Skandální odhalení, nebo mystifikace? Provokace, nebo skutečnost? Autobiografie, nebo fikce?
Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost:
harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší…
Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu.
„Skvěle mířený výstřel do vlastních řad. Drsná, zraňující a především vůči sobě nelítostná zpověď hrdinky – stárnoucí intelektuálky, matky dvou dětí, milenky mnoha mužů. Je vyslovená jedním dechem. A tak se taky čte.“
(Alena Machoninová – rusistka)
„Může si žena po dvaceti letech uvědomit, že se stala obětí Me Too? Anebo se člověk musel narodit do příslušné Me Too generace? Mimořádný román o kulturních válkách v naší každodennosti.“
(Tereza Matějčková – filosofka)
„Minulost nepřepíšeme, zato ona neustále neodbytně přepisuje nás. Petra Hůlová napsala knihu rozčarování a smíření vášnivého feminismu, který doběhl čas fyziologie těla.“
(Petr Fischer – kritik a publicista)
„V Nejvyšší kartě Petry Hůlové máme možnost prožít střídání generací jako křížové tažení té nastupující, jež přichází v zaslepeném amoku odsoudit tu odcházející.“
(S.d.Ch. – dramatik filmových scénářů).
Život a příhody Remusovy můžeme považovat za nejpopulárnější dílo kašubského literárního
kánonu. Majkowski tento román napsal ve 20. letech 20. století (poprvé vyšel v době jeho smrti
v roce 1938). Remusovy rytířské příběhy nabízejí pozoruhodnou syntézu regionální tradice a reálií kašubského etnika, obecně považovaného za „pozůstatek“ pomořansko-slovanského osídlení baltského pobřeží. Prvky moderního pohledu na člověka a společnost se zde spojují s elementy kašubské lidové roviny, lokální paměti se zde prolínají s představami o obecných souvislostech
historického rozvoje kašubské společnosti. Majkowski do svého románu začlenil pasáže, motivy
i symboly ze své rané literární tvorby, v níž se postava Remuse či scény z pozdějšího románu začínají objevovat již koncem 19. století. Z obecného hlediska se román pohybuje na pomezí realismu a pozdního novoromantismu a nese v sobě i prvky historismu a politicko-kulturního aktivismu.
Zároveň jsou ale Remusovy příhody i dobrodružným románem a jakýmsi kulturním cestopisem,
v němž rytíř Remus nabývá podoby dona Quijota, i když rozhodně není rytířem smutné postavy.
Nejvýznamnější kašubský román
Ráno 24. února 2022 se svět změnil. Ruská vojska vtrhla na Ukrajinu s cílem dobýt rozsáhlá území a násilím svrhnout její demokraticky zvolenou vládu. Desítka zpravodajů České televize sepsala unikátní válečnou kroniku největšího evropského konfliktu od druhé světové války. Jejich osobní
svědectví nabízejí autentický obraz všech důležitých fází ruské agrese. Od stísněného očekávání
vpádu, přes masivní invazi a její nelidské dopady na civilní obyvatelstvo, po ukrajinské protiofenzivy
a osvobozování okupovaných území. Kniha nabízí detailní přehled i silné příběhy ze všech klíčových
front, bombardovaného týlu, politických jednání na nejvyšší úrovni i z dění v Rusku samotném. Doplňují ji dramatické fotografie kameramanů ČT.
Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Edice ČT.
Jedna z nejoblíbenějších humoristických knih posledního století. Jiskřivý humor, spočívající v jazyce, jeho záludnostech a slovních hříčkách. Autor svou již legendární knihu po obrovském úspěchu vícekrát přepracoval a doplnil o další epizody a postavy, aniž narušil neopakovatelnou atmosféru díla, které baví již několik čtenářských generací. Stejně kreativně pak k dílu přistoupil překladatel Antonín Přidal a mnohé z jeho formulací navždy vešly do slovníku českých čtenářů.
