Už v 19. století představoval Tibet a jeho hlavní město
Lhasa, ležící téměř tři kilometry nad mořem, pro mnohé cestovatele ten nejvytouženější cíl. Vábení tajemné
země i její strategický význam vedly odhodlané cestovatele z viktoