V odlehlém koutě země na belgicko-francouzském pomezí, kde krajina ještě trochu vypadá jako v dobách, kdy tu všichni farmařili, shoří tradiční čtvercový statek. Na spáleništi je nalezena mrtvola čtyřiaosmdesátiletého farmáře. V následujících týdnech se stáhne smyčka kolem party mladíků, zčásti místních, zčásti jejich kamarádů z francouzské strany hranice – starý Daniel totiž neuhořel, ale byl brutálně ubit. Mladíci jsou zatčeni a Danielův synovec Chris souhlasí se zastupováním rodiny u soudu. Na svého strýce si téměř nepamatuje, podivínský a staromilský muž žil osamoceně a s rodinou, vlastně skoro s nikým se téměř nestýkal. Chris je ale přesvědčený, že je třeba vrátit mu důstojnost, o kterou svou násilnou smrtí přišel, protože z vyjadřování jeho vrahů čiší pohrdání starým mužem.
Vydává se nejen k soudu, ale v prostoru i čase po Danielových stopách. Ve snaze porozumět tomu, kde se v mladých lidech vzala tak neslýchaná krutost, se vydává i do jejich životů, do příběhů obyvatel chudé oblasti postižené nezaměstnaností, drogami a bezprizorností. Kniha Daniel, názvem odkazující k biblickému mučedníkovi, byla nominována na literární cenu Boekenbon. Její francouzský překlad se dostal do užšího výběru Ceny Médicis, získal Cenu za nejlepší cizojazyčnou knihu a na festivalu krimi literatury Quais du Polar Cenu lyonského soudního dvora.
Mistr svého oboru Chris de Stoop napsal příběh věrný tradici žánru knihy Chladnokrevně od Trumana Capoteho.

Vydání knihy podpořil Fond vlámské literatury.

„Svého Boha nepokoušej / vírou v budoucí život / natožpak ten věčný, / v lehké a jasné dny, neurčité naděje.“ Po básnickém debutu Mýtinami, jenž se dočkal nadšeného přijetí ze strany literární
kritiky i čtenářstva, vydává Klára Krásenská básnickou skladbu Veni, veni. Zvolání převzaté z latinského hymnu Veni, veni Emmanuel se neodehrává v neproblematické poloze touhy. Předchází mu
rozchod s Bohem smrti, s nímž nelze žít, rozchod, který se musí odehrát, aby se báseň mohla stát
očekáváním Jiného, odpoutáním vzpurného Prométhea. „Když se odchází do noci / už to tak bývá,
že se jeden nevrátí.“

Od autorky bestselleru „Dobrodruh“.

Christopher je u vytržení, když se kolem něj na návštěvě u dědečka ve Skotsku prožene stádo zvířat, jaká dosud znal jen z bájí. Ale když vzápětí zachrání před utonutím v jezeře mládě gryfa, navždy se mu změní život. Dozví se totiž o existenci Souostroví, shluku ostrovů, které nenajdete na žádné mapě a kde odedávna žijí bájní tvorové. Jenže teď je jejich domov i oni sami v nebezpečí. Spolu s Mal, dívkou ze Souostroví, se chlapec vydává na dobrodružnou pouť a snaží se zjistit, proč mizí magie a bájní tvorové vymírají. Mimo jiné se utkají s krakenem, navštíví sfingy a jednají s draky. Čím víc se děti o tajuplném Souostroví dozvídají, tím jasněji chápou, že jen ony můžou bájný svět zachránit.

Román Bájní tvorové se stal knihou roku 2023 podle knihkupectví Waterstones, zároveň v rámci Britských knižních cen 2024 získal výroční cenu za nejlepší prozaickou dětskou knihu a Rundellová byla vyhlášena autorkou roku.

„Nejdřív byl Tolkien, pak Pullman a teď přichází Katherine Rundellová.“

„Katherine Rundellová je úkaz.“ (Neil Gaiman)

„Aby tě už nešvihaly jenom konce větví / aby tě švihaly už i kořeny pod zemí!“ Podobných zvláštních „zakletí“ přináší nová
básnická Jaromíra Typlta víc. Až to působí tak, že básně v samotném autorovi vyvolávají obavy, protože „drmolí neodvratné“. Devět let po vydání sbírky Za dlouho (2016) Typlt přichází
s dalšími příspěvky k tématům unikavého mihotání a nedozírně „zrnitého“ světa, jež jsou pro něj charakteristická. Část básní dokonce označuje za variace, čímž se přiznaně hlásí k weinerovské linii české poezie. Jiné texty zase vycházejí z náčrtů,
které původně vznikaly pro zvukové kompozice se skladatelem Michalem Ratajem, a byly zveřejněny v podobě nahrávek
na albu Zaškrábnutí.

Lucia Berlinová si získala čtenáře i kritiky po celém světě až dlouhých jedenáct let po své smrti: výbor z její povídkové tvorby nazvaný Manuál pro uklízečky vyšel ve větším nakladatelství až v roce
2015, zaznamenal ihned obrovský – a nečekaný – úspěch a byl následně přeložen do více než 30 jazyků. Soubor Večer v ráji přináší další porci toho, čím nám Berlinová učarovala – v povídkách inspirovaných vlastními osudy vypráví o neúprosnosti života, o životních prohrách a ztroskotáních, o obtížném hledání naděje tam, kde se žádná naděje neskýtá… I v těch nejtemnějších prožitcích ovšem autorka dovede najít krásu – a činí tak bez sentimentu a s ďábelským smyslem pro humor. Při čtení jejích krátkých, úderných, vražedně vycizelovaných próz chápeme, proč ji americká kritika řadí po bok
Raymonda Carvera, Alice Munroové, či dokonce Antona Pavloviče Čechova a proč je Lucia Berlinová
dnes za oceánem obecně vnímána jako jedna z nejzajímavějších amerických povídkářek 20. století.

Ve vyhnanství, kterým je pro klienty Rezidence Ráj, se lidem
dostává skutečného milosrdenství, soucitného a důstojného
zacházení pouze od některých ošetřovatelek. Životní osudy
personálu i klientů vypovídají o problémech světa – emigraci,
negramotnosti v Portugalsku, údělu žen v oblasti Amazonie,
jež jsou od dětství vystavovány sexuálnímu násilí.

Autorkou zápisků a záznamů i vypravěčkou je klientka domova pro seniory. Zdánlivě banální, převážně tragikomické epizody z každodenního života obyvatel domova umocňují vědomí bezmoci člověka ve stáří a vůči tělesnému opotřebení.
Ve výpovědi paní Alberti však zaznívá, přes fyzické i duševní
utrpení, vůle svést důstojně „poslední bitvu života“, nevzdat se
radostí a lásky.

Prix Médicis étranger 2023 – Fracouzská cena za
nejlepší zahraničí román roku

Vydání knihy podpořil DGLAB portugalského Ministerstva kultury a institut Camões, I.P.

V Michiganu je třešňová sezóna. Lara a její tři dcery mají plné
ruce práce. Ale… vlastně je všechno jinak. Maisie a Nell mají být
na univerzitě a třešně mají česat námezdní dělníci. Jenže se
píše rok 2020 a ve světě zuří první vlna pandemie covidu 19.
Lara je ale šťastná, farma je svět sám pro sebe a ona má nečekaně celou rodinu zase pohromadě. A při česání dcerám vypráví o jednom létě kdysi dávno, o létě, které strávila u divadelní společnosti u jezera Tom s pozdější hollywoodskou hvězdou
Peterem Dukem.
Jezero Tom je nenápadné vyprávění o velkých věcech. O zamilování, o lásce, o divadle i environmentálním žalu. A také je
oslavou rodiny a místa – farmy v Michiganu, s třešňovým sadem a hřbitůvkem na kopci, kde jednou všichni skončí.
Ann Patchettová je mistrná vypravěčka, napětí střídají emoce,
nostalgii nečekané dějové zvraty. A jedno je jisté, všichni bychom chtěli být u jezera Tom. Anebo česat třešně. Lara zažila obojí.

Nový román od jedné
z nejlepších vypravěček
současné americké
literatury.

Dojde k urovnání vnitřních rozbrojů a husitské vojsko pod velením vojevůdce Jana Žižky opět
zvítězí. Katolíci, kteří už nevidí šanci na vítězství, se uchylují k zapovězeným opatřením. Příběh se
také zaměří na Žižkovu minulost. Víra předaná Janem Husem Janu Žižkovi se přenáší na další generace a slavný vojevůdce vyráží do své poslední bitvy.

Když budoucnost přestane existovat, můžeme najít útěchu
v minulosti?
Spisovatelka potratí a ztratí schopnost mluvit a psát. Z Nebeského výzkumného úřadu vyšlou svého zástupce. Ale něco se
zvrtne. Objeví se kočka. A ne v Helsinkách v roce 2020, nýbrž
na Ostrově daleko na severu v roce 1917. Tam začíná nový život
v manželství mladé ženě Eevě. Nakonec se ale kočka ke Spisovatelce do Helsinek přece dostane. A místa, lidé a životy se
propojí.

V románu kombinujícím autofikci s magickým realismem odhaluje Katja Kettu ženský úděl nejen na finském pomezí.

Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange.

V roce 1924 se v poválečné euforii v taneční restauraci seznámí
servírka Irène a Georges, kulisák pařížských filmových studií.
Zamilují se, vezmou se, narodí se jim děti. První je Arlène. Je
jiná než její sestry i její nerozluční přátelé Thomas, Daniel a Marie. Arlène je zvídavá, ponořená v knížkách, a když vyroste,
rozhodne se prorazit hráz nízkého původu, genderových předsudků a nedůvěry – chce se stát inženýrkou a věnovat se výzkumu atomové energie. Doba se ale změnila, život se dávno
neodehrává na filmovém plátně a tanečních parketech. Arlènina generace čelí válkám, krizím i společenským otřesům, na
jejichž pozadí prožívá své lásky, setkání, rozchody, naději i bolest.
Jean-Michel Guenassia v románu Děj se vůle boží fundovaně a čtivě líčí francouzské dvacáté století od epochy celuloidového snění po vývoj první francouzské atomové bomby.

Vydání knihy podpořil Centre National du Livre.