Echo Thomase Oldeho Heuvelta je mrazivý thriller o posedlosti
a nezdolné síle přírody.
Nicka Greverse a jeho lezeckého parťáka Augustina přitahuje Maudit, odlehlá hora ve Švýcarských Alpách. Informace o ní
jsou skoupé a v jejím okolí vládne neobvyklý klid. Když horolezci vstoupí do přilehlého údolí, zmocní se jich zlověstný pocit, že
nejsou sami. Nedlouho poté je Augustin mrtev a Nick se probere z komatu zmrzačený, s obličejem omotaným obvazy. Čeká
ho náročná rekonvalescence, brzy si však uvědomí, že trauma
vyvolané nešťastnou událostí není to jediné, co ho pronásleduje. Něco se v něm probudilo…
Thomas Olde Heuvelt překonává románem Echo sám sebe. Strhující kniha,
která vás už od první děsivě napínavé scény zcela pohltí.
Internát je román o putování. Cesta, o níž se v knize vypráví, není dlouhá, vede však mezi městy, jež rozdělila válka. Hrdina, věčně nerozhodný a ke všemu lhostejný učitel ukrajinštiny Paša, se na poslední chvíli rozhodne, že z ohroženého internátu vyzvedne svého třináctiletého synovce. Je leden 2015 a na východní Ukrajině se válčí. Fronta se stále posunuje, putování nebezpečným územím nikoho se tudíž protáhne na několik dní. Je zima, mokro, prší a na zemi leží zbytky sněhu. Z dálky zní štěkot toulavých psů, hučení tankových motorů a zvuky výstřelů. Cesta pro Pašu znamená nutnost konečně dospět a přijmout odpovědnost za své činy. Síla Žadanova válečného románu tkví především v jeho atmosféře, která je často tíživá, vždy znovu ji však odlehčují pro autora typické básnické metafory a jemná ironie.
„Serhij Žadan je jeden z nejdůležitějších tvůrců současné Evropy.“
– Timothy Snyder, autor knihy Tyranie: 20 lekcí z 20. století
„Serhij Žadan je bard východní Ukrajiny, kde se všechno hroutí.“
– The New Yorker
„Mistrovsky napsaný román. Internát je silným svědectvím o hrůzách války v každodenním životě dospělých i dětí.“
– Calvert Journal
„Pokud chcete porozumět tomu, co se stalo na východě Ukrajiny, musíte si přečíst knihy Serhije Žadana.“
– Frankfurter Allgemeine Zeitung
Internát je román o putování. Cesta, o níž se v knize vypráví, není dlouhá, vede však mezi městy, jež rozdělila válka. Hrdina, věčně nerozhodný a ke všemu lhostejný učitel ukrajinštiny Paša, se na poslední chvíli rozhodne, že z ohroženého internátu vyzvedne svého třináctiletého synovce. Je leden 2015 a na východní Ukrajině se válčí. Fronta se stále posunuje, putování nebezpečným územím nikoho se tudíž protáhne na několik dní. Je zima, mokro, prší a na zemi leží zbytky sněhu. Z dálky zní štěkot toulavých psů, hučení tankových motorů a zvuky výstřelů. Cesta pro Pašu znamená nutnost konečně dospět a přijmout odpovědnost za své činy. Síla Žadanova válečného románu tkví především v jeho atmosféře, která je často tíživá, vždy znovu ji však odlehčují pro autora typické básnické metafory a jemná ironie.
„Serhij Žadan je jeden z nejdůležitějších tvůrců současné Evropy.“
– Timothy Snyder, autor knihy Tyranie: 20 lekcí z 20. století
„Serhij Žadan je bard východní Ukrajiny, kde se všechno hroutí.“
– The New Yorker
„Mistrovsky napsaný román. Internát je silným svědectvím o hrůzách války v každodenním životě dospělých i dětí.“
– Calvert Journal
„Pokud chcete porozumět tomu, co se stalo na východě Ukrajiny, musíte si přečíst knihy Serhije Žadana.“
– Frankfurter Allgemeine Zeitung
Souhvězdí Eridanu nad jižní polokoulí ukrývá kosmickou záhadu. Na první pohled to vypadá, jako by v něm nějaký vesmírný obr ukousl z kosmu gigantické sousto, po kterém zbylo jen prázdno. Co za tím stojí? Supermasivní černá díra? Srážka s jiným vesmírem? Nebo snad vesmír požírá sám sebe? Zkušený popularizátor, kosmolog a astrobiolog Paul Davies nabízí čtenářům srozumitelný a poutavý přehled stavu současné kosmologie, která podle jeho názoru zažívá svoje zlaté období. Záplava nových poznatků nicméně nastolila řadu otázek, na které stále neznáme odpovědi. Některé z nich fyziku přibližují filozofii či teologii. Bylo něco před velkým třeskem? Proč vypadá náš vesmír zrovna tak, jak vypadá? Existují i jiné vesmíry s odlišnými fyzikálními zákony? A má vůbec cenu se takovými záhadami zabývat? Podle Daviese možná některé z těchto záhad nikdy definitivně nevyřešíme. Dokud ale vědecká metoda přináší nové poznatky, mělo by lidstvo vytrvat ve snaze odhalit i ta nejsložitější tajemství našeho světa.
Román Hranice z roku 1994 je druhým dílem McCarthyho legendární „Hraniční trilogie“. Odehrává na jihu Spojených států a v Mexiku před druhou světovou válkou a pojednává o překročení pomyslného prahu dospělosti dvou dospívajících bratrů v sepětí s přírodou, jejími odvěkými rytmy, na pozadí boje dobra a zla. Knihu lze v podstatě číst jako western — jako příběh synů, kteří se rozhodli pomstít své zavražděné rodiče –, ale stejně jako v mnoha svých dalších dílech autor i zde překračuje žánrové omezení a nabízí čtenáři filosoficky založenou, barvitou a zároveň čtivou prózu, která precizně předvádí prastaré pravdy o lidském údělu.
Major ostravské kriminálky Roman Saran rehabilituje poté, co
jej při každodenním ranním běhu přepadli dva neznámí muži
a zlámali mu ruku. Z nudy se své přítelkyni Lence rozhodne pomoci najít kamarádku Krystu – spolužačku, která se dle svého
facebookového profilu vdala za Novozélanďana a žije na Korfu. Když se ji však Lenka rozhodne navštívit, Krysta profil zruší
a jako by zmizela ze světa. Saran navíc zjistí, že fotky, které na
něm sdílela, jsou podvržené. Záhady se na sebe vrší a Saranovi nezbývá než do celého problému zasvětit svůj tým. Celá
temná historie zvolna začíná vyplouvat na povrch…
Po devíti novelách napsal Petr Sagitarius se svým nepřehlédnutelným hrdinou první detektivní román.
Za knihy Klasztor a Návrat a Pierot a Na krev získal Petr Sagitarius Zvláštní cenu poroty v Soutěži o nejlepší knihu detektivního žánru v roce 2021.
1970. Eliška Mazochová opouští s manželem a dvouletou dcerkou Volary. Odcházejí na periferii republiky do Aše, kde se chtějí skrýt před dlouhými prsty totalitního režimu.
Eliška vyrůstá za totality a pere se s mnohostí rolí, jež má zastávat. Selhává ve své mysli jako přítelkyně, matka i manželka. Pocit ponížení je v ní zaset velmi hluboko, a teprve když cítí smrt na jazyku, chce napravit chyby, jichž se dopustila. Otázkou je, zda je to vůbec ještě možné…
Setkáváme se s postavami, které jsou obrazem města Aše a metaforicky představují jeho soukolí. Nakonec město vždy tvoří lidé. Žije Aš, nebo už je mrtvá?
Až ke křížku je novela navazující na předchozí Bílý pramen: vyprávění z Aše a její minulosti. Autorka tentokrát nahlíží léta sedmdesátá prizmatem žen z vlastní rodiny.
„O síle a křehkosti žen. O životě v pohraničí. O stárnutí. O křivdách, lásce a přátelství. Příběh Elišky Mazochové ve vás zůstane ještě dlouho po přečtení a vyzve vás k zamyšlení. Doporučuju.“
– Jana Poncarová
Píše se rok 1900. Anglie padla. Londýn je průmyslovým centrem Francouzské republiky. Joe stojí
na nádraží, na sobě má kvalitní plášť s podšívkou ze skotské kostky a nepamatuje si nic. Vůbec
nic. Neví, kdo je, ani jak se tam ocitl. Muž bez minulosti. Ale čas od času jako by přece jen něco
viděl – místa, lidi… Prý je to jistá forma epilepsie. Až mu jednoho dne přijde pohlednice…
Co má Joe společného s majákem daleko u skotského pobřeží? Proč tam přichází zima během
jediného dne? Kdo napsal jména na sloupy trčící z moře? Ale hlavně – jak dopadnou napoleonské války? A dožije se Joe současnosti?
Ve strhujícím románu Natashy Pulleyové ucítíte pach krve, chlad mořské vody i ničivé plameny
lásky.
Je to nějakých čtyři sta stránek, ale člověk má pocit, jako by jich bylo polovic.
Pokud můžete, vyhraďte si víkend a ponořte se…
New York Times
Poslední pecka Natashy Pulleyové, v níž ohýbá pravidla žánru, v sobě
mistrovsky kombinuje historii, spekulativní fikci, romantiku a další prvky,
čímž vzniká neuvěřitelně čtivý celek… Tohle je paráda.
Publishers Weekly
Život a příhody Remusovy můžeme považovat za nejpopulárnější dílo kašubského literárního
kánonu. Majkowski tento román napsal ve 20. letech 20. století (poprvé vyšel v době jeho smrti
v roce 1938). Remusovy rytířské příběhy nabízejí pozoruhodnou syntézu regionální tradice a reálií kašubského etnika, obecně považovaného za „pozůstatek“ pomořansko-slovanského osídlení baltského pobřeží. Prvky moderního pohledu na člověka a společnost se zde spojují s elementy kašubské lidové roviny, lokální paměti se zde prolínají s představami o obecných souvislostech
historického rozvoje kašubské společnosti. Majkowski do svého románu začlenil pasáže, motivy
i symboly ze své rané literární tvorby, v níž se postava Remuse či scény z pozdějšího románu začínají objevovat již koncem 19. století. Z obecného hlediska se román pohybuje na pomezí realismu a pozdního novoromantismu a nese v sobě i prvky historismu a politicko-kulturního aktivismu.
Zároveň jsou ale Remusovy příhody i dobrodružným románem a jakýmsi kulturním cestopisem,
v němž rytíř Remus nabývá podoby dona Quijota, i když rozhodně není rytířem smutné postavy.
Nejvýznamnější kašubský román
Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku.
Vydání knihy podpořilo
Ministerstvo kultury
České republiky