Nejkrásnější román vypravěčky velkých příběhů, kterou obdivuje i dnešní autorka bestsellerů Elena Ferrante
„Ti, co jsou jako ty, ti, jimž proudí v žilách dvojí krev, nenajdou nikdy pokoj ani spokojenost, a zatímco jsou tam, chtěli by být tady, a jakmile se vrátí sem, mají okamžitě chuť utéct. Ty budeš putovat z místa na místo, jako bys utíkal z vězení nebo se za někým hnal, ale ve skutečnosti budeš jen následovat rozličné osudy, které se mísí v tvé krvi, protože tvá krev je jako hybridní tvor, jako hipogryf, jako mořská panna. A třeba i nalezneš společnost podle svého gusta, mezi tolika lidmi, co chodí po světě, ale velice často budeš sám. Smísená krev je jen málokdy spokojená v cizí společnosti: vždycky se najde něco, co na ni hází stín, ale ve skutečnosti stíní sama sobě, jako zloděj a poklad, kteří dělají stín jeden druhému.“ (ukázka, str. 66, překlad Alice Flemrová)
Arturův ostrov, čtenáři i kritikou považovaný za nejkrásnější román Elsy Morante, vyšel poprvé v roce 1957. K českým čtenářům se dostává až se značným zpožděním, které ale vzhledem k nepochybné nadčasovosti díla, není vůbec na škodu.
Česky vyšly pouze autorčiny pozdější romány Příběh v historii (1974, La Storia, č. 1990) a Aracoeli (1982, č. 1988) v překladu Zdeňka Frýborta, pak se na čas povědomí o Else Morante odmlčelo a překlady dalších románů nenastaly.
Arturův ostrov Elsy Morante Argo vydává v době vzkříšeného zájmu o autorčinu osobnost i dílo. V zahraničí vychází nová vydání i reedice, v užší nominaci prestižní literární ceny Premio Strega je letos i autorce věnovaná nově sepsaná biografie Angely Bubby.
O oživení zájmu o Elsu Morante se – a nejen u nás – po letech kromě badatelů morantologů zasloužila také spisovatelka Elena Ferrante. Ta se k jejímu odkazu hlásí – i volbou uměleckého pseudonymu, jelikož skutečnou totožnost Eleny Ferrante neznáme – už od devadesátých let minulého století, kdy za svou prvotinu Tíživá láska (1992, L’amore molesto, č. 2018), získala cenu s dlouhým názvem Premio Procida-Isola di Arturo-Elsa Morante, ale jejím názorům se začalo dostávat široké pozornosti teprve nedávno, po vydání mimořádně úspěšné románové tetralogie Geniální přítelkyně (2011-14, L’amica geniale, č. 2016-18). V každém případě lze při pohledu na stále se rozrůstající morantovskou bibliografii konstatovat, že v Itálii i ve světě zájem o autorku a její dílo v posledních cca deseti letech stoupá.
V knize Frantumaglia (2003), kde Ferrante odpovídá na množství otázek novinářů z celého světa na dotaz – Kam by se zařadila v rámci italské literární tradice? – autorka reaguje takto:
(…) „Jsem vypravěčka příběhů. Vždycky mě víc bavilo vyprávět než psát. V Itálii vypravěčská tradice není tak silná. Bylo zde napsáno mnoho krásných a velmi pečlivě propracovaných textů, které se však nesoustředí na plynutí příběhu, který vás i přes svou hutnost dokáže strhnout. Elsa Morante je okouzlující vzor. Snažím se z jejích knih učit, ale zdá se, že je nepřekonatelná.“ (…)
A co si myslí Elena Ferrante o románu Arturův ostrov?
(…) „Na toto selhávání švadlen, které se potýkaly s problémem oblékání těl matek, jsem myslela ještě dlouho poté. Doprovázel ho mnohem dřívější dojem, dojem nedbalého čtenáře, který má sklon se na několika řádcích zasnít a příliš nedbá pravého významu slov. Tento dojem byl spojen s četbou Arturova ostrova, ke kterému jsem se poprvé dostala před dvaceti lety. Byla jsem knihou ohromena, ale z důvodů, za které jsem se tehdy styděla. Při čtení jsem si po celou dobu vyprávění myslela, že Arturovo skutečné pohlaví je ženské. Arturo byl dívka, nemohlo to být jinak. A přestože Morante psala v mužském rodě, nemohla jsem se ubránit dojmu, že je to maska; maska jejích pocitů, jejích emocí. Nešlo o „přenos“ v literárním smyslu. Zachytila jsem – a pak jsem si toho všímala u všech mužských postav Elsy Morante, které jdou do hloubky svých vztahů s matkou – převlek, jehož cílem je dosáhnout v literatuře něčeho, co švadleny ve skutečném životě nedokážou. Vyjmout mateřskou postavu (mrtvou matku – Nunziatu – homosexuálního otce) z jejího beztvarého obalu; využít chlapcova křehkého období dospívání, které je v mnoha ohledech svobodné, strhnout obal, sdělit něco, co jinak v ženské zkušenosti nemá žádný tvar.“(…)
Teď už vám nic nestojí v cestě vydat se s Elsou Morante na cizokrajnou výpravu do Arturovy dospívající mysli! Přejeme příjemné počtení!
(citováno a přeloženo z kapitol číslo 5 a 9 z vydání z roku 2016 v nakl. Europa Editions)
Autor článku
