Píše se rok 1900. Anglie padla. Londýn je průmyslovým centrem Francouzské republiky. Joe stojí
na nádraží, na sobě má kvalitní plášť s podšívkou ze skotské kostky a nepamatuje si nic. Vůbec
nic. Neví, kdo je, ani jak se tam ocitl. Muž bez minulosti. Ale čas od času jako by přece jen něco
viděl – místa, lidi… Prý je to jistá forma epilepsie. Až mu jednoho dne přijde pohlednice…
Co má Joe společného s majákem daleko u skotského pobřeží? Proč tam přichází zima během
jediného dne? Kdo napsal jména na sloupy trčící z moře? Ale hlavně – jak dopadnou napoleonské války? A dožije se Joe současnosti?
Ve strhujícím románu Natashy Pulleyové ucítíte pach krve, chlad mořské vody i ničivé plameny
lásky.
Je to nějakých čtyři sta stránek, ale člověk má pocit, jako by jich bylo polovic.
Pokud můžete, vyhraďte si víkend a ponořte se…
New York Times
Poslední pecka Natashy Pulleyové, v níž ohýbá pravidla žánru, v sobě
mistrovsky kombinuje historii, spekulativní fikci, romantiku a další prvky,
čímž vzniká neuvěřitelně čtivý celek… Tohle je paráda.
Publishers Weekly
Život a příhody Remusovy můžeme považovat za nejpopulárnější dílo kašubského literárního
kánonu. Majkowski tento román napsal ve 20. letech 20. století (poprvé vyšel v době jeho smrti
v roce 1938). Remusovy rytířské příběhy nabízejí pozoruhodnou syntézu regionální tradice a reálií kašubského etnika, obecně považovaného za „pozůstatek“ pomořansko-slovanského osídlení baltského pobřeží. Prvky moderního pohledu na člověka a společnost se zde spojují s elementy kašubské lidové roviny, lokální paměti se zde prolínají s představami o obecných souvislostech
historického rozvoje kašubské společnosti. Majkowski do svého románu začlenil pasáže, motivy
i symboly ze své rané literární tvorby, v níž se postava Remuse či scény z pozdějšího románu začínají objevovat již koncem 19. století. Z obecného hlediska se román pohybuje na pomezí realismu a pozdního novoromantismu a nese v sobě i prvky historismu a politicko-kulturního aktivismu.
Zároveň jsou ale Remusovy příhody i dobrodružným románem a jakýmsi kulturním cestopisem,
v němž rytíř Remus nabývá podoby dona Quijota, i když rozhodně není rytířem smutné postavy.
Nejvýznamnější kašubský román
Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku.
Vydání knihy podpořilo
Ministerstvo kultury
České republiky
První a nejdojemnější kapitola fiktivního Kerouacova životopisu, „Duluozovy legendy“, kterou psal v podstatě celý život, protože látkou i palivem jeho psaní vždy byly vlastní, intenzivně prožívané zkušenosti. Vize Gerarda jsou tím, co si Jack Kerouac – či jeho prozaické alter ego Duluoz – pamatuje o svém bratrovi Gerardovi; je to sled výjevů, vizí či vidění, detailů přetvořených v básnickou pravdu, střípků viděných očima dítěte, matných vzpomínek na milovanou, důvěrně blízkou, andělskou bytost, kterou odvedla z jeho života smrtelná choroba, když bylo Gerardovi devět let a Jackovi pouhé čtyři roky. Knihu napsal Kerouac během dvou týdnů v roce 1956, ve stejném roce, kdy rozepsal Anděly zoufalství a dokončil Tristessu, a jako by v ní utíkal ke vzpomínkám na dětskou čistotu a nevinnost, na šťastná léta prožitá po boku milujícího a milovaného bratra, kterého vidí jako svého prvního učitele.
Tato kniha je o lidech, kteří se snaží řešit problémy způsobené lidmi, kteří se snaží řešit problémy,“ popisuje autorka svou knihu rozkročenou mezi vědeckou reportáží a cestopisem. Zavede čtenáře mezi vědce, kteří na Islandu mění emise uhlíku v kámen, nebo mezi solární geoinženýry, kteří uvažují o vystřelování malých diamantů do stratosféry s cílem odrážet sluneční paprsky od Země. Podobné extravagantní vědecké projekty zachycují současný posun v myšlení některých klimatologů: ve světě, v němž už není možné nechat přírodu, aby se regenerovala sama, se tytéž technologické zásahy, které naši planetu ohrožují, stávají jedinou nadějí, jak získat více času. Kniha, která umí být současně inspirativní i děsivá, nepostrádá nádech temného humoru, především však představuje originální pohled na éru antropocénu.
Je léto roku 2013 a Abigail, sestřenice Petera Granta, neví, co s volným časem. Ti, kdo ji znají, už
tuší, že to nevěstí nic dobrého.
Zatímco Peter někde na venkově řeší záludný kriminální případ
s jednorožci, Abigail se dopracuje k vlastní záhadě – začne řešit případ teenagerů mizejících v londýnském parku Hampstead Heath. Zvláštní je, že mladí lidé se stačí vracet domů dřív, než se jejich
zmizení začne plně věnovat policie. Po návratu jsou sice víceméně v pořádku, ale tajemstvím zůstává opředené místo, kam se poděli.
Abigail, studentka magie, kterou vnímá jako nedílnou součást reality, se případem začne zabývat ve
spolupráci se svým novým kamarádem Simonem a také už s dobře známými mluvícími liškami. V divočině Hampsteadu si vytkne za cíl zjistit, kdo za děsivými nekalostmi stojí a proč se jich dopouští.
Píše se rok 1900. Anglie padla. Londýn je průmyslovým centrem Francouzské republiky. Joe stojí
na nádraží, na sobě má kvalitní plášť s podšívkou ze skotské kostky a nepamatuje si nic. Vůbec
nic. Neví, kdo je, ani jak se tam ocitl. Muž bez minulosti. Ale čas od času jako by přece jen něco
viděl – místa, lidi… Prý je to jistá forma epilepsie. Až mu jednoho dne přijde pohlednice…
Co má Joe společného s majákem daleko u skotského pobřeží? Proč tam přichází zima během
jediného dne? Kdo napsal jména na sloupy trčící z moře? Ale hlavně – jak dopadnou napoleonské války? A dožije se Joe současnosti?
Ve strhujícím románu Natashy Pulleyové ucítíte pach krve, chlad mořské vody i ničivé plameny
lásky.
Je to nějakých čtyři sta stránek, ale člověk má pocit, jako by jich bylo polovic.
Pokud můžete, vyhraďte si víkend a ponořte se…
New York Times
Poslední pecka Natashy Pulleyové, v níž ohýbá pravidla žánru, v sobě
mistrovsky kombinuje historii, spekulativní fikci, romantiku a další prvky,
čímž vzniká neuvěřitelně čtivý celek… Tohle je paráda.
Publishers Weekly
Kyjevský vojevůdce Svjatoslav zvítězil nad Bulhary a upevňuje
svou moc v povodí řeky Volhy. Ilja Muromec a ostatní bohatýři
jsou ale jako na jehlách. Jejich úhlavní nepřítel, velekněz Tugarin, uprchl někam na sever. Svjatoslav souhlasí, aby se družina
vydala po jeho stopách a jednou provždy s ním skoncovala.
Bohatýři putují do divokých končin obývaných kmenem Čeremisů, ale tam štvanice zdaleka nekončí. Tugarin má totiž namířeno dál na sever, na území tajemných Čudů. Pověsti říkají, že
někde v tamních lesích je brána do záhrobí, na divotvorný ostrov Bujan. Ten střeží neblaze proslulá čarodějná kněžna, kterou místní nazývají Baba Jaga – matka hadů. Ilja a jeho druhové musí znovu bojovat s dračími kouzly i s temnotou, která nakazila zrádné srdce v jejich vlastních řadách.
Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení
Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80.
letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů.
Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové,
podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně
odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím
představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.
Terry Pratchett byl nesmírně plodným autorem. Jen ze Zeměplochy vzniklo jedenačtyřicet příběhů,
běžně napsal dvě, někdy i tři knihy ročně. Jednu však nikdy nedokončil – vlastní biografii. V roce
2015, kdy ho definitivně přemohla degenerativní choroba mozku, stihl svému osobnímu asistentovi
Robu Wilkinsovi nadiktovat nějakých 24 tisíc slov a došli do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi.
Výsledkem jeho několikaleté práce je zábavný a místy dost bolestný intimní pohled na slavného spisovatele, proložený osobními postřehy a zkušenostmi. Není to bezuzdná glorifikace a Terry
Pratchett z knihy vychází jako člověk, který exceloval v mnoha věcech – od včelařství a výroby medoviny přes zahrádkářství po smlouvání a vytáčení lidí do běla. Ale ze všeho nejvíc ze stránek dýchá dojem člověka, který skutečně miloval to, co dělá.
Protože se mu v hlavě, už když jednu knihu dopisoval, líhla zápletka další, zůstala po něm spousta
útržků textů a nápadů. Rob Wilkins pár z nich v knize přibližuje, ale druhého Christophera Tolkiena
se nedočkáme; Pratchett si v závěti výslovně přál, aby se všechny nápady zničily (stylově – parním
válcem jménem Lord Jericho) a nikdo už je nedopisoval. A je to asi dobře, Terry Pratchett by měl
být jenom jeden. Ale jak řekl jeho blízký přítel Neil Gaiman: „Spisovatelé mají takovou výjimku – dokud nás čtete, nejsme mrtví.“