Nové číslo časopisu #mojeargo o českých autorech je tu

#Mojeargo čtěte zde!

Když si přečteme: „Napsal/a jsem knihu…“

Pořád chodí. Den za dnem, od pondělka do pátku, o sobotách i o nedělích a po delších svátcích, jako by se s nimi pytel protrhl. Jsou týdny, kdy dorazí pár osamělců, jindy se přihrne celá horda. Zvlášť úrodný bývá leden, a právě tak i září. Některé s ostychem cinknou na pečlivě vybranou adresu, jiné se dobývají do všech dveří naráz, padni komu padni. Bývají tlusté i hubené, rozpustilé i zádumčivé, výmluvné, ba velkohubé a jiné sotva zajíkavě špitnou. Otevírám e-mailovou schránku, a už jsou tady zas – rukopisy. Naděje i zhouba každého nakladatelského redaktora, který stále hledá svého (původního) autora.

Textům, jež proudí z valné části už jen do e-mailových schránek v nakladatelstvích, říkáme „rukopisy“ z čiré setrvačnosti, nebo snad z profesní nostalgie; vskutku rukou psané chodívají občas leda z vězení, kde zrovna proběhl resocializační kurz tvůrčího psaní. Někdy se zasním, zda by návrat k pomalejšímu nástroji, než jaký představuje klávesnice na počítači, neodradil alespoň ty nejhorlivější psavce, ale to je planá iluze. Na nástroji nezáleží. Na čem ale záleží, a hodně, je čím dál nedostatkovější umění „vážit slova“ (což se paradoxně může týkat i těch nejkratších textů).

„Vážení slov“ má totiž blízko k uvažování, myšlení jako interpretaci neboli intelektuálnímu i emočnímu dešifrování žitého světa. To díky němu se utváří jedinečné hledisko, osobitý autorský hlas, jenž hledá své vyjádření v jazyce a promítá se v autorském stylu. A ten alespoň pro mě k oné hledané (původní) literatuře bezpodmínečně patří.

Nepůvodnost je jeden z největších nešvarů, jimiž jsou zasílané rukopisy zamořené. Původnost je kategorie záludná a zapeklitá, ale rezignovat na ni se nevyplácí. Opisovaní je v textech slyšet. Dalším a o poznání snáze odstranitelným nešvarem je „nečistá práce, špatné řemeslo“, vypůjčím-li si výraz od F. X. Šaldy z kritické úvahy „Literatura druhého a třetího nálevu“. Tu mimochodem můžu (nejen pro odstrašení) vřele doporučit k přečtení všem adeptům a adeptkám na knižní vydaní svých děl.

Je jistě v řádu věcí, že vášniví čtenáři a čtenářky občas přejdou na druhý břeh, kde pokoušejí své autorské štěstí. Ale i v nakladatelské branži platí, že štěstí přeje připraveným. A šance na vydání stoupá spolu s tím, nakolik se knižní debutanti ve svém řemesle pocvičili. Dobrou zkušební arénou jsou třeba literární časopisy, tištěné i digitální. Byť moje kritické oko při posuzování rukopisu není ani zdaleka tak přísné jako oko Šaldovo, musím přiznat, že až příliš velká řada z nich mě odradí ledabylostí myšlenkovou i stylovou dřív, než bys řekl švec.

A přitom není větší radosti než zaslechnout za textem, který určitě nemusí být hned ve všech ohledech dokonalý, nový autorský hlas, přiblížit se díky němu jinak nepřístupné zkušenosti světa, zkušenosti, která s vámi zacloumá, která vás změní.

Ani ve snách by mě nenapadlo odrazovat kohokoli od soukromého psaní, ať už je výrazem vnitřní nutnosti, anebo klidně jen příjemnou kratochvílí. Každý ať si užívá psaní po libosti, ale když už jde s kůži na (knižní) trh, musí se připravit, že cesta (nejenom) k první knize může být hodně trnitá, a velkou část po ní musí chtě nechtě urazit sám.

Na důkladnější rozbor díla, který od něj mnohdy literární nováčci očekávají, nemívá nakladatelský redaktor zpravidla čas. Ve vztahu k začínajícím spisovatelům a spisovatelkám tak v první fázi působí spíš jako čárový rozhodčí, napjatě sleduje, zda autorský míček při rozehrávce padl dovnitř, nebo vně hracího pole, jímž je to které nakladatelství. A věřte nevěřte, z těch, které se trefí, nebo aspoň líznou hraniční čáru, má zaručeně větší potěšení než z těch, které musí nemilosrdně vyautovat.