Je léto roku 2013 a Abigail, sestřenice Petera Granta, neví, co s volným časem. Ti, kdo ji znají, už
tuší, že to nevěstí nic dobrého.
Zatímco Peter někde na venkově řeší záludný kriminální případ
s jednorožci, Abigail se dopracuje k vlastní záhadě – začne řešit případ teenagerů mizejících v londýnském parku Hampstead Heath. Zvláštní je, že mladí lidé se stačí vracet domů dřív, než se jejich
zmizení začne plně věnovat policie. Po návratu jsou sice víceméně v pořádku, ale tajemstvím zůstává opředené místo, kam se poděli.
Abigail, studentka magie, kterou vnímá jako nedílnou součást reality, se případem začne zabývat ve
spolupráci se svým novým kamarádem Simonem a také už s dobře známými mluvícími liškami. V divočině Hampsteadu si vytkne za cíl zjistit, kdo za děsivými nekalostmi stojí a proč se jich dopouští.

Píše se rok 1900. Anglie padla. Londýn je průmyslovým centrem Francouzské republiky. Joe stojí
na nádraží, na sobě má kvalitní plášť s podšívkou ze skotské kostky a nepamatuje si nic. Vůbec
nic. Neví, kdo je, ani jak se tam ocitl. Muž bez minulosti. Ale čas od času jako by přece jen něco
viděl – místa, lidi… Prý je to jistá forma epilepsie. Až mu jednoho dne přijde pohlednice…

Co má Joe společného s majákem daleko u skotského pobřeží? Proč tam přichází zima během
jediného dne? Kdo napsal jména na sloupy trčící z moře? Ale hlavně – jak dopadnou napoleonské války? A dožije se Joe současnosti?
Ve strhujícím románu Natashy Pulleyové ucítíte pach krve, chlad mořské vody i ničivé plameny
lásky.

Je to nějakých čtyři sta stránek, ale člověk má pocit, jako by jich bylo polovic.
Pokud můžete, vyhraďte si víkend a ponořte se…
New York Times

Poslední pecka Natashy Pulleyové, v níž ohýbá pravidla žánru, v sobě
mistrovsky kombinuje historii, spekulativní fikci, romantiku a další prvky,
čímž vzniká neuvěřitelně čtivý celek… Tohle je paráda.
Publishers Weekly

Kyjevský vojevůdce Svjatoslav zvítězil nad Bulhary a upevňuje
svou moc v povodí řeky Volhy. Ilja Muromec a ostatní bohatýři
jsou ale jako na jehlách. Jejich úhlavní nepřítel, velekněz Tugarin, uprchl někam na sever. Svjatoslav souhlasí, aby se družina
vydala po jeho stopách a jednou provždy s ním skoncovala.
Bohatýři putují do divokých končin obývaných kmenem Čeremisů, ale tam štvanice zdaleka nekončí. Tugarin má totiž namířeno dál na sever, na území tajemných Čudů. Pověsti říkají, že
někde v tamních lesích je brána do záhrobí, na divotvorný ostrov Bujan. Ten střeží neblaze proslulá čarodějná kněžna, kterou místní nazývají Baba Jaga – matka hadů. Ilja a jeho druhové musí znovu bojovat s dračími kouzly i s temnotou, která nakazila zrádné srdce v jejich vlastních řadách.

Dějiny ticha reprezentují prozatím poslední Corbinovu knihu
(francouzsky vyšla v roce 2016). Jejím tématem jsou proměny
smyslového vnímání mezi 19. a 20. stoletím, resp. jejich reflexe v dobové literatuře, sociologii a filozofii. Autor v Dějinách
ticha staví do kontrastu naši současnost, především městských prostorů, přetížených hlukem a neustálým mediálním
bombardováním, vůči světu 19. století, v němž bylo ještě místo pro vnitřní ticho a naslouchání. Ticho přitom Corbin chápe
jako sociální konstrukt, jenž došel v minulých dvou staletích
výrazných proměn, a to především směrem ke ztrátě vnitřního já a k odosobnění. Ticho se v jeho pohledu stalo vzácností,
jehož hodnotu už ani neumíme ocenit. Ztráta ticha pro něj reprezentuje jednu z podob civilizačního procesu.

Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení
Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80.
letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů.
Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové,
podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně
odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím
představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.

Terry Pratchett byl nesmírně plodným autorem. Jen ze Zeměplochy vzniklo jedenačtyřicet příběhů,
běžně napsal dvě, někdy i tři knihy ročně. Jednu však nikdy nedokončil – vlastní biografii. V roce
2015, kdy ho definitivně přemohla degenerativní choroba mozku, stihl svému osobnímu asistentovi
Robu Wilkinsovi nadiktovat nějakých 24 tisíc slov a došli do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi.
Výsledkem jeho několikaleté práce je zábavný a místy dost bolestný intimní pohled na slavného spisovatele, proložený osobními postřehy a zkušenostmi. Není to bezuzdná glorifikace a Terry
Pratchett z knihy vychází jako člověk, který exceloval v mnoha věcech – od včelařství a výroby medoviny přes zahrádkářství po smlouvání a vytáčení lidí do běla. Ale ze všeho nejvíc ze stránek dýchá dojem člověka, který skutečně miloval to, co dělá.
Protože se mu v hlavě, už když jednu knihu dopisoval, líhla zápletka další, zůstala po něm spousta
útržků textů a nápadů. Rob Wilkins pár z nich v knize přibližuje, ale druhého Christophera Tolkiena
se nedočkáme; Pratchett si v závěti výslovně přál, aby se všechny nápady zničily (stylově – parním
válcem jménem Lord Jericho) a nikdo už je nedopisoval. A je to asi dobře, Terry Pratchett by měl
být jenom jeden. Ale jak řekl jeho blízký přítel Neil Gaiman: „Spisovatelé mají takovou výjimku – dokud nás čtete, nejsme mrtví.“

Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan Huizinga publikoval v roce 1932.
Společně s Podzimem středověku patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk
spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17. století vidí onen ideál v podobách
měšťanské elitní kultury, obecně známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských podmínek života, přičemž velký důraz klade
i na poměry náboženské, tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně jako
v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století představuje pro Huizingu hlavní zdroj
poznání dobová literatura v podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly uměleckými.

Vydání knihy podpořil Nizozemský literární fond.

George Novak má čím dál zamotanější hlavu i život. Nahlédl pod pokličku tajné služby a najednou
to, co bylo zřejmé, se zdá nemožné, anebo naopak. Komu se dá věřit, a komu ne? Kde se u Devíti
draků vzala jeptiška a co se skrývá v té nejmenší matrjošce? Snad odpověď na všechny Georgeovy otázky? V románu Tak nemožně zřejmé, závěrečném dílu trilogie Opravář osudů se některé
osudy uzavřou, některé zápletky rozuzlí, ale pro ty, kdo se vždycky ptají A co bylo dál? zůstane
spousta prostoru k přemýšlení.

Představte si, že budeme dlouho dopředu vědět, s jakou pravděpodobností se u nás vyvine rakovina, že budeme mít k dispozici personalizované poznatky o svých genech, orgánech a buňkách nebo že snadno a přesně zjistíme, na jakou stravu si potrpí náš mikrobiom. Kniha Tajemství těla imunologa Daniela M. Davise ukazuje, jak vizionářští vědci odhalují neviditelný a utajený vesmír uvnitř každého z nás a jak se díky jejich práci stávají realitou dříve netušené možnosti. Autor se zaměřuje na šest klíčových oblastí – buňky, vývoj plodu, imunitní systém, mozek, mikrobiom a genom – a předkládá zcela nový biologický pohled na lidské tělo. Srozumitelně a s využitím nejnovějších vědeckých poznatků rozvíjí naše povědomí o tom, jak lidské tělo funguje, čeho je schopno, jak ho chránit před nemocemi a co v tomto směru pro nás všechny chystá budoucnost.

Kniha německého medievisty Eduarda Mühleho představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Slovanů v dlouhé časové perspektivě od 6. do 15. století. Zpracovává téma, jemuž německá historiografie věnuje pozornost přinejmenším dvě staletí. Přesto jde o knihu inovativní. Autor ve svém výkladu vychází nejen z dobových písemných pramenů, ale velká část jeho interpretací je založena na poznatcích archeologických, jež v posledních desetiletích změnily zažité představy.
Mühle ve svém výkladu volí dvojí přístup: na jedné straně se věnuje reálným společenským strukturám Slovanů, počínaje raně slovanskými skupinami obyvatelstva přes první slovanské státní útvary 10.-12. století až po mocensky stabilizovaná království pozdního středověku; na straně druhé na středověké Slovany nahlíží očima jejich sousedů. Nikoli tedy pouze slovanské pojímání sebe sama, jež se v plnosti rozvíjí až ve 12. a 13. století, ale stejně tak i pojímání Slovanů prizmatem sousedů, kteří si byli vědomi vzájemných kulturních odlišností.
V Mühleho knize je tedy slovanský svět barvitě zachycen pohledem arabských, byzantských a latinských středověkých autorů. Jejich uvažování sice mnohdy bylo stereotypní, i přes onu stereotypnost nám ale zanechalo, byť někdy pokřivené, stopy jinak neznámých stránek života Slovanů ve středověku.
Kniha Eduarda Mühleho ale není omezena pouze na samotné dějiny Slovanů mezi 6.-15. stoletím. Její druhou dimenzi představuje zkoumání Slovanů jako kulturního konstruktu, jako nástroje politiky od středověku do 21. století.

Vydání knihy podpořil Goethe Institut.