Třída profesora Parkhilla je vskutku pestrá, co student, to osobnost, osud, národnost a ojedinělý přístup ke zvládání zákeřností jazyka, který je nutné si osvojit, aby se dalo v nových podmínkách žít co nejlépe. Profesor Parkhill totiž na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé vyučuje angličtinu přistěhovalce z (nejen, ale převážně) východní Evropy. Po skvělém překladu Pavla Eisnera se k nám vrátil v geniálním překladu Antonína Přidala (byť se v takovém případě spíš než o překladu dá mluvit o spoluautorství) a myšlenkové a jazykové kotrmelce pana Kaplana se tak můžou dostávat do slovníku dalších a dalších generací. Studenti VPŠD možná přicházejí a odcházejí, ale Hyman Kaplan zůstává. Protože pan Kaplan nejen, že má svou třídu rád. Pan Kaplan má STÁLE třídu rád. A je to dobře, protože jen od něj a skrz něj se dozvíme, co je „šivot v klopále“.
Terry Pratchett byl nesmírně plodným autorem. Jen ze Zeměplochy vzniklo jedenačtyřicet příběhů,
běžně napsal dvě, někdy i tři knihy ročně. Jednu však nikdy nedokončil – vlastní biografii. V roce
2015, kdy ho definitivně přemohla degenerativní choroba mozku, stihl svému osobnímu asistentovi
Robu Wilkinsovi nadiktovat nějakých 24 tisíc slov a došli do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi.
Výsledkem jeho několikaleté práce je zábavný a místy dost bolestný intimní pohled na slavného spisovatele, proložený osobními postřehy a zkušenostmi. Není to bezuzdná glorifikace a Terry
Pratchett z knihy vychází jako člověk, který exceloval v mnoha věcech – od včelařství a výroby medoviny přes zahrádkářství po smlouvání a vytáčení lidí do běla. Ale ze všeho nejvíc ze stránek dýchá dojem člověka, který skutečně miloval to, co dělá.
Protože se mu v hlavě, už když jednu knihu dopisoval, líhla zápletka další, zůstala po něm spousta
útržků textů a nápadů. Rob Wilkins pár z nich v knize přibližuje, ale druhého Christophera Tolkiena
se nedočkáme; Pratchett si v závěti výslovně přál, aby se všechny nápady zničily (stylově – parním
válcem jménem Lord Jericho) a nikdo už je nedopisoval. A je to asi dobře, Terry Pratchett by měl
být jenom jeden. Ale jak řekl jeho blízký přítel Neil Gaiman: „Spisovatelé mají takovou výjimku – dokud nás čtete, nejsme mrtví.“
Tato kniha je o lidech, kteří se snaží řešit problémy způsobené lidmi, kteří se snaží řešit problémy,“ popisuje autorka svou knihu rozkročenou mezi vědeckou reportáží a cestopisem. Zavede čtenáře mezi vědce, kteří na Islandu mění emise uhlíku v kámen, nebo mezi solární geoinženýry, kteří uvažují o vystřelování malých diamantů do stratosféry s cílem odrážet sluneční paprsky od Země. Podobné extravagantní vědecké projekty zachycují současný posun v myšlení některých klimatologů: ve světě, v němž už není možné nechat přírodu, aby se regenerovala sama, se tytéž technologické zásahy, které naši planetu ohrožují, stávají jedinou nadějí, jak získat více času. Kniha, která umí být současně inspirativní i děsivá, nepostrádá nádech temného humoru, především však představuje originální pohled na éru antropocénu.
Bylo nebylo… jednou v Benátkách v dubnu 1921: Corto Maltese ve snaze rozluštit hádanku, kterou
mu v dopise zaslal jeho přítel spisovatel Frederick Rolfe, známý pod pseudonymem Baron Corvo,
zde pátrá po záhadném talismanu, vzácném smaragdu s magickým nápisem, přičemž se propadne střechou na tajnou schůzi zednářské Velké lóže, zaplete se do šarvátky se skupinkou bojovných
fašistů, je obviněn z vraždy, potkává slavného básníka Gabriela D’Annunzia, novoplatónskou filozofku Hypatii a rabína Melchisedecha. Sugestivní atmosféra nočních Benátek s jejich impozantními
paláci, tajemnými zastrčenými dvorky, všudypřítomnými kočkami, kamennými lvy, a dokonce i Aladinovou lampou dodává Cortovu dobrodružství snový opar báje, ve které však maltský námořník
neztrácí svůj pověstný suchý humor ani všudypřítomnou ironii.
Bylo nebylo… jednou v Benátkách v dubnu 1921: Corto Maltese ve snaze rozluštit hádanku, kterou
mu v dopise zaslal jeho přítel spisovatel Frederick Rolfe, známý pod pseudonymem Baron Corvo,
zde pátrá po záhadném talismanu, vzácném smaragdu s magickým nápisem, přičemž se propadne střechou na tajnou schůzi zednářské Velké lóže, zaplete se do šarvátky se skupinkou bojovných
fašistů, je obviněn z vraždy, potkává slavného básníka Gabriela D’Annunzia, novoplatónskou filozofku Hypatii a rabína Melchisedecha. Sugestivní atmosféra nočních Benátek s jejich impozantními
paláci, tajemnými zastrčenými dvorky, všudypřítomnými kočkami, kamennými lvy, a dokonce i Aladinovou lampou dodává Cortovu dobrodružství snový opar báje, ve které však maltský námořník
neztrácí svůj pověstný suchý humor ani všudypřítomnou ironii.
Vícegenerační sága Davida Enii mapuje příběh jedné palermské rodiny, zejména pak jejích mužských členů, v průběhu padesáti let. Na pozadí vyprávění o talentovaném chlapci Davidu, který stejně jako jeho předkové touží stát se šampionem
v boxu, sledujeme společensko-politický vývoj Sicílie v letech
1942–1992, od válečného konfliktu, přes pouliční potyčky, až
po mafiánské přestřelky, atentáty a bombové útoky.
Před očima se nám odhaluje obraz Palerma plného špíny, násilí, hrubých slov ale i velkých citů, smyslu pro čest a spravedlnost. A přestože ženy stojí v tomto příběhu vždy v pozadí, právě ony jsou hlavními hybatelkami všech osudů.
Román se stal v roce 2012 v Itálii senzací a v roce 2016 ve Francii obdržel cenu ze nejlepší zahraniční román, je zároveň intimním svědectvím o dospívání, první lásce, hlubokém přátelství,
o rodinných vztazích, nadějích i zklamáních.
„Fígl, úskok, úder, ustoupit a pak uštědřit rozhodující zásah. Zábavná jako zápas, rázná jako přímý úder: kniha, která vám vyrazí dech a vrazí ránu do břicha… Enia zasáhne a zanechá stopu.“
– Giorgio Maimone, Gioia
„Pravdivost a jednoduchost… skutečný talent. Zběsilost Eniova psaní souvisí s autenticitou, říká věci tak, jak jsou… Člověk tuší, že v knize je něco prožitého a nesmazatelného, něco pravdivého… Silný román.“
– Vanity Fair
„Styl je tu zásadní, dialogy bleskurychlé, postavy a scény jsou tak živé, jako by čtenář místo čtení knihy sledoval divadelní představení. “
– L’Espresso
Vydání knihy podpořil Italský kulturní institut v Praze.
Vícegenerační sága Davida Enii mapuje příběh jedné palermské rodiny, zejména pak jejích mužských členů, v průběhu padesáti let. Na pozadí vyprávění o talentovaném chlapci Davidu, který stejně jako jeho předkové touží stát se šampionem
v boxu, sledujeme společensko-politický vývoj Sicílie v letech
1942–1992, od válečného konfliktu, přes pouliční potyčky, až
po mafiánské přestřelky, atentáty a bombové útoky.
Před očima se nám odhaluje obraz Palerma plného špíny, násilí, hrubých slov ale i velkých citů, smyslu pro čest a spravedlnost. A přestože ženy stojí v tomto příběhu vždy v pozadí, právě ony jsou hlavními hybatelkami všech osudů.
Román se stal v roce 2012 v Itálii senzací a v roce 2016 ve Francii obdržel cenu ze nejlepší zahraniční román, je zároveň intimním svědectvím o dospívání, první lásce, hlubokém přátelství,
o rodinných vztazích, nadějích i zklamáních.
„Fígl, úskok, úder, ustoupit a pak uštědřit rozhodující zásah. Zábavná jako zápas, rázná jako přímý úder: kniha, která vám vyrazí dech a vrazí ránu do břicha… Enia zasáhne a zanechá stopu.“
– Giorgio Maimone, Gioia
„Pravdivost a jednoduchost… skutečný talent. Zběsilost Eniova psaní souvisí s autenticitou, říká věci tak, jak jsou… Člověk tuší, že v knize je něco prožitého a nesmazatelného, něco pravdivého… Silný román.“
– Vanity Fair
„Styl je tu zásadní, dialogy bleskurychlé, postavy a scény jsou tak živé, jako by čtenář místo čtení knihy sledoval divadelní představení. “
– L’Espresso
Vydání knihy podpořil Italský kulturní institut v Praze.