Nezapomeňme na Afghánistán

A hory odpovedely_final

Přestože máme parlamentní volby za dveřmi a konec covidové pandemie je v nedohlednu, česká i světová média v posledních dnech zcela opanovalo jiné téma. Afghánistán. Země, kterou sice většina z nás nikdy nenavštívila, ale ve zprávách o ní tu častěji, tu méně často slýcháme už po celá desetiletí.

Zprávám však často nevěnujeme hlubší pozornost. Dostáváme sice informace, ale moc si toho na jejich základě nedovedeme představit. Jistě, všichni si rádi namlouváme, že jsme racionální bytosti, ale kdyby to tak bylo, nedocházelo by ke krachům na burzách, neexistovaly by loterijní společnosti a politické strany by najímaly víc datových analytiků než píáristů.

Když jsem kdysi učila češtinu na gymnáziu, dostala jsem jednou otázku „K čemu je vůbec literatura?“. Měla to být provokace, ale vznikla z toho zajímavá debata. Jednou z myšlenek, které se v ní vyskytly, bylo, že lidský život je krátký a omezený místem, společenským postavením i kulturou, proto během něj můžeme načerpat pouze omezený rozsah zkušeností. Literatura nám může zprostředkovat zkušenosti další, otevřít nám nové světy, nové životy, a tak nám umožnit lepší pochopení lidí, jejichž osudy se od těch našich diametrálně liší. Mnoho lidí proto věří, že se v literatuře skrývá velká síla. Také proto spisovatelé píší a nakladatelé s knihkupci dostávají jejich knihy ke čtenářům.

Dobrý vypravěč vám umožní cizí osudy prožít a velmi přesně si představit, jak byste se v situacích, jaké nikdy nezažijete (a mnohdy byste zažít ani nechtěli), sami cítili. Proto, i když je Afghánistán tak daleko, pro mnoho Čechů není tak docela cizí zemí; odehrávají se tam třeba příběhy našeho autora Khaleda Hosseiniho. Pro mnoho Čechů tak, když se řekne „Afghánec“, není první asociací zpráva o „zadržení dodávky plné uprchlíků na dálnici D1“ ani fotografie tlačenice špinavých a vyčerpaných lidí, kteří vypadají „úplně jinak než my“. Afghánci, to jsou Khaled, Fatima, Marjam nebo Abdulláh. Lidé, kteří mají své rodiny, domov, zaměstnání, svoje sny a příběhy.

Khaled Hosseini musel se svou rodinou z Afghánistánu utéct, když mu bylo patnáct. Usadili se ve Spojených státech a on se stal lékařem. Do Afghánistánu se ale začal vracet a začal také vyprávět jeho příběhy. Román Lovec draků se stal světovým bestsellerem a Khaled Hosseini našel nové povolání – stal se vypravěčem na plný úvazek. Není to pro něj lehké. Jeho příběhy jsou totiž tak přesvědčivé proto, že jsou opravdové, a on tráví většinu času jejich hledáním. Setkává se s lidmi, naslouchá jim a jejich vyprávění pak předává dál, protože ví, že jeho hlas je slyšet.

Zatím poslední román A hory odpověděly vydal Khaled Hosseini v roce 2013. To už je osm let. Co od té doby dělá? Co by dělal… Hledá příběhy a vypráví je. Stal se vyslancem dobré vůle Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), navštěvuje uprchlické tábory, mluví s lidmi a snaží se jim pomoci tím, že na jejich osudy upozorňuje světovou veřejnost i politiky. Místo na papíře vypráví na besedách a konferencích. Nedovedu si asi ani představit, jaké pocity v těchto dnech zažívá, ale jsem si jistá, že bude dál vyprávět a svým vyprávěním zachraňovat životy. Protože kdo se s jeho příběhy setká, ten ví; a mnohem obtížněji může zůstat obrácený zády.

Mám to štěstí, že jsem se s Khaledem Hosseinim dvakrát setkala „na živo“. Když vypráví příběhy uprchlíků, nevyčítá ani nenaléhá, chápe, že každý „má svých starostí dost“. Ale je velmi přesvědčivý vypravěč. Asi nikdy mi z hlavy nevymizí příběh ženy, s níž se setkal v uprchlickém táboře v Řecku. V Afghánistánu bývala majitelkou a ředitelkou školy. Chodili do ní kluci i děvčata. To se však nelíbilo Tálibánu, a tak za ní jeho bojovníci přišli s požadavkem, aby školu zavřela. Neposlechla. A tak přišli znovu, odvlekli jejího tatínka a zbili ho tak, že zemřel. Na víc nečekala, sebrala děti, maminku, doklady a peníze a vydala se na cestu. Do Řecka se samozřejmě dostala po moři. A já dodnes slyším tichý hlas Khaleda Hosseiniho, jak nám převypravuje její slova: „Po moři, Khalede, dovedeš si představit tu hrůzu?“

Do té doby mě to nikdy nenapadlo. Ale samozřejmě – Afghánistán je, stejně jako Česko, vnitrozemský stát, jenže tam většina dětí neabsolvuje ve druhé třídě plavecký výcvik, takže pokud náhodou nebydlí u řeky, neumí plavat. Dovedete si to představit? Neumíte plavat a vydáte se i s dětmi na cestu po moři? Tu hrůzu? Já už ano. Musí to být podobné, jako bych se já se svými dětmi snažila přejít poušť. Všechno kolem je neznámé a já mám jediný cíl – abychom to všichni přežili. Ale nevím, jestli ho můžu dosáhnout.

Život v Afghánistánu se od života v Česku jistě v mnohém liší. Na ulicích Kábulu nebo Mazáre Šerífu uvidíte jiné barvy, ucítíte jiné vůně a uslyšíte jiné zvuky než v Praze nebo Olomouci. Je to jiná kultura. Ale desítky tisíc českých čtenářů Khaleda Hosseiniho vědí, že strach, bolest a láska Hasana, Parí nebo Lajly jsou stejná jako Petrovy, Markétiny či Mariiny. Nezapomeňte na ně, až Afghánistán za měsíc zmizí z hlavních zpráv. Protože mnohým z nich půjde pod vládou Tálibánu pořád o život.