Michael Žantovský: Havel se choval stejně před monarchou jako s námi v hospodě

Když si na Václava Havla vzpomenete, jaká chvíle se vám vybaví jako první? Nemyslím státní návštěvu nebo projev, ale spíš okamžik, kdy byl nejvíc sám sebou.

Já jsem měl to životní štěstí, že jsem Václava Havla poznal i v jiných situacích než těch státnických nebo oficiálních. Pamatuju si ho jako kamaráda ještě z doby předrevoluční. To byly svým způsobem doby dobrodružné a v nich jsme si užili spoustu zajímavých setkání, legrace a takových těch podzemních kulturních aktivit.

Václava si z těchto situací pamatuju asi nejraději. Nejvíc z jeho bytu na dnešním Rašínově nábřeží, tenkrát se myslím jmenovalo Engelsovo. Z Hrádečku, jeho chalupy poblíž Trutnova, a z různých hudebních a divadelních akcí, kterých jsme se společně účastnili.

V čem se člověk, kterého jste znal soukromě, lišil od veřejného obrazu Václava Havla?

To je zajímavá otázka. On byl jedním z těch výjimečných lidí, kteří jsou v podstatě takoví, jací se jeví. Nedokázal se moc dobře přetvařovat nebo se vžívat do nějaké umělé role. Choval se v podstatě stejně, když vítal nějakého cizího monarchu, jako když seděl s námi u skleničky v hospodě. A to právě na něm pro mě bylo obdivuhodné.

Byl to zároveň dramatik, který se ocitl v čele státu. Poznával jste spisovatele v tom, jak přemýšlel o slovech, o svých krocích nebo ve svých projevech?

To rozhodně. Václav Havel je výjimečný mezi politiky tím, že si nejenom proslovy a projevy z největší části sám psal, ale také tím, že je dokázal stavět jako dramatické útvary, které mají svoji vlastní zákonitost a dynamiku. Já jsem vždycky trochu z legrace říkal, že to je snad jediný politik, který si uvědomuje, že projev má mít začátek, prostředek a konec.

To, čemu se říká dramatický oblouk, dokázal vystavět kolem tématu tak, že konec byl vlastně pointou toho tématu, které se ozvalo už na začátku. Stejně tak i v některých politických nebo státnických aktivitách uvažoval hodně jako dramaturg. Uvažoval o kontrapunktech, o pointách.

Možná nejlepším příkladem je indiánská dýmka míru, kterou dostal při prvním slavném výletě do Spojených států od náčelníka jednoho z amerických domorodých kmenů. Využil ji hned při následujícím setkání s Michailem Gorbačovem v Moskvě, kdy mu nabídl, aby spolu vykouřili tu dýmku míru, kterou dostal od amerického Indiána. Gorbačov mu tu pointu úplně zkazil, protože řekl: „No víte, já nekouřím.“ On neměl moc velký smysl pro humor, myslím.

Uvažoval takto i ve chvílích, kdy byla politická situace napjatá nebo se dostával do konfrontace?

Já myslím, že ano. Václav Havel strávil poslední rok svého federálního prezidentství velmi úpornou snahou o záchranu nebo zachování Československé federace.

Ale i k tomu přistupoval jako divadelník a zorganizoval sérii setkání s federálními, českými a slovenskými politiky na nejrůznějších hradech a zámcích na české i slovenské straně. Tam se snažil využít té patiny historie k tomu, aby jim připomněl, že to, o co jde, je daleko starší, důležitější a hlubší než jenom nějaké spory politiků ve Federálním shromáždění.

Je nějaké jeho rozhodnutí nebo postoj, na který se podle vás společnost dívá zjednodušeně nebo mu nerozumí?

Jistě. Václav Havel byl v některých momentech, většinou už po své smrti, považován za člověka příliš idealistického, možná naivního, a za takového toho moralizátora, který nám jenom kazí naši každodenní spokojenost a připomíná nám nějaké věci, které vlastně nejsou tak důležité.

Teprve s odstupem času a s tím, jak se situace u nás, v Evropě i ve světě komplikuje, jak se znovu ozývají hrozby, před kterými Václav Havel varoval, najednou spoustě lidí dochází, jak důležitá to byla mementa a jak důležité ty myšlenky, které se Václav Havel snažil přinést do společnosti, ve skutečnosti byly.

Často mluvil o osobní odpovědnosti. Co by podle vás tato myšlenka měla znamenat v dnešní společnosti?

Osobní odpovědnost byla jedním z jeho klíčových témat. Václav Havel se domníval, že máme zodpovědnost nejenom za svůj vlastní život a za lidi kolem nás v nejbližším okolí, ale i za svět kolem nás. A že na tom, jak se s touto zodpovědností vyrovnáváme, bude záležet i to, jak budeme jednou posuzováni.

On tu zodpovědnost chápal metafyzicky, za horizontem každodenního bytí, jak tomu říkal. Domníval se, že všechny naše činy jsou někde nějakým způsobem zaznamenány a budou jednoho dne váženy a posuzovány. Proto bychom neměli k té zodpovědnosti přistupovat lhostejně.

Hovořil jste o hrozbách, na které upozorňoval. Jak by podle vás reagoval na dnešní situaci?

Já se samozřejmě vždycky zdráhám mluvit za Václava Havla. To tak úplně dobře nejde. Ale v některých věcech můžeme vycházet z jeho postojů za jeho života, zejména z jeho konzistentního postoje k odpírání zlu. To by asi byl nejlepší termín pro ten postoj.

Ten vycházel z historických zkušeností českého národa. Z velké části z mnichovského traumatu a z toho, že když se demokratické nebo dobře smýšlející síly včas nepostaví té hrozbě, včas se nepostaví tomu zlu v domnění, že tím nějakým způsobem zachrání mír nebo harmonii, tak jenom způsobí, že se ta hrozba nakonec projeví v daleko větší a horší míře než původně, kdy se jí ještě dalo zabránit.

Jaký text byste doporučil člověku, který o Václavu Havlovi ví pouze to, že byl prezidentem?

To je zajímavá otázka. Jeho nejslavnější esej, ve kterém shrnuje některá svoje myšlenková východiska, se jmenuje Moc bezmocných. Ale je to poměrně dlouhá a velmi složitá literatura. Má víc než sto stránek a ne každý má čas nebo energii se jí prokousat.

Existují i jiné Havlovy texty, které jsou možná přístupnější. Letní přemítání, taková knížka jeho politických postojů a představ o uspořádání společnosti, která vyšla tuším v roce 1991 nebo 1992, je krátký a velmi přístupný souhrn jeho postojů. Dálkový výslech, ta kniha, kterou se poprvé představil širší veřejnosti v rozhovoru s Karlem Hvížďalou, je taky dobrá knížka.

Některé z jeho projevů, zejména v těch prvních několika letech — novoroční projev z roku 1990, projev k oběma komorám amerického Kongresu v únoru 1990, projev na Hebrejské univerzitě v dubnu 1990, projev na konferenci v Oslu, to už je myslím rok 1991 — jsou texty, ve kterých na poměrně omezené ploše velmi precizním způsobem vyjadřuje svoje myšlenkové přesvědčení a seznamuje se svou osobností a se svým myšlením.

A pokud má někdo víc času, tak ať si přečte tuhletu biografii Václava Havla, která má sice skoro šest set stránek, ale je myslím do této chvíle nejúplnějším svědectvím o jeho životě a díle. (Havel od Michaela Žantovského, pozn. red.)

Knihovna Václava Havla, kterou jste vedl, letos prošla významným sporem. Co by podle vás mělo být zachováno, aby se neztratil smysl, pro který vznikla?

Já nechci být příliš pesimistický, ale ta škoda, která se stala, je myslím do značné míry nenapravitelná. Samozřejmě bude pokračovat snaha o zachování, zpřístupňování a obhajobu odkazu Václava Havla.

Ale Knihovna Václava Havla představovala více než dvacet let systematické práce, shromažďování dokumentů, svědectví, diskusí a jiných materiálů. A to bude nesmírně obtížné nahradit.

Mohl byste uvést nějakou myšlenku Václava Havla, které si osobně ceníte?

Ty slavné myšlenky Václava Havla jsou samozřejmě známy všem. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale přesvědčení, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Ale já mám rád i některé jeho myšlenky, které jsou trochu podvratné a projevují také jeho obrovský smysl pro humor. V projevu v Kodani slavně řekl: „Když jsem se stal prezidentem, stal jsem se sám sobě podezřelým.“

Já si vždycky říkám, že kdyby si to každé ráno řekl každý politik, když se dívá do zrcadla, tak by svět byl možná o něco lepším místem. Mám rád i takovéhle myšlenky.

Když mluvíme o jeho smyslu pro humor: myslíte, že by dokázal vtipně glosovat i situaci kolem knihovny?

Já si myslím, že už ji glosoval, aniž samozřejmě o tom věděl. Jeho první slavná hra Zahradní slavnost pojednává o absurdním střetu mezi dvěma absurdními skupinami osob, z nichž jedna se jmenuje Zahajovačská služba a druhá Likvidační úřad.

A to si myslím, že bohužel během několika posledních měsíců proběhlo v realitě.

A na závěr: na jaké chvíle s Václavem Havlem jako se svým přítelem rád vzpomínáte?

Já na něj vzpomínám skoro každý den. Ty nejlepší vzpomínky jsou právě někde v soukromí, o samotě, když jsme měli čas si povídat o věcech, kdy on uvažoval nahlas a také dával najevo ten smysl pro humor.

On na rozdíl od mnoha jiných věděl, že smysl pro humor nespočívá v tom dělat si legraci z jiných lidí, ale umět si dělat legraci sám ze sebe. A to Václav Havel skutečně uměl.

Rozhovor vznikl 30.9.2026 v Praze.