Jiří Stránský: „Bejvalí muklové brambory nejedí.“

Díky Radce Potměšilové jsme mohli vydat poslední knihu Jiřího Stránského, jehož pohřeb dnes proběhne. I proto jsme ji poprosili, jestli by na něj nezavzpomínala – v Argu jsme se s ním totiž nestihli seznámit tak dobře, neměli jsme dost času. Jiří Stránský vstoupil do mého života někdy před patnácti lety společně s mým mužem Honzou Potměšilem, který je kmotrem jedné z jeho krásných a dnes už dospělých vnuček. Okamžitě mě zahrnul vřelou náklonností a ani jsem se nenadála a byla jsem členem jejich široké rodiny. Nepamatuju si, kdy jsme si začali tykat, přišlo to nějak samo během rodinných oslav a spousty práce. Jirka totiž neustále něco dělal a vehementně do toho vtahoval své okolí. S Honzou spolu několikrát stáli na jevišti, ať už to byla Jirkova vlastní hra Rozhovor nebo oslava jeho pětaosmdesátin ve Viole. Honza vždycky trochu šílel, Jirka mu totiž řekl, no hele, udělej to, jak myslíš, a já pak vždycky něco řeknu. Vždycky to bylo skvělé a nesmírně silné. Mě do toho vždycky zatáhl taky, zase jsem ani nevěděla jak a byla jsem produkční, sekretářkou a telefonistkou. Jenom jako kuchařka jsem neobstála – servírovala jsem brambory a vzápětí se dozvěděla, že po bramborách jsou studený nohy a bejvalí muklové brambory nikdy nejedí… A do toho Vánoce s celou velkou rodinou, stejně otevřenou a nakažlivě veselou jako Jirka. „Když můžeš udělat radost, musíš!“ Občas mi telefonoval a v posledních letech často začal: „Tak jsem zase málem umřel, ale už jsem ze špitálu doma.“ Občas jsme za ním šli do nemocnice. Potkat se s ním bylo čím dál vzácnější, lékaři mu často zakazovali chodit mezi větší množství lidí, jeho plíce, zničené léty kriminálů, ohrožovalo i banální nachlazení. Asi před dvěma lety mi zavolal a se stejnou samozřejmostí jako vždycky mi oznámil, že jsem se právě stala jeho literární agentkou. „Mám napsanou novou knihu, najdeš mi nakladatele?“ Měl nefalšovanou radost z toho, že to bylo nakonec Argo, které vydalo jeho novinku Štěstí napodruhé i původní Štěstí. Naposledy jsme si telefonovali v půli května těsně před křtem jeho knih a bylo to jako vždycky: „Ať Honza něco vybere, co bude číst, a já tam pak něco řeknu. Přece se nemusíme domlouvat.“ A jako vždycky na mě chrlil, co všechno má rozepsané, že s ním televize chce podepsat smlouvu na tříletý projekt, že píše další scénář k filmu… „Ale já všem říkám, že můžu každou chvíli umřít!“ Nikdo mu to nevěřil, ani my ne. „Ale prosím tě,“ říkali jsme mu. Na veletrhu pokřtil své knihy a zdržel se dlouho. Užili jsme se, jak dlouho předtím ne. Tehdy vznikla i tahle fotka. Psala jsem mu do nemocnice, že na něj myslíme a posíláme mu pusu. „Děkuju, už se to lepší. J.“