Moderní doba nás semlela. Danka Štoflová nabízí indiánský recept na šťastný život

4a Danka Štoflová

Vtipné i dojemné vyprávění ze života indiánů kmene Čerokí, které Danka Štoflová původně publikovala na blogu, čtenáře zavede do velké rodiny žijící uprostřed hlubokých lesů v Severní Karolíně, na úpatí Velkých kouřových hor. Se šarmem Betty MacDonaldové autorka svěže a s nadhledem sdílí malé i hluboké zážitky, jež přináší setkání dvou zcela odlišných kultur, a s pokorou předává mýty, příběhy a moudrosti indiánů.

# Vaše blogy čtou tisíce čtenářů. Vyprávění jsou veselá a vtipná, dojemná i záhadná. Přinášejí moudrost indiánů. Mají být i poselstvím?

 Delší dobu jsem cítila, že moderní doba nás lidi jednoduše semlela. Lidé nežijí životy, jaké by si přáli, nejsou šťastní, jsou ve vleku doby. Upadají mezilidské vztahy, spojení s přírodou úplně zaniklo. Lidé se neumí radovat z malých a obyčejných věcí tak, jako to uměli naši předkové, vytratila se radost ze života. Nezvládáme partnerské vztahy, výchovu dětí, stárnoucí a nemocné rodiče. Zanikly modely velkých rodin, kde se jednotliví členové podporují, vzájemně si pomáhají a žijí v sounáležitosti, pohromadě. Problémy, starosti i radosti se přitom uprostřed velkých rodin zvládají tak nějak lépe.

 Stáří a smrt jsou pro moderního člověka děsivé, odsunujeme je na okraj svého myšlení, snažíme se je vytěsnit. Nenasloucháme přírodě, zvířatům, sobě samým, druhým, nedíváme se do ohně a hvězdné oblohy tak často, jak bychom měli. Nerozjímáme. Na životě indiánských rodin, které žijí jednoduše a v souladu s přírodou, jsem se snažila ukázat prostou filozofii, kterou máme všichni hluboko v sobě, akorát jsme ji zapomněli. Svými příběhy jsem si přála sdělit jediné. Abychom si všichni vzpomněli na jednoduchý život našich předků, kteří neměli téměř nic, jen sebe samé, přírodu, a přesto byli šťastnější než my. Přála jsem si, aby se čtenáři při čtení příběhů zastavili, zamysleli a tak nějak se zklidnili. Aby si nastavili vnímání na vyšší citlivost a vrátili se ke svým kořenům.

 # Součástí příběhů jsou i indiánské legendy a mýty a k nim patří setkání s duchy či nadpřirozenými bytostmi. Děje se tak jen v knize, nebo máte vlastní zkušenost s duchy či mytickými bytostmi?

 Mýty a legendy jsou nedílnou součástí každé kultury, můžeme jim věřit, ale i nemusíme. Nadpřirozené bytosti a jevy jsou součástí přírody a mýtů, které si kultury po staletí vyprávějí. Snažila jsem se je zakomponovat do příběhů tak, aby se staly přirozeným dílkem každodenního života. Aby je čtenář vnímal způsobem, že bude-li správně naladěný, může je zažít také. Mohou obohatit jeho život, udělat ho barvitějším. Sama jsem pár nadpřirozených jevů zažila a věřím, že jsou přítomné v našem okolí. Myslím tím komunikaci se stromy, jejich energií, odchod duší do hvězd, kolektivní vnímání a spojení všeho se vším. Stačí jen vnímat prostředí kolem nás, užívat si toho, že jsme součástí něčeho krásného, co je tady odnepaměti a bude tu i dlouho po nás. Pevně tomu věřím.

4b Danka Štoflová_Jak jsem rodila indiánského syna

# Z příběhů čiší taková autenticita, že člověk vůbec nepochybuje o jejich pravdivosti.

 Ano, působí tak, ale musíte je brát především jako fikci. Myslím, že umím vyprávět a zároveň autenticky předávat emoce, které skutečně cítím. Snažila jsem se namíchat poměry fikce i skutečných životních zážitků svých, mých přátel, rodinných příslušníků a příběhů, které jsem vyslechla, tak, aby se člověk po jejich přečtení cítil ve svém nitru hlouběji citově naladěný, lepší, jednoduše zušlechtěný. Aby měl pocit, že svůj svět může změnit, že má naději žít lépe. Že lidský život má stále smysl, i když o tom často pochybujeme. Že můžeme být přirození a čistší.

 # Indiánské příběhy na vašem blogu čtenáře okouzlily, okamžitě si zamilovali vás, Tammyho, Bena, ZeePee i Anežku. Společně s vámi prožívali silné emoce, které v nich zarezonovaly.

 V knihách a vyprávěních není ani tak důležitý příběh sám, ale emoce, které přináší a dokáže v lidech vyvolat. Je to skryté poselství, které může každý čtenář uchopit po svém, někdy v něm hluboce zarezonuje a někdy se ho jen letmo dotkne. Tyto emoce máme všichni uložené ve svém nitru, jsou projekcí našich postojů a přístupů k hodnotám, obrazem našeho nitra. Předávala jsem čtenářům svoje emoce formou vyprávění, příběhy, osoby a situace vždy měly reálný základ, který jsem dobře znala. Proto příběhy znějí tak autenticky.

 Společně s indiány jsme se dojímali, bavili, plakali a smáli, zamýšleli se nad skutečnými hodnotami lidského života. Já byla jen prostředník, který dokázal tyto emoce z lidí vytáhnout na povrch, otevřít jim dveře. Vždy je měli v sobě, ale dřímaly. S radostí jsem zvala čtenáře na skok do svého světa, aby si odpočinuli, pobavili, a zároveň aby si i něco odnesli. Něco hřejivého, laskavého, a aby se třeba cestou večer z práce zadívali do noční oblohy a hledali v ní blikající hvězdy, svoje mrtvé blízké. Vždy jsem cítila podporu svých čtenářů, těšilo mě být společně s nimi uvnitř svých příběhů, sedět kolem praskajícího ohně, dívat se do jeho plamenů a vyprávět si. To je totiž to, co lidem doopravdy chybí. Obyčejné vyprávění.

 # Vaše příběhy provází osvěžující a specifický humor, je součástí vaší osobnosti i v běžném životě?

 Ano, já se ráda a často směju. Vnímám humorné situace kolem sebe a směju se hlavně sama sobě. Humor je obrovským pomocníkem při zvládání nelehkých situací, všichni máme dobré i špatné dny a smíchem je můžeme prozářit. O to jsem se svými příběhy snažila. Prozářit, zahřát, dýchnout svěží vánek lidskosti do unavených duší. Snad se mi to povedlo.