Monika Zgustová a příběh vzniku knihy Oblečené k tanci na sněhu

Monika Zgustová je česká spisovatelka a překladatelka do španělštiny a katalánštiny (převedla více než 50 děl významných českých autorů) žijící od 80. let v Barceloně.

V díle Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života.

Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho „návratu do civilu“, jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných.

Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité.

A jak tato důležitá kniha vznikla? Autorka vám přiblíží její příběh.

V září 2008 jsem se vypravila do Moskvy. Poté, co jsem dorazila, jeden z mých přátel, spisovatel Vitalij Šentalinskij, mi navrhl, abychom spolu šli na setkání bývalých vězňů gulagu. Neznala jsem nikoho, kdo byl v gulagu vězněn, přestože jsem věděla, že Stalinovu režimu se přezdívá „druhý holocaust“, jelikož během dvaceti čtyř let jeho vlády zahynulo mnohem více lidí než židů, kteří našli smrt v nacistickém Německu. A tak jsem souhlasila.

Místo toho, abych však spatřila stíny bez duše, jak jsem si bývalé vězně představovala, byli mezi těmi, kdo se dostavili, vitální muži a ženy, ačkoli již měli svůj věk a nebyli nikterak zámožní. Překvapilo mě, že jsem na onom literárním a politickém večeru spatřila mnoho žen. „Jak mohly ty ženy tak kruté podmínky přežít?“ tázala jsem se, zatímco jsem poslouchala, jak recitují své básně a čtou své povídky a eseje. Toho večera jsem se rozhodla, že z ruského hlavního města neodjedu, aniž bych udělala rozhovory s několika bývalými vězni.

Na setkání mi představili Semjona Vilenského, rovněž bývalého zeka, jak se jim v Rusku říká – a žida, jako velké procento uvězněných –, jenž měl u sebe literární archiv prozaických textů, ale především básní, které složili zekové v gulagu. „Vězni je nemohli napsat,“ upřesnil Vilenskij, když jsem ho následujícího dne navštívila v jeho bytě za Moskvou, „protože s výjimkou několika dopisů svým rodinám párkrát za rok si nesměli nic poznamenávat. Nemívali u sebe papír ani tužku. Tím pádem jsme si básně vytvořili v hlavě a ukládali si je do paměti. Znám jich několik, kteří si zapamatovali desítky tisíc veršů. Nezapomněli je, a po návratu z gulagu je zachytili na papíře.“

V té chvíli jsem začínala tušit, jakou úžasnou moc má krása pro pokořeného člověka, a přála jsem si zjistit víc o těch, kdo museli strávit roky nebo celé desítky let v táborech nucených prací. Semjon Vilenskij mi dal tip na několik jmen včetně telefonních čísel: „Jsou to velmi vzdělané ženy,“ sdělil mi. „V jejich domovech naleznete rozsáhlé knihovny a umělecká díla. Většina lidí, kteří přežili, byli lidé s kulturním rozhledem. Jinými slovy: vzdělanost jim umožnila přežít.“

Kniha slaví úspěch i v zahraničí, vyšla například ve významném americkém nakladatelství Other Press a sklízí pochvalné recenze.

„Z četby Oblečených k tanci na sněhu vás bude mrazit, a nebude to jen ze zimy, která přichází z tundry, ale také z čirého strachu. Zgustová zprostředkovává skrze paměti a svědectví hrůzu, kterou prožívaly ženy v sovětských gulazích.“

– El País

„Je to velmi důležitá kniha a já doufám, že si ji lidé přečtou. Historie vyprávěná lidmi, kteří ji na vlastní kůži prožili, má mnohem větší účinek než předčítání anonymních příběhů z učebnice.“

– Larry Davidson Productions

Nebojte se zdánlivě drásavých příběhů žen! Kniha je oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít!