Juraj Červenák: Když mě mí hrdinové přestanou bavit, vymyslím si jiné

V žánru historické fantasy patří už mnoho let k česko-slovenské spisovatelské špičce. Románem Mrtvý na Pekelném vrchu se Juraj Červenák vrhl do trochu jiných vod, opustil fantastiku a začal psát historické detektivky. Dnes jich má na kontě sedm a připravuje další…

Když jsi se sérií o kapitánu Steinovi a notáři Barbaričovi začínal, jaké jsi s ní měl plány?

Vlastně jsem jejich případy původně vůbec neplánoval jako knižní sérii. Měl jsem už totiž rozjetých několik cyklů, především fantasy Černokněžník a historická Dobrodružství kapitána Báthoryho. Měl jsem chuť napsat si i detektivku, ale v té době jsem spolupracoval se Slovenským rozhlasem a řekl jsem si, že Steina a Barbaričem napíšu jako sérii rozhlasových her. Detektivka je především dialogový žánr, takže se do dramatizovaného audia ideálně hodí. Takto skutečně vznikla rozhlasová hra Mrtvý na Pekelném vrchu… a po ní mě posluchači a čtenáři zasypali dotazy, kdy to vyjde i v knižní podobě. Tak jsem to zkusil, a kniha měla úspěch. Mnohem větší než moje jiné série.

Navíc mi detektivka zachutnala, takže jsem se rozhodl pokračovat, a hned od druhé části, tedy Krve prvorozených, jsem zvolil koncept „každý díl v jiném městě“ (který je v tomto žánru běžný). Počet dílů naplánovaný nemám, skončím, když mě hrdinové přestanou bavit, nebo si vymyslím jiné, kteří mě budou bavit víc.

Jaká další města či místa máš v diáři poznamenaná, případně kolik „tahů“ dopředu plánuješ – třeba i v osudech hlavních hrdinů?

Po dvou „českých“ dílech se Stein a Barbarič vrátí na Slovensko, právě teď píšu případ odehrávající se v Kremnici. Tehdy patřila mezi významná horní města, a hlavně v ní sídlila (dodnes nepřetržitě fungující) mincovna, která razila nejkvalitnější stříbrné a zlaté mince v Uhrách a možná i v celé říši. Proto má kniha pracovní název Pro hrst dukátů.

Potom Stein a jeho společníci zamíří na dálný východ, do Košic, a možná ještě dál. Dlouhodobější plány nemám, ale už přibližně vím, jak se vyvinou osudy hlavních hrdinů, jak se změní jejich „pracovní“ i osobní vztahy.

Napíšeš někdy samostatný spin-off s kaprálem Jarošem, který se pro mnohé čtenáře stál v podstatě kultovní postavou?

Nový díl, který teď píšu, se odehrává téměř dva roky po Andělovi v podsvětí, a jak se v úvodu čtenář stručně dozví, seržant Jaroš mezitím působil na volné noze a na vlastní pěst a zažil mnohá krvavá dobrodružství. Možná se někdy k tomuto období v jeho životě vrátím, ale zřejmě to nebude klasická detektivka, spíš dobrodružný román, něco ve westernovém stylu o osamělém potulném lovci lidí.

Máš nějaký rok, za který už v sérii nepůjdeš?

Určitě nemíním jít až k Bílé hoře a do dob třicetileté války. Původně jsem se chtěl vyhnout i velkým protihabsburským povstáním v Uhrách, ale tomu nakonec zřejmě neuniknu, přinejmenším událostem, které jim předcházely, ty už se vlastně v příběhu dějí.

Je velký rozdíl v tom psát historickou detektivku a historickou fantasy?

Klasická detektivka se píše o dost jinak než běžná lineární epika, například fantasy nebo historicko-dobrodružná. Vyprávíš vlastně dva příběhy, během samotného vyšetřování se postupně odkrývá všechno to, co zločinu předcházelo.

Koncept detektivky začínám tím, že si podrobně rozvrhnu právě ten skrytý příběh (kdo, koho, proč a jako) a potom musím detektivní pátrání vystavět tak, aby odhalování „příběhu předtím“ bylo zajímavé a napínavé.

Zkoušel jsem v tom improvizovat jako třeba Chandler (ten tvrdil, že na začátku má zločin a neví, kdo je pachatel, že to i on jako autor až postupně zjišťuje s Marlowem), ale příliš mi to nešlo, často jsem musel přepisovat celé kapitoly, žralo to čas. Tím spíš, že u historické detektivky se snažím zápletku funkčně vložit do dobových souvislostí. To se nedá psát intuitivně, na rozdíl od fantasy, kde si řekněme vytvoříš „quest“ a potom cestou přidáváš, co se ti hodí.

Nadpřirozené prvky ve fantasy často pomáhají vyřešit nějaký vypravěčský problém, ale v detektivce je považuju za nepovolený doping (pokud nepíšeš a priori fantasy detektivku, kde je nějaký démon nebo magie součástí hry). Samozřejmě, moje „fantasy minulost“ se významně projevuje i v detektivkách, součástí zápletky je vždycky i nějaký zdánlivě nadpřirozený motiv, vycházející z místních pověstí. Je to přirozené, v té době se spousta zločinů automaticky spojovala s působením nadpozemských (nebo spíš podzemských) sil. Vždy se to nějak rozumově vysvětlí, ale nikdy neodolám, abych tam aspoň náznak fantasy nepřidal.

Známý je tvůj pečlivý přístup k historickým materiálům a reáliím – nakolik pravděpodobné je, že v té době existovala podobná dvojice vyšetřovatelů jako Stein a Barbarič, případně mají nějaké předobrazy?

Historické detektivky jsou skoro vždy anachronické. Čím dále do minulosti, tím je méně pravděpodobné, že existovali vyšetřovatelé tohoto typu, Holmesové a Poirotové, kteří luštili stopy a zajímali se o motivace pachatelů (to je skutečně až záležitost 20. století). Ani v rudolfinském období nic jako kriminalistika neexistovalo. Ale byli lidé zodpovědní za dohled nad dodržováním zákona, zatýkání a trestání provinilců.

Ve Vídni měli už tehdy Stadtguardii, městskou hlídku podobnou pozdější policii. Uherská města se dělila na čtvrti, v jejichž čele stáli čtvrťmistři, kteří byli v podstatě strážníci a policisté, kromě jiného měli za úkol večer obejít svou část města a dohlédnout na to, že jsou zamčené dveře, nepohybují se tam podezřelé osoby, neřádí zloději a opilci a podobně. Kdo ví, jestli mezi nimi nebyli i nějaké předchůdci pozdějších detektivů, i když v té době jakékoli dokazování a soudní procesy probíhaly úplně jinak než dnes.

Nakolik jsou zločiny z tvých románů skutečné a opravdu se v té či oné podobě staly?

Často se inspiruju skutečnými dobovými zločiny, ale ty jsou často dost jednoduché, takže jim dodávám tu tajemnější, komplikovanější podobu, jakou si žádá detektivka. V Andělovi v podsvětí se děj točí okolo plzeňského pijáckého bratrstva, které tehdy skutečně existovalo, a taky se řídilo ironickým nemravným kodexem, jak je uvedeno v knize.

V novém dílu výrazně vycházím z knih o dobové kriminalitě v onom konkrétním městě (Kremnici). Ze všech těch záznam o nactiutrhání, cizoložství, loupežích nebo řádění valonských žoldnéřů v této oblasti jsem pak spletl vlastní zápletku.

Čím je pro tebe rudolfínská doba, případně doba protitureckých válek, tak zajímavá, že jsi do ní romány o Steinovi a Barbaričovi umístil?

Vším. Byla to po všech stránkách zajímavá doba, ohromné změny v myšlení, v umění, architektuře, doba intenzivních náboženských konfliktů, morových ran, k tomu války s Osmany a velké protihabsburské povstání. Rudolf II., Alžběta Báthoryová, alchymisté, židovští mystici, buřiči, v Uhrách doba superbohatých šlechtických magnátů a zároveň legendárních protitureckých bojovníků, velký rozvoj měst a měšťanské vrstvy.

Na druhou stranu špatné klimatické období, právě tehdy vrcholila něco jako malá doba ledová, přišly špatné úrody a hladomory, které ještě urychlily politické pohyby. Přiznám se, že jsem si právě tohle období zpočátku vybral trochu náhodně… a dnes si za to gratuluju, protože je tam nekonečné množství inspirace.

Nakolik se vlastně realita té doby po podrobném studiu liší od představy, kterou jsi měl?

Do doby protitureckých válek jsem už předtím vnikl díky cyklu o kapitánovi Báthorym, takže to až takový šok nebyl, ale v detektivkách o Steinovi a Barbaričovi pokračuju i proto, že mě ohromně baví pronikat hlouběji a hlouběji pod hladinu základních znalostí, které o té době máme.

Když si splétám zápletky dalších dílů z toho, co všechno se dozvím o dané lokalitě, to hledání všemožných poznatků a souvislostí (v knihách, na internetu, od historiků) je taky vlastně detektivní pátrání. Proto je to pro mě jako autora čirá radost.

Díky za rozhovor.