Miloš Urban se ptá Zuzany Říhové na špendlíky i jehly

cestou1

Zuzana Říhová napsala knihu Cestou špendlíků nebo jehel. Vydala ji v Argu a jejím redaktorem byl spisovatel Miloš Urban. Ten převlékl kabát do třetí profese a stal se novinářem tazatelem. Rozhovor s autorkou je poněkud kryptický a vzbuzuje spíše otázky, než aby dával odpovědi, o čem že to román je. Ale k přečtení knihy určitě naláká…

M: Jak se stane, že obyvatelka pražských Holešovic napíše vesnický román?

Z: Vzniklo to podivnou představou prvního odstavce — byl to porod krávy, který jsem si vymyslela.

M: Vypadá to ale dost autenticky, naturalisticky. Tys u takového porodu ve skutečnosti nebyla?

Z: Nebyla. Pustila jsem si ten porod telete na Youtube a pak už to vymýšlení pokračovalo z gauče dál a dál, na vesnici jsem nikdy nepobývala, jsem městský člověk. Ale možná mě vesnice láká v těch představách.

M: Narodila ses v Praze?

Z: Já jsem z Děčína, pak jsem žila na malých městech a teď v Praze.

M: A souvisí tedy ta knížka s tvou prací v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, kde ses možná pokusila o svoji variaci na žánr vesnického románu?

Z: To taky ne, já se v práci zaměřuju na avantgardu a modernismus, což jsou městské záležitosti odehrávající se v kavárnách. Ale to přírodní prostředí mám spojeno spíše s něčím mýtickým, autentickým, potenciálně nebezpečným.

M: Takže je to nějaká představa, co by tě tam mohlo potkat, kdyby ses tam ocitla s rodinou jako tvoje hrdinka Bohumila?

Z: Myslím, že ne. Ten můj venkov je spíš bájný a mýtický, intenzivní. Ale ta moje vesnice není současná, ve skutečné vesnici se věci nedějí takhle.

M: V knize pracuješ i s pohádkovými motivy. Na skutečné vesnici se pohádky opravdu neodehrávají.

Z: Pro mě jsou to příběhy, které se pořád opakujou, ale nemají dělat svět nějak lepším nebo utěšovat, dávat ponaučení, jak jsme si na to zvykli u pohádek. Tohle se může odehrát i na současné vesnici, kde jsou třeba lidi, co mají pocit, že se chovají současně, ale přitom to jejich chování a jednání spíš odráží to, co tady bylo už stokrát.

M: Pak je tam taková ta strašidelná, až hororová linka. Jak to máš s těmihle žánry? Máš ráda tuhle literaturu?

Z: Čtenářsky spíš ne, a pokud ano, pak to jsou věci dobové, klasika jako Lovecraft, ale současné horory rozhodně nečtu. Já ale ve své knížce tyhle prvky nevnímám hororově, podle mého je realita vesnice, ale i města mnohem krutější. Lidi se k sobě nechovají hezky a dějí se zlé věci, jako že třeba někdo zmizí. To přece není žánr hororu.

M: Ukazuješ tam sobectví, co je mezi lidmi, jako by neměli s druhými soucit.

Z: To je takové moje přesvědčení. Že každý chce vyprávět svůj příběh pořád dokola a tak dlouho, až se to stane.

M: A tady se opravdu stane něco strašného. To musí pramenit z nějakého tragického životního pocitu, ne?

Z: Myslíš pro ty postavy?

M: Pro autorku.

Z: Ne. Tu fikci bych nechtěla vztahovat k nějakým autobiografickým zážitkům autorky. Určitě se tam promítá nějaký světonázor, ale já mám pocit, že to nejtragičtější se vlastně odehrálo ještě předtím, než ty postavy odjedou z města na tu vesnici, aby zachránily manželství.

 

Knihu zakoupíte na Kosmas.cz