské paradoxy, no. Název nebudu říkat, protože ho sám ještě nevím, ale jestli bude nějaká detektivka zfilmovaná, bude to tahle.