Kniha Až ke křížku je upřímná zpověď ženy, jež většinu svého života strávila v socialismu

„Čas nic nespraví. Čas z nás udělá akorát idioty, kteří se nechali ponížit.“ (citace z knihy)

Po úspěchu novely Bílý pramen (2021), která se odehrávala v Aši za doby první republiky až do odsunu původních německých obyvatel, vydává Klára Teršová navazující novelu s názvem Až ke křížku, kde tentokrát nahlíží léta sedmdesátá prizmatem žen z vlastní rodiny.

Příběh začíná v roce 1969 ve Volarech, odkud hlavní hrdinka Eliška Mazochová musí odejít z politických důvodů s manželem a dvouletou dcerkou. Míří na periferii republiky do Aše, kde se chtějí skrýt před dlouhými prsty totalitního režimu. Nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Eliščin manžel, příslušník Pohraniční stráže, kontrarozvědčík a milovník myslivosti, střílí do vlastních řad a vzpírá se komunistickému zřízení, jemuž svého času z ideologického hlediska věřil. Eliška se vzpírá sama sobě.

Jako žena vyrůstající za totality se pere s mnohostí rolí, jež má zastávat. Selhává jako přítelkyně, matka i manželka. Není až do sklonku života schopna sebereflexe. Teprve ve chvíli, kdy je blízka smrti, snaží se svůj život rekapitulovat s objektivitou…

Přečtěte si, co o knize říká sama autorka:

Až ke křížku je další ze série mých vyprávění z Aše a její minulosti. Intuitivně jsem po předchozí knize Bílý pramen sáhla po dalším traumatizujícím období, které je předvojem dnešního neutěšeného stavu mého města. Když si představím, že vkládám Aš do svého srdce, jako by byla osobou, a žiji jejími dějinami, začíná mi být jasnější, proč je dnes tak ambivalentní. Tak bolestně krásná, a přitom nehorázně odporná.

Přiznávám, že mi moje rodiště a kraj, kde je tak složité žít, způsobují často depresi z toho, že to možná nejsem schopná změnit. Mám tendenci věci opravovat, napravovat, skládat, uspořádávat, ale zde si připadám v takovém chaosu, že si někdy nejsem jistá, zda to vůbec dokážu. Nazývám to chaosem, ale možná by byla přiléhavější divokost. Žiju v divoké zemi naprosto semleté dějinami, naprosto semleté lidmi, kteří jí působí rány. Možná pro tento silný dojem je pro mě trvalou inspirací.

Ačkoli se příběh z velké části odehrává v sedmdesátých letech, která tvoří kontrastně šedivou kulisu k našim barevným životům, nemám v úmyslu čtenáři předložit podrobnou historii. Ne, to neumím, doba musí z vyprávění pouze dýchnout a zanechat dojem. Silný dojem toho, že jsme herci v představení, které nám někdo napsal.

Hlavní hrdinka Eliška Mazochová je mi stejně blízká jako vzdálená. Jako žena vyrůstající za totality se pere s mnohostí rolí, jež má zastávat, a to se možná nemění ani dnes, kdy zakoušíme výdobytky demokracie. Selhává ve své mysli jako přítelkyně, matka i manželka. Pocit ponížení je v ní zaset velmi hluboko, a teprve když cítí smrt na jazyku, chce napravit chyby, jichž se dopustila. Otázkou je, zda je to vůbec ještě možné…

Setkáváme se s postavami, které jsou obrazem města Aše a metaforicky představují jeho soukolí. Nakonec město vždy tvoří lidé. Žije Aš, nebo už je mrtvá?