Mexiko je velké a rozmanité jako Evropa od Portugalska po Slovensko

Když Eva Kubátová roku 2013 zapustila kořeny v Mexiku, byla z toho láska jako hrom – a z téhle lásky pak vznikla Mexikopedie, abecedář mexické kultury ostřejší než chilli. A protože to byla láska jako trám i pro čtenáře, kterým se tahle nádherně vypravená publikace dostala do rukou, vyšel už druhý díl.

# Ve chvíli, kdy ti pokládám tuhle otázku, jsi i s rodinou v Praze – a už tu hodláš zůstat. Je snad možné, že se ti Mexiko po deseti letech přejedlo? Nebo že už jsi tam viděla všechno?

Haha, přejíst se snad Mexika nedá, a to ani v přenesené formě, a už vůbec ne v té gastronomické, ach bože, už teď mi to jídlo chybí! A všechno jsem v Mexiku rozhodně taky neviděla, to snad taky ani nejde, na to je to až příliš nádherná a příliš obrovská země. Stěhování do Prahy jsme měli v hlavě už pár let, především kvůli jediným prarodičům naší dcery a taky kvůli škole, do které vbrzku ta naše malá slečna nastoupí.

Ale jinak je to celé hořkosladké – obě země milujeme a nedáme na ně dopustit, ale prostě nastal čas zkusit si po deseti letech v Mexiku další level našeho životního gameboye. I přes mrazivé počasí, při kterém občas tuhne i úsměv, si totiž hodláme do téhle etapy přinést mexickou hravost a nebrat celé to interkontinentální stěhování zas tak vážně. Třeba v tom, že si příliš neklademe otázku, jestli zůstaneme napořád. Určitá toulavost, či chceš-li nezakořenění, mě dost baví, a třeba po deseti letech v Česku zatoužíme po dalším levelu dobrodružství zase někde úplně jinde, kdo ví.

# Co ti bude nejvíc chybět?

Kromě takových těch „standardních“ záležitostí, které jsou po odjezdu po tolika letech a tak daleko od Mexika nasnadě, to podle mě bude nejspíš určitý druh momentu překvapení. V Česku máme životy mnohem detailněji rozplánované. Nesmírně zábavné mi ale přijde sledovat, co život organicky přináší bez ohledu na to, jak si to člověk nalinkuje. To jsou ty moje oblíbené „mexické podivnosti“, které prostě přicházejí samy od sebe a plynou z latinskoamerické nátury a přístupu k životu.

# Co ti takhle život naservíroval naposled?

Mexikopedická témata, jejich výběr a lidi, kteří příběhy vytkávají do konečného textu, jsou jedna velká podivnost. Těsně před odjezdem jsem tak na stříbrném podnose od Mexika dostala rozlučkový dar v podobě několika zpracovaných témat do třetího dílu, byť ten druhý je teprve v tiskárně.

Jedním z takových témat byla vlastně úplně absurdně surrealistická, ale neuvěřitelně překvapivá cesta do městečka Olinalá. Vyrábějí se tam krabičky z voňavého dřeva linaloe a „lakují“ se mletými kameny. Když jsem vyrazila na sedmihodinovou cestu horskými serpentinami, měla jsem o nich jen povšechné znalosti a neurčitý pocit, že to možná bude dost „nuda téma“, navíc moje mexické okolí si ťukalo na čelo, že do Olinalá by ani nepáchli a že nějaké dřevěné krabičky vážně nejsou nic moc.

Zůstala jsem ale s pusou dokořán otevřenou vší tou milimetrickou precizností, která spolu s životním vyprávěním Olinalanů dala dohromady úžasnou budoucí kapitolu, a nebyla jsem sama. I ono kritické okolí zíralo, když jsem jim o všem nadšeně vyprávěla, neměli tušení, jaká krása se v Olinalá vyrábí. A přitom právě takové „momenty překvapení“ jsou jen jako klubko vlny – stačí jen chňapnout po jeho konci a před očima se ti začne odvíjet barevný mexický příběh, jehož nuance překvapí i samotné Mexičany.

# Třetí díl? Do dvou Mexikopedií se to pořád ještě všechno nevešlo?

To si piš, že se nevešlo 🙂 Když si vezmeme, jak je Mexiko obrovské, je to, jako kdybych psala o území o velikosti Evropy od Portugalska po Slovensko. A v takovém případě už si asi lépe umíme představit, jak rozmanitá to může být země. Navíc když padl nápad na Mexikopedii, jedna z mých prvních obav byla, jak vybrat témata, a necítit onen nutkavý pocit „nedokončenosti“. Myšlenka abecedáře na pokračování přišla hned vzápětí. Mám promyšlených pět dílů a myslím, že právě ty popíšou Mexiko v rovině doposud nezpracované. Po pěti dílech mexikopedického abecedáře cítím, že už snad řeknu čtenářům úplně všechno, co mám na srdci.

# Můžu číst druhý díl bez znalosti prvního?

 No jasně, jsou psané tak, aby absence čtenářského zážitku z prvního dílu nikterak nezasáhla do dvojky. Ale témata se organicky proplétají, takže dočíst si jedničku posléze rozhodně ještě posílí či respektive doplní celou tu mexickou skládačku o další krásné dílky.

# Které místo máš v Mexiku nejraději?

Moje nejmilejší místo je rozhodně naše terasa v Mexico City, když všude kolem nádherně fialově rozkvetou žakarandy. Člověku v takové chvíli vůbec nepřijde, že žije ve 22milionové megalopoli a všechen ten cvrkot mexického velkoměsta je příjemně vzdálený.

# A kdyby sis z každého dílu měla vybrat jen jedno téma, které bys podstrčila váhajícím čtenářům, která by to byla?

Uf, tak tohle je přímo Sofiina volba. Každá kapitola je pro mě jako dítě, co se rodilo za úplně jiných podmínek, těžkostí, ale i radostí. Ale dobře tedy. Váhavému čtenáři bych asi doporučila z prvního dílu pročíst si kapitolu o Dušičkách. Přece jen právě ty si s mexickou kulturou spojujeme nejčastěji. A z druhého dílu nejspíš kapitolu o nejpodivnějším městečku z celého Mexika – San Juan Chamula. Je to takový mystický uzavřený indiánský svět, v němž se dějí nesmírně zajímavé synkretické šamansko-katolické obřady. A Indiáni nás, Čechy, odjakživa fascinovali.

# A které kapitoly jsou ti osobně nejblíž?

 Z druhého dílu je mi nejblíž asi kapitola o indigu, přírodním pigmentu, který nám barví stehna v nových džínách domodra. Když jsem dlouhé měsíce zpovídala mistry barvíře, zdávaly se mi dokonce i modré sny. Ale lidsky nejsilnější je pro mě z druhého dílu kapitola o skleněných vánočních ozdobách z Chignahuapanu. Kromě spousty křehké krásy totiž přinesla i nekonečnou lidskou moudrost a pochopení a při psaní jsem prolila nemalé množství dojatých slz. Uvidíme, jestli jsem zvládla přenést příběh čtenářům tak, aby ho při čtení prožívali spolu se mnou.

# Jak se vám tady zatím bydlí? Teď o víkendu sněžilo, nezmrzl ti zbytek smečky?

Na sníh jsme se už celé měsíce těšili, naše Andulína ho vlastně zažila jen jednou. To jí byl rok a pamatuju si, že se jí ta bílá studená hmota dost dramaticky nelíbila. Ale teď to bylo úplně jiné. Bydlíme hned vedle Krčského lesa a dost si užíváme mít přírodu tak blízko od domu. To, že si z toho dítě uhnalo angínu, už ale radši nekomentuju. 🙂

# Minulý týden ses byla na Mexikopedii 2 podívat do tiskárny. Jaké to bylo?

Můj bože, naprosto úžasné, nezapomenutelné, uchvacující a prostě boží! Všechen ten cvrkot, vůně tiskařských barev, nekonečné štosy a role papírů rozličných gramáží a textur, hučící stroje, a navíc úžasní profíci se svatou trpělivostí, co mi bez mrknutí oka vysvětlovali všemožné tiskařské procedury, detaily a fígle. Víš, u prvního dílu mi tenhle krok strašně moc chyběl. Já byla v Mexiku, kniha se vytiskla a do mailu i sociálních sítí mi lidi pinkali nadšené zprávy. Ty sice udělaly obrovskou radost, kniha se líbila, ale přišlo mi to celé takové cizí, vzdálené. Když jsem pak poprvé asi o měsíc později držela Mexikopedii 1 v ruce, cítila jsem se jako máma s poporodní depresí a se svým knižním dítětem jsme si k sobě museli hledat cestu. Takže už asi chápeš, že o to víc jsem si užila vidět celý tiskařský proces druhého dílu přímo na místě, už dlouho mi tak zuřivě nebušilo srdce. A navíc jsem směla zmáčknout tlačítko ke spuštění stroje, to byla úplná třešnička na dortu.

# Co by sis pro Mexikopedii přála nejvíc?

To je strašně jednoduché. Aby okouzlila co nejvíce Čechů, kteří díky ní dají šanci cestovatelským destinacím, které v nich možná nejprve probouzejí obavy, ale na místě se pak nadchnou. A ostatně to nemusí platit jen pro Mexiko, byť zrovna u toho by mi to udělalo největší radost.

# Kdo druhý díl pokřtí a kde?

Křtít budeme v úterý 18. dubna od 20:30 v kině Bio OKO a přítomny budou tři sudičky – nejusměvavější mexická velvyslankyně Leonora Rueda, moje milovaná moderátorka pořadu Objektiv Vendulka Krejčová a úžasný herec Honza Cina, se kterým jsme prožili v Mexico City překrásný den těsně před naším stěhováním do Prahy.

# Jak myslíš, že bude všechny díly Mexikopedie vnímat tvoje dcera, až vyroste?

Pevně doufám, že mi je nehodí v pubertě na hlavu, protože to by nejspíš dost bolelo. Ale teď vážně – tohle je otázka, co mi plyne hlavou v rozličných variantách už od prvního písmenka knihy. Samozřejmě bych si přála, aby byla Mexikopedie její součástí a bez velkých protestů ji přijala jako něco, co jsme společně tvořily při našich cestách, však ona sama byla odjakživa spoluautorem toho, kudy se všechny příběhy vyvíjely. A dokud k takovému doznání nedospěje, musím se asi setsakramentsky snažit psát dostatečně dobré knihy, aby se za ně nemusela jednou před spolužáky stydět.

Foto © Jan Křikava