Jasně, někteří (a přiznejme si, že vlastně skoro všichni) rodiče jsou trapní! Jenže to není nic proti
rodičovské sebrance v téhle sbírce deseti příběhů sepsané Davidem Walliamsem. Jsou to prostě
nejhorší tátové a mámy na celém širém světě, ba možná v celém vesmíru!
Zacpěte si nos, protože tátovi Petru Puchovi smrdí nohy na sto honů. Kliďte se z cesty ďábelsky rychlé Uršule Uspěchané. A co teprve když váš táta krade dětem hračky? Nebo když je vaše
máma posedlá úklidem a ohání se záchodovou štětkou nebo mopem jako divá? Nemluvě o tom,
jak příšerně je vymóděná! A úplně nejhorší trapárna je, když vaše máma učí na škole, kam chodíte.
Ilustracemi opět doprovodil skvělý Tony Ross

Knihy Davida Walliamse se už staly celosvětovým fenoménem, byly přeloženy do 53 jazyků, jen ve Velké Británii se prodalo přes deset milionů výtisků!

Historie Albigenských přestavuje základní pramen ke křížové výpravě proti katarům v jižní Franciia a pro události s ní související v letech 1203-1218. Její autor, Petr, cisterciácký mnich z kláštera Vaux-de-Cernay Abbey, byl přímým svědkem řady z popisovaných dějů, které líčí z ortodoxně katolického hlediska. Přesto jeho kronika přináší mnoho cenných zpráv o víře albigenských katarů a jejích teologických základech.

Vydání knihy podpořilo
Ministerstvo kultury
České republiky

Píše se rok 1986, zima se chýlí ke konci a do malé vesničky Marbäck v jižním Švédsku přiletí první konipas. Když však jindy tak radostnou předzvěst jara spatří policista Sven Jörgensson, ztuhne mu krev v žilách. Ví, že neštěstí na sebe nenechá dlouho čekat. Tentýž večer se svět převrátí vzhůru nohama v celém Švédsku. V centru Stockholmu je cestou z kina zavražděn švédský premiér, země je paralyzovaná šokem, a uprostřed chaosu se musí Sven na vlastní pěst vydat do temnoty Nyarsasenské pahorkatiny po stopách vyšinutého vraha.
Udělám to znovu, varoval ho hlas v telefonu. A Sven nepochybuje, že svou výhrůžku myslel vážně. Kdo zasel hrůzu do kdysi tak bezpečného koutku švédského venkova? A kdo je spisovatel, který se o mnoho let později rozhodne příběh svěřit papíru? A proč nenechá přízraky minulosti raději spát? Román o zločinu, pravdě, vině a odpovědnosti v časech, kdy se Švédsko během jediné noci proměnilo k nepoznání.

Nominace na švédskou Knihu roku.

Střední škola je příšera, která pohltí všechno, co máte rádi. Tohle moc dobře ví Robin Buckleyová, oblíbená postava třetí řady hororového sci-fi seriálu televize Netflix a nyní také hrdinka románu Rebelka Robin.
Je začátek školního roku a na střední škole v Hawkinsu se opět rozjíždí závod o to, kdo bude normálnější. Plán je jasný: kluci si najdou holku, holky si najdou kluka a povedou nudné řeči o škole a budoucí kariéře. Robin, která hraje na lesní roh, umí několik jazyků a trousí jedovaté poznámky, tuhle „normálnost“ předstírat umí – dělá to celé roky v naději, že si pokud možno nikdo nevšimne, jak je jiná. Jenže teď se přidala jedna okolnost, která do hrdinčiny pečlivě budované image nezapadá, něco, co Robin teprve zjišťuje: líbí se jí holky. Jediný způsob, jak zůstat sama sebou, je dát provinčnímu Hawkinsu vale a prchnout na léto do Evropy. Ale jak, když nemá peníze, rodiče by asi nebyli nadšení a na obzoru není nikdo, s kým by se do tohoto dobrodružství mohla pustit?

Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal na v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Poté, co prošel Nizozemskem, Německem a dorazil do Vídně se zastávkou v Praze, se vydal dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje do Maďarska, Sedmihradska, Rumunska a na Balkán. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách. V druhém díle svého cestopisu, právem pokládaného za jeden ze skvostů novodobé anglické prózy, Fermor opět prokázal nejen pronikavý postřeh a zvídavost, ale i nesporné literární nadání – bohatým a poetickým jazykem podává obraz již zaniklého světa, líčí dějiny a kulturu střední i východní Evropy, přináší fascinující portréty národů.
Pokračování pěší výpravy mladého Angličana, který se v rocce 1933 vydal z Rotterdamu do Istanbulu. Mezi lesem a vodou navazuje na knihu Čas darů (2018) a autor v ní líčí cestu od slovenských hranic přes Maďarsko, Sedmihradsko a Rumunsko na Balkán.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Román Ohnivé křídlo je příběh snu o létání. Malý Kaarle, který vyrůstá v rodině finských imigrantů v Americe, chce být jako jeho „jmenovec“ Charles Lindbergh a létat v oblacích.
Ve 30. letech za velké hospodářská krize se rodina přestěhuje do sovětské Karélie, „ráje dělníků“ A Kaarle, teď už pro změnu Gennadij, opravdu létá. Ale jen do té doby, než nešťastnou souhrou náhod skončí v gulagu. Po vypuknutí druhé světové války je však znovu užitečný – piloti hrají v sovětském boji proti Německu zásadní roli a z Gennadije je rázem hrdina.
Ovšem zase ne na dlouho. Stalin selhání neodpouští, a tak se sestřelený „dezertér“ znovu ocitá v gulagu. Odtud jej znovu, už naposledy, vysvobodí jeho životní vášeň. Na poslední velkou cestu se Kaarle, Charles, Gennadij vydává do nekonečného kosmu.
.

Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange.

Don DeLillo bývá označován za jednoho ze tří největších žijících amerických prozaiků (vedle Cormaca McCarthyho a Thomase Pynchona) – a jeho poslední kniha, útlý román Ticho, výmluvně dokládá proč. Děj románu není nijak složitý: na Manhattanu se jeden postarší manželský pár spolu s mladším rodinným přítelem chystá v televizi sledovat Super Bowl, tedy finále ligy amerického fotbalu. Připojit se k nim má druhý pár, který se právě letadlem vrací z Paříže. Svět však náhle postihne blíže nespecifikovaná, zato však totální technologická porucha; přesto se přátelé nakonec sejdou a společně se pokoušejí vyrovnat s nastalou situací, přičemž kolísají mezi paranoidním přesvědčením, že nastává konec světa, a pochybnostmi, jestli veškeré tyto obavy a úzkosti nejsou jen přemrštěnou, hluboce iracionální reakcí na tuctový výpadek proudu.

O děj ovšem v posledku tolik nejde: napětí v DeLillově próze neplyne z děje, ale z jazyka plného zvláštně poskládaných slov a slovních spojení nabitých záhadnými, skrytými, a přesto důvěrně známými významy a emocemi – a taky z vět plných nedořečených, a přesto hrozivých náznaků toho, co všichni tak nějak víme nebo aspoň temně tušíme. DeLillo ve svém románu týmiž slovy a větami, z nichž je náš dnešní svět vystavěn, ohlašuje jeho trudný zánik – akt stvoření či ustrojení je zde aktem zpotvoření a odstrojení.

Záchrana zraněného francouzského partyzána sudetskými dětmi, další dva osudy politických vězňů, příběh ze šumavského pohraničí, kde na tradici pašeráků navázali převaděči uprchlíků před komunistickým režimem. Čtyři povídky zasazené do období od konce druhé světové války až do nedávně minulosti připomínají pohnuté momenty českých dějin, jsou však díky optimistickému pohledu i nadhledu Jiřího Stránského, jenž do svých knih vkládal i vlastní životní zkušenosti, protkány humorem, vírou v přátelství a spravedlnost.

Alice Sheldonová, spisovatelka publikující pod mužským pseudonymem James Tiptree, Jr., patří nejen k nejvěhlasnějším, ale také k nejkontroverznějším tvářím fantastické literatury. Za druhé světové války vstoupila do armádního letectva a ve službě pro letecké zpravodajství dosáhla na ženu v té době výjimečně vysoké hodnosti majora. Nabyté zkušenosti využila během své poválečné práce pro CIA, následně získala doktorát z experimentální psychologie. Veškeré své vědomosti a znalosti využívala během své spisovatelské dráhy, mužský pseudonym si přitom zvolila v rámci utajení před vládou, pro kterou pracovala, a zároveň tím chtěla poukázat na sexismus převládající nejen mezi autory a redaktory vědecko-fantastické literatury dvacátého století. V roce 1987 nejdříve zabila svého smrtelně nemocného manžela a následně spáchala sebevraždu.
V českém překladu je Alice Sheldonová v současnosti stále relativně neznámá, přičemž hned několik jejích nejvýznamnějších, literárními cenami ověnčených prací vychází ve sbírce Žena, kterou muži neviděli česky vůbec poprvé. Těchto osmnáct ponurých vizí tvoří vrchol z její nepříliš obsáhlé povídkové tvorby. Dotýká se v nich lidského vnímání a poznání, metafyziky či sexuality a předznamenává svět, v němž je lidstvo odsouzeno k nevyhnutelnému pádu. Jde o knihu, která je nepatrným vyrovnáním dluhu vůči jedné z nejzajímavějších představitelek fantastického žánru a současně i vůči vrcholné světové science fiction.

27 písmen abecedy, 27 kapitol o mexické gastronomii, historii, umění, lidech a všemožných místních podivnostech. Kniha, která se nečte od začátku do konce, ale každé její prolistování přináší nové chutě, vjemy, pocity a vědomosti. Špetku chilli nevyjímaje.
Mexiko je rozlohou obrovská země, o níž se říká, že jeden život na její poznání nestačí.
Ale proč se o to alespoň nepokusit? Mexikopedie přibližuje v abecedně řazených tématech více či méně známé oblasti mexické kultury, gastronomie, přírody, umění a dějin – od úchvatné rostliny Agáve, přes unikátní indiánské baroko, tajemné oslavy Dušiček, mexickou patronku Pannu Marii Guadalupskou, ikonickou malířku Fridu Kahlo, tajemnou Lacandonskou džungli, migrující motýly monarchy stěhovavé, božská tacos, mexické naháče xoloitzcuintles až po předkolumbovskou šperkařskou metodu ztraceného vosku. A mnoho dalšího. To vše doplněné barevnými ilustracemi a desítkami fotografií.

Autorka, která již několik let v Mexiku žije, čtenářům předkládá autentické zkušenosti, vlastní postřehy a užitečná cestovatelská doporučení včetně řady barevných fotografií ke všem tématům, jimž se v knize věnuje.

Mexikopedie je určena všem, kterým už se Mexiko zvládlo zarýt pod kůži, ale i těm, kteří o jeho návštěvě zatím jen přemýšlejí a hledají poslední pošťouchnutí ke koupi letenky. Potěší však i ty, kteří nejradši cestují třeba jen prstem po mapě a rádi si o cizích krajích čtou. Protože čiré mexické radosti ze života si zaslouží každý z nás.