K letošní Nobelově ceně za literaturu pro Louise Glückovou

Mé vyprávění začíná velmi jednoduše: uměl jsem mluvit a byl

jsem šťastný.

Nebo: uměl jsem mluvit, a proto jsem byl šťastný.

Nebo: byl jsem šťastný, a proto jsem mluvil.

Byl jsem jako zářivé světlo procházející tmavou místností.

 

Jestli je tak těžké začít, jen si představte, jaké bude skončit –

v mé posteli, pod povlečením s potiskem barevných plachetnic,

co v sobě nesou příslib dobrodružství (nebo spíš průzkumnictví) a

zároveň i lehce houpavý pocit, jak v kolíbce.

 

Jaro; záclony se chvějí.

Vánek sem do pokoje přinese první hmyz.

Bzučení zní jako modlitby.

 

Tak začíná – ve vynikajícím překladu Terezy Markové Vláškové – titulní báseň sbírky Noc věrnosti a ctnosti (The Faithful and Virtuous Night), kterou jsme před třemi lety vydali v edici AAB. Včera byla k naší nezměrné radosti její autorka Louise Glücková oceněna Nobelovou cenou za literaturu, mj. „za nezaměnitelný básnický hlas, který s prostou krásou zobecňuje individuální existenci“ – a tohle zdůvodnění poroty pěkně vystihuje výše uvedený citát: mluví se v něm o něčem, co právě zažívá lyrický mluvčí básně, ale zvláštní, těžko pojmenovatelná naléhavost podání jako by z onoho zdánlivě prostého líčení dělala zážitek nadosobní, zážitek, který nás přesahuje, znamená něco podstatného, a my jej s vypravěčem sdílíme, aniž bychom přesně věděli, proč a jak.

Právě v tom je Louise Glücková nejsilnější: její podivuhodně ztišené, intenzivní, dostředivé básně dokážou minuciózně vyjádřit onen napůl bdělý stav mezi snem a zkušeností, ony nezapomenutelné okamžiky prozření, které přijdou jednou dvakrát za život, i každodenní ubíjející banalitu, z níž zdá se neplyne vůbec nic, stejně jako vražednou rutinu milostných vztahů i nástrahy vztahů rodinných, všeprostupující pocit ztráty, vědomí smrtelnosti atd. Činí tak s elegancí, jíž se v americké poezii vyrovná málokdo: jistě Emily Dickinsonová, jistě T. S. Eliot, možná Elizabeth Bishopová, Robert Lowell či Richard Wilbur; tak či onak, její básnický hlas je vskutku „nezaměnitelný“.

Za oceánem si toho jsou dobře vědomi, básnířka je tam literární celebritou prvního řádu – získala snad všechna myslitelná literární ocenění a pocty, od Pulitzerovy ceny přes Bollingenskou cenu či Národní cenu literárních kritiků až po Národní knižní cenu za poezii, v letech 2003–2004 vykonávala z pověření Knihovny Kongresu funkci tzv. „Poet Laureate“, tedy jakési „oficiální básnířky“ Spojených států, přednáší na Yale University, její texty zdobí ty nejprestižnější literární časopisy… Skrze Nobelovu cenu se nyní její věhlas nepochybně rozšíří po celém světě, a lze tedy doufat, že si jí nakonec trochu víc povšimne i širší čtenářská obec u nás – a že Louise Glückové ještě v Argu leccos vydáme.