Nad Argem se rozzářila Uranova

271047_bg

Do Arga chodí celkem dost rukopisů (i když s „devadesátkami“ se to vážně srovnat nedá), téměř všechny e-mailem. Mě osobně moc těší, že se stále najdou lidé, kteří mají potřebu se literárně vyjádřit, formulovat své myšlenky a pocity a vyprávět příběhy. Je ovšem potřeba poznamenat, že textů, za které bychom se byli ochotni postavit a poslat je do světa jako knihu, je mezi nimi nemnoho.

Když mi „na stole“ přistála Uranova, neměla jsem tedy velké očekávání. I když – název mě upoutal okamžitě. Hned bylo jasné alespoň to, že její autorka má smysl pro dramatično. A pak jsem se začetla… a četla jsem až do konce, moc jsem se u toho bavila a opravdu do posledního slova jsem byla zvědavá na pokračování. Autorka textu měla evidentně smysl i pro mnoho dalších věcí, třeba pro humor rozhodně. A bezpochyby to musela být chytrá osoba. Začala jsem být zvědavá i na ni.

Nejdřív jsem ale pro jistotu Uranovu poslala jednomu kolegovi. Byl nadšen. Šéfové výběr odsouhlasili a já jsem Lence Elbe zavolala. Pak do Arga přišla podepsat smlouvu mladá, hezká, ale hlavně velmi milá a zajímavá žena. Co víc by si nakladatel mohl přát?

Na obálce knihy se můžete dočíst, že hlavní roli v ní hraje město Jáchymov. Je to taková zkratka, ale je to tak. Děj se totiž odehrává převážně tam. Jáchymov ve své dlouhé historii zažil léta slávy i léta hrůzy. Jak všichni víme, jsou v něm doly – nejdřív stříbrné, ale kde je stříbro, je i uran. A kde je uran, tam v našich zeměpisných šířkách bylo i utrpení. Zlo. Je i v knize Uranova. Jenže je tam latentně, skryté, i když stále hrozící. Číhající. Nepřemožitelné, i když přemožené zlo. A přitom je ta kniha skutečně vtipná, ironická – autorka textu má smysl i pro absurditu.

Pochopitelně jsem se jí hned při našem prvním setkání zeptala, proč píše zrovna o Jáchymově a jeho, potažmo české temné historii. Vysvětlila mi, že za to může její dědeček. Byl poslán stavět tamní lágry, viděl všechnu tu hrůzu na vlastní oči, ale když se tam vypravila ona, naštvalo ji, jak málo je tahle historie ve městě hmatatelná. Potřebovala o tom prostě něco napsat. A je to.

S Lenkou Elbe mě čekalo ještě jedno překvapení. Občas se stává, že autor má svou představu o obálce, ale ne tak moc často se stává, že si obálku sám navrhne a my ji hned přijmeme, protože je prostě dobrá. Lenka Elbe takovou obálku ale navrhla a i do ní promítla svou ironii. Lázeňská vana proměněná v důlní vozík (nebo naopak) a hlavně vtipně vyvedený název s použitím periodické tabulky prvků se nám zalíbily také okamžitě.

Kniha byla na světě, vyšla letos na podzim. Vynasnažili jsme se ji na cestu do světa vypravit zodpovědně, ale ve chvíli, kdy se knížka ocitne u čtenářů a kritiků, už toho moc nenaděláme. Uranova si však vede zdatně.

Čtenáři ji chválí, doporučují si ji mezi sebou, a ohromně nás těší i každá pochvalná recenze, jako například ta v Respektu od Petra A. Bílka: Deník N Uranovu zařadil mezi své tipy roku.

A zatím poslední dobrá zpráva přišla z Českého literárního centra. Vybrali Uranovu do soutěže o Cenu Susanny Roth. O tu se budou ucházet bohemisté a překladatelé z asi 13 zemí, a Uranově se tak otevírá cesta i za české hranice.

Takže mě vlastně napadá – Uranova není zaklínadlo, ale že by přece jen šlo o hvězdu? Nerada bych to zakřikla, ale termonukleární reakce, zdá se, byla zažehnuta.