Krása, co se ráda skrývá

Zdeněk Lukeš je známý architekt. Ve všeobecnou známost však ještě zřetelněji vstoupil jako historik architektury. Jeho specializací jsou stavby 20. století, o nichž vydal již spoustu knih, z nichž se veliké čtenářské oblibě těšily například edice Praha moderní či originální bedekr na pokračování Psí vycházky.

Pavel Hroch nejprve překládal z ruštiny a španělštiny, ovšem jeho srdce stále hlasitěji bilo pro fotografování. Talentu měl dostatek na to, aby se etabloval mezi nejlepší české fotografy. Pracoval po celém světě, výstav u nás i venku měl rovněž dost, a jak patrno z jeho tvorby, vždy ho zajímaly stavby.

Je tedy naprosto logické, že se oba pánové seznámili a začali spolupracovat. Společně jim vyšlo již několik knih a jejich aktuální spoluprací je edice Skrytá krása detailu, jejíž druhý díl právě spatřil světlo světa. O čem Lukešovým slovem a Hrochovým obrazem vypráví?

V obecnější rovině především o tom, co zůstává každodennímu pohledu skryto. Čas, práce i okolí nás neustále někam, k něčemu a do něčeho tlačí. Většinu dne spěcháme, stáváme se součástí davu neúprosně spěchajícího z bodu A do bodu B a zase zpátky. Nechtěně do sebe v davu strkáme, nemáme čas ani sílu omluvit se či se na sebe letmo usmát. Natož se rozhlížet kolem sebe, zvednout zrak a třeba se i na chvíli zastavit. Přátelům ze zahraničí rádi vyprávíme, jak je Praha překrásná a magická, kolik tu máme obrovsky významných pamětihodností i menších pozoruhodností na každém rohu, jak jsou uličky přitažlivě křivolaké a celé město stověžaté.

Jenže, ruku na srdce, víme skutečně, kromě těch nejexponovanějších a nejzprofanovanějších pražských zastávek, o čem mluvíme? Možná až právě díky pánům Lukešovi a Hrochovi konečně ano. Vezmeme-li totiž do ruky jejich novou knihu Skrytá krása detailu II a budeme jí věnovat ctěnou pozornost, vyjeví nám krásu, o jejíž existenci jsme s největší pravděpodobností dosud neměli potuchy. Ne, nikdo nám to nemůže mít za zlé, vždyť už sám její název říká, že se jedná o něco skrytého a něco, co se dá nejprve snadno minout.

Abychom byli konkrétnější, druhý svazek Skryté krásy detailu mapuje práci tří architektů konce 19. a první poloviny 20. století, jejichž jména jsou neprávem opomíjena, málem zapomenuta. Nepřálo jim společenské klima ani tehdejší rozmach avantgardní architektury. Zpětně byli považování za zpátečnické, buržoazní, dokonce nevkusné. Až čas však ukázal, že jejich tvorba měla smysl a v historii architektury legitimní místo. Řeč je o stavbách Jiřího Justicha, Richarda Klenky a Josefa Kovařoviče. Že jste tato jména nikdy neslyšeli? Není divu, jak již bylo řečeno, doba ani okolnosti jim vskutku nepřály. O to záslužnější je, že se jim Lukeš s Hrochem nyní věnují a ve Skryté kráse detailu II vám ukazují jejich výjimečnost.

Kniha nejprve představuje jejich jednotlivé stavby, aby se následně zaměřila na jednotlivosti, tedy to, co první pohled může přehlédnout a minout. Jednotlivosti, zdobení, funkční i ryze estetické prvky. I když se nejedná o zvučná jména, dejme triu architektů Justich – Klenka – Kovařovič šanci. Pokud tak neučiníme, zůstane náš kulturní obzor nerozšířený. A to přece v žádném případě nechceme.