Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení
Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80.
letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů.
Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové,
podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně
odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím
představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.
Terry Pratchett byl nesmírně plodným autorem. Jen ze Zeměplochy vzniklo jedenačtyřicet příběhů,
běžně napsal dvě, někdy i tři knihy ročně. Jednu však nikdy nedokončil – vlastní biografii. V roce
2015, kdy ho definitivně přemohla degenerativní choroba mozku, stihl svému osobnímu asistentovi
Robu Wilkinsovi nadiktovat nějakých 24 tisíc slov a došli do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi.
Výsledkem jeho několikaleté práce je zábavný a místy dost bolestný intimní pohled na slavného spisovatele, proložený osobními postřehy a zkušenostmi. Není to bezuzdná glorifikace a Terry
Pratchett z knihy vychází jako člověk, který exceloval v mnoha věcech – od včelařství a výroby medoviny přes zahrádkářství po smlouvání a vytáčení lidí do běla. Ale ze všeho nejvíc ze stránek dýchá dojem člověka, který skutečně miloval to, co dělá.
Protože se mu v hlavě, už když jednu knihu dopisoval, líhla zápletka další, zůstala po něm spousta
útržků textů a nápadů. Rob Wilkins pár z nich v knize přibližuje, ale druhého Christophera Tolkiena
se nedočkáme; Pratchett si v závěti výslovně přál, aby se všechny nápady zničily (stylově – parním
válcem jménem Lord Jericho) a nikdo už je nedopisoval. A je to asi dobře, Terry Pratchett by měl
být jenom jeden. Ale jak řekl jeho blízký přítel Neil Gaiman: „Spisovatelé mají takovou výjimku – dokud nás čtete, nejsme mrtví.“
Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan Huizinga publikoval v roce 1932.
Společně s Podzimem středověku patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk
spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17. století vidí onen ideál v podobách
měšťanské elitní kultury, obecně známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských podmínek života, přičemž velký důraz klade
i na poměry náboženské, tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně jako
v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století představuje pro Huizingu hlavní zdroj
poznání dobová literatura v podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly uměleckými.
Vydání knihy podpořil Nizozemský literární fond.
David Walliams se vrací do světa Babičky drsňačky
v prvním a zároveň posledním (kdo ví) pokračování!
Ben si zvyká na život bez své milované babičky.
Byla svérázná: náruživě pojídala kapustu (což mělo
za následek vytrvalé nevoňavé pokvákávání jejího
zadku), skvěle hrála scrabble… a hlavně byla slavnou lupičkou známou pod přezdívkou Černá kočka.
Benovi po ní zbyla báječná vzpomínka na neobyčejnou výpravu s cílem ukrást korunovační klenoty.
A pak se stane cosi nevysvětlitelného. Pod rouškou
tmy je uloupen největší světový poklad. A stopy vedou k Černé kočce! Ale to přece není možné… nebo
je? Jestlipak Ben tuhle záhadu rozluští?
Očekávejte nečekané. Bude to napínavé až do konce, a nadmíru zábavné!
David Walliams je úkaz: děti jeho knihy milují,
z každé se stane okamžitě bestseller.
Tento čtenářsky přístupný a ucelený přehled díla Stanislava Grofa, jednoho ze zakladatelů transpersonální psychologie, byl sestaven se záměrem, aby se s jeho prací mohla seznámit i širší veřejnost. Tato zcela nová kniha nejenže sumarizuje jeho profesní dráhu a předchozí díla, ale také potvrzuje Grofův neocenitelný přínos pro moderní psychiatrii a psychologii, zejména jeho ústřední pojetí holotropního zážitku, v němž slovo holotropní znamená „směřující k celistvosti“. Grof neustále poukazuje, že stávající základní předpoklady a hypotézy současné psychologie a psychiatrie si žádají radikální revizi, která se zakládá na intenzivním a systematickém zkoumání holotropních zážitků. Předkládá názor, že radikální vnitřní transformace lidstva a jeho pozvednutí na vyšší úroveň vědomí může být naší jedinou šancí do budoucna.
David Walliams se vrací do světa Babičky drsňačky
v prvním a zároveň posledním (kdo ví) pokračování!
Ben si zvyká na život bez své milované babičky.
Byla svérázná: náruživě pojídala kapustu (což mělo
za následek vytrvalé nevoňavé pokvákávání jejího
zadku), skvěle hrála scrabble… a hlavně byla slavnou lupičkou známou pod přezdívkou Černá kočka.
Benovi po ní zbyla báječná vzpomínka na neobyčejnou výpravu s cílem ukrást korunovační klenoty.
A pak se stane cosi nevysvětlitelného. Pod rouškou
tmy je uloupen největší světový poklad. A stopy vedou k Černé kočce! Ale to přece není možné… nebo
je? Jestlipak Ben tuhle záhadu rozluští?
Očekávejte nečekané. Bude to napínavé až do konce, a nadmíru zábavné!
David Walliams je úkaz: děti jeho knihy milují,
z každé se stane okamžitě bestseller.
Kyjevský vojevůdce Svjatoslav zvítězil nad Bulhary a upevňuje
svou moc v povodí řeky Volhy. Ilja Muromec a ostatní bohatýři
jsou ale jako na jehlách. Jejich úhlavní nepřítel, velekněz Tugarin, uprchl někam na sever. Svjatoslav souhlasí, aby se družina
vydala po jeho stopách a jednou provždy s ním skoncovala.
Bohatýři putují do divokých končin obývaných kmenem Čeremisů, ale tam štvanice zdaleka nekončí. Tugarin má totiž namířeno dál na sever, na území tajemných Čudů. Pověsti říkají, že
někde v tamních lesích je brána do záhrobí, na divotvorný ostrov Bujan. Ten střeží neblaze proslulá čarodějná kněžna, kterou místní nazývají Baba Jaga – matka hadů. Ilja a jeho druhové musí znovu bojovat s dračími kouzly i s temnotou, která nakazila zrádné srdce v jejich vlastních řadách.
Je léto roku 2013 a Abigail, sestřenice Petera Granta, neví, co s volným časem. Ti, kdo ji znají, už
tuší, že to nevěstí nic dobrého.
Zatímco Peter někde na venkově řeší záludný kriminální případ
s jednorožci, Abigail se dopracuje k vlastní záhadě – začne řešit případ teenagerů mizejících v londýnském parku Hampstead Heath. Zvláštní je, že mladí lidé se stačí vracet domů dřív, než se jejich
zmizení začne plně věnovat policie. Po návratu jsou sice víceméně v pořádku, ale tajemstvím zůstává opředené místo, kam se poděli.
Abigail, studentka magie, kterou vnímá jako nedílnou součást reality, se případem začne zabývat ve
spolupráci se svým novým kamarádem Simonem a také už s dobře známými mluvícími liškami. V divočině Hampsteadu si vytkne za cíl zjistit, kdo za děsivými nekalostmi stojí a proč se jich dopouští.
Terry Pratchett byl nesmírně plodným autorem. Jen ze Zeměplochy vzniklo jedenačtyřicet příběhů,
běžně napsal dvě, někdy i tři knihy ročně. Jednu však nikdy nedokončil – vlastní biografii. V roce
2015, kdy ho definitivně přemohla degenerativní choroba mozku, stihl svému osobnímu asistentovi
Robu Wilkinsovi nadiktovat nějakých 24 tisíc slov a došli do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi.
Výsledkem jeho několikaleté práce je zábavný a místy dost bolestný intimní pohled na slavného spisovatele, proložený osobními postřehy a zkušenostmi. Není to bezuzdná glorifikace a Terry
Pratchett z knihy vychází jako člověk, který exceloval v mnoha věcech – od včelařství a výroby medoviny přes zahrádkářství po smlouvání a vytáčení lidí do běla. Ale ze všeho nejvíc ze stránek dýchá dojem člověka, který skutečně miloval to, co dělá.
Protože se mu v hlavě, už když jednu knihu dopisoval, líhla zápletka další, zůstala po něm spousta
útržků textů a nápadů. Rob Wilkins pár z nich v knize přibližuje, ale druhého Christophera Tolkiena
se nedočkáme; Pratchett si v závěti výslovně přál, aby se všechny nápady zničily (stylově – parním
válcem jménem Lord Jericho) a nikdo už je nedopisoval. A je to asi dobře, Terry Pratchett by měl
být jenom jeden. Ale jak řekl jeho blízký přítel Neil Gaiman: „Spisovatelé mají takovou výjimku – dokud nás čtete, nejsme mrtví.“
Skandální odhalení, nebo mystifikace? Provokace, nebo skutečnost? Autobiografie, nebo fikce?
Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost:
harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší…
Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu.
„Skvěle mířený výstřel do vlastních řad. Drsná, zraňující a především vůči sobě nelítostná zpověď hrdinky – stárnoucí intelektuálky, matky dvou dětí, milenky mnoha mužů. Je vyslovená jedním dechem. A tak se taky čte.“
(Alena Machoninová – rusistka)
„Může si žena po dvaceti letech uvědomit, že se stala obětí Me Too? Anebo se člověk musel narodit do příslušné Me Too generace? Mimořádný román o kulturních válkách v naší každodennosti.“
(Tereza Matějčková – filosofka)
„Minulost nepřepíšeme, zato ona neustále neodbytně přepisuje nás. Petra Hůlová napsala knihu rozčarování a smíření vášnivého feminismu, který doběhl čas fyziologie těla.“
(Petr Fischer – kritik a publicista)
„V Nejvyšší kartě Petry Hůlové máme možnost prožít střídání generací jako křížové tažení té nastupující, jež přichází v zaslepeném amoku odsoudit tu odcházející.“
(S.d.Ch. – dramatik filmových scénářů).