Nový překlad Písně ledu a ohně je hotov! K němu pár slov od překladatelky

Za pár dní vyjde Oheň a krev, ale my jsme ještě pořádně nestihli oslavit, že jsme dokončili všech pět zatím vydaných dílů ságy Píseň ledu a ohně. Mnohohlavý tým profesionálních překladatelů, redaktorů a erudovaných fanoušků vytvořil hned několik tabulek s tisíci pojmů, aby nedocházelo ke zmatení, o všem se stokrát diskutovalo a vše nakonec dopadlo dobře. Ovšem to, že jsme dali fanouškům výtečný překlad, neodčiní křivdu na zvyku, jenž je železnou košilí. Překladatelé traskribovali oproti minulému překladu dothračtinu! Do češtiny! Jaký horor! A co že to znamená? To se dozvíte v následující poznámce k překladu.

 

Vážení a milí,

nový překlad stávajících dílů ságy Píseň ohně a ledu už je celý na světě, uf. Rozdílů oproti prvnímu překladu je v něm nepočítaně. Čekala jsem, kdy si někdo všimne, že jsme vyměnili havrany za biologicky odpovídající krkavce nebo že „valyrijština“ se změnila v gramaticky správnější valyrštinu, ale kupodivu se největší smršť reakcí týkala dothračtiny a dalších jazyků ze světa ledu a ohně a jejich transkripce neboli přepisu do češtiny. (Tak jo, s tím „kupodivu“ trochu přeháním: samozřejmě jsme to předpokládali, protože vzhledem k zavedenosti prvního překladu a nápadnosti těch dotyčných slov je to poněkud třaskavý materiál.) Pro ty, kdo byli šokováni, se pokusím uceleně popsat, co nás k tomu vedlo a že to není žádný náš rozmar a snaha se za každou cenu odlišit. Kdo nechce číst dál, pro toho tu mám krátkou verzi:

V novém překladu Písně ledu a ohně se pro přepisy výrazů z některých fiktivních jazyků, hlavně dothračtiny, používá takzvaná transkripce, přepis pomocí písmen české abecedy. Nejde o žádnou originální schválnost překladatelů, ale o zavedený postup, který se v beletrii i publicistice používá naprosto běžně.

A pro toho, kdo se chce dozvědět trochu víc, tu mám verzi dlouhou.

Pro začátek příklad z reálného světa.

Пётр Илйич Чайковский byl slavný hudební skladatel pocházející z Ruska, tedy země, kde se nepíše latinkou. Abychom mohli jeho jméno číst, je potřeba ho do latinky nějak převést.  A tady nastává trochu zmatek: tak třeba německy se jeho jméno zapisuje „Pjotr Iljitsch Tschaikowski“. Španělsky „Piotr Ilich Chaikovski“. Maďarsky „Pjotr Iljics Csajkovszkij“. Nizozemsky „Pjotr Iljitsj Tsjajkovski“. Anglicky „Pyotr Ilyich Tchaikovsky“. Francouzsky „Piotr Ilitch Tchaïkovski“, a tak dále. Každý jazyk jméno zapisuje po svém tak, aby se dalo jednoduše a bez velkého luštění přečíst co nejpodobněji své skutečné výslovnosti. Co uděláme, když potřebujeme skladatele Пётрa Илйичa přepsat do češtiny? Použijeme snad holandskou, maďarskou nebo anglickou verzi a budeme spoléhat na to, že se v tom čtenáři nějak vyznají? Ne – čeština použije svoje vlastí speciální znaky a zapíše „Petr Iljič Čajkovskij“.  A co uděláme, když překládáme o tomhle hudebním velikánovi text z angličtiny? Převezmeme automaticky anglickou podobu „Pyotr Ilyich Tchaikovsky“? Taky ne – i tady použijeme českou transkripci.

Čeština je totiž v tomhle ohledu úplně geniální materiál: díky diakritice, tedy čárkám a háčkům, má výborné možnosti záznamu různých zvuků, takže třeba tam, kde musejí jiné jazyky sahat po různých více či méně krkolomných kombinacích písmenek (třeba tsch, tch, cs), použije náš jazyk prostě a jednoduše č.

Stejně se postupuje u mnoha dalších jazyků – třeba největší japonský ostrov v češtině známý jako Honšú se anglicky zapisuje „Honshu“ a polsky „Honsiu“, marocké jídlo tažín se v jiných jazycích zapisuje  tajine, tajin nebo tagine.

A stejně – a tady se dostáváme k naší problematice – se často postupuje i u jazyků, které žádnou písemnou podobu nemají, případně u jmen a názvů literárních (víte třeba hned a bez přemýšlení, kdo je to „Mowgli“?) a lze ho samozřejmě použít taky u fiktivních jazyků, což je případ právě dothračtiny.

Obvykle se tu v argumentaci uchyluju ke své oblíbené knize – k románu Franka Herberta Duna. Výrazy „gom džabbár“, „šaj-hulúd“ nebo „síč“ nám připadají přirozené, přestože jejich originální anglická verze vypadá „gom jabbar“, „shai hulud“ a „sietch“. Žádné rozhořčení to nevzbudilo, čtenáři tyhle podoby přijali, protože se s nimi potkávají už od prvního vydání.

Použít českou transkripci není povinné, je to ale dobrým zvykem. Proč? Pokud bychom zachovali anglickou verzi, vlastně bychom tak čtenáře nepřímo nutili, aby si nastudovali pravidla anglické výslovnosti a četl dotyčné výrazy podle ní. Postup by pak byl tenhle: výraz ve fiktivním jazyce → anglický zápis podle pravidel anglické transkripce→ výslovnost odvozená od znalosti anglické transkripce (nebo úplně špatná výslovnost, protože nevím nebo nepoznám, že jde vlastně o angličtinu). V dnešní době sice už mnozí z nás angličtinu ovládají, ale přesto nemá volba anglicky psané verze o nic větší logiku než volba verze francouzské nebo maďarské. Kdo náhodou neví, že „khal“ je vlastně psaný anglicky, automaticky ho čte jako „k-h-a-l“, jenže to je jinak, než si autor přál.

A tak jsme se my překladatelé přiklonili k přístupu, který je nám bližší, protože je v českých psaných textech (publicistika, původní beletrie i překlady) velice obvyklý:

výraz v cizím (v tomhle případě fiktivním) jazyce  → český zápis odpovídající co nejlépe české výslovnosti.[1]

Oproti autorce prvního českého překladu jsme měli jednu mimořádnou výhodu: v době, kdy jsme s překladem začali, už běžel seriál Hra o trůny, pro jehož potřeby lingvista D. J. Peterson vytvořil rozšířenou verzi dothračtiny, a tak už existovala fonetická tabulka, ze které se výslovnost jednotlivých hlásek a kombinací dá ověřit. Takže jsme si mohli být naprosto jistí, že třeba tolik propírané „khal“ se česky doopravdy vyslovuje „chal“, protože „kh“ je obvyklý anglický zápis hlásky „ch“ (to si můžete hravě uvědomit třeba na ukrajinském městě Charkov – anglicky se píše Kharkov). Mimochodem: tahle hrdelní hláska v angličtině vůbec neexistuje, čímž se zase vracíme ke zvukovému bohatství češtiny. (Ostatně to, že v seriálu je zhusta slyšet výslovnost blížící se spíš verzi „khal“ nebo i „kal“, je způsobená tím, že mnozí herci s tímhletím pro ně exotickým „ch“ hodně bojovali a nedokázali se ho naučit. Fonetické tabulky ale hovoří jednoznačně a někteří herci čtou hrdelní „ch“ moc pěkně.)[2]

Celá tahle záležitost se zápisy se kromě dothračtiny týká i jiných jazyků, jejichž výrazivo GRRM také používá (například výrazy a jména z jazyka Letních ostrovů.). Tady jsme žádné tabulky na pomoc neměli, museli jsme se řídit intuicí a našimi zkušenostmi a hodně, hodně jsme se o tom bavili.

V každém případě bych chtěla zdůraznit, že za naším přepisem dothračtiny a jiných fiktivních jazyků nestojí snaha o nějaké „počešťování za každou cenu“, jak se často dočítáme. Naopak je to využití metody, která je v překladové literatuře zcela běžná. Neobvyklé je jen to, že v případě Martinovy ságy už předem existovala fůra čtenářů zvyklých na první verzi překladu, kdy překladatelka automaticky převzala anglické podoby. Jejich údiv se dá naprosto pochopit.

Je ale potřeba si uvědomit, že nové vydání, které vzniklo v Argu, není ani nějakou variací na starý překlad, ani jeho přepracováním, nýbrž jde prostě a jednoduše o úplně nový překlad. Neobvyklé bylo jedině to, že jsme ve spolupráci s fanoušky důkladně uvážili, jakou část názvosloví můžeme z původního překladu převzít, protože je dobré a není nutno ho měnit (a těchhle výrazů nebylo vůbec málo). Nemohli jsme ale přebírat řešení, která pro nás nebyla přirozená a v naší práci by nám překážela, a anglická transkripce byla jedním z nich.

Tak, víc už toho k záležitosti dothračtiny a spol. asi nevymyslím. Pokud patříte k těm, koho „nové“ podoby těch fiktivních výrazů štvou, tak moc doufám, že si tenhle text přečtete a třeba se na naši několikaletou práci podíváte trošku novýma očima. Je za ní spousta přemýšlení, kolektivních porad i kompromisů. Fakt.

[1]Abychom si uvědomili, že vyžadování anglické transkripce je mírně absurdní, uvedu ještě jeden příklad: představte si francouzskou knihu o starém Egyptě, kde se vyskytují jména faraonů „Toutânkhamon“ nebo „Akhenaton“. Pokud by se český překladatel řídil tím, že transkripce je fuj, měl by v zásadě dvě možnosti: nechat jména ve francouzštině (trochu divné, což), nebo je v souladu s myšlenkou, že anglicky umí každý, převést v českém překladu do angličtiny na „Tutankhamun“ a „Akhenaten“ (což je taky trochu divné). Česká podoba Tutanchamon a Achnaton je tady myslím celkem jasná volba i pro skalní odpírače transkripce.

[2]     Pokud jde o titul „chalesi“, tady jsme nevolili podobu „chalísi“, která by se podle anglického zápisu „khaleesi“ nabízela, ale řídili jsme se podle informace, že jde o výslovnostní výjimku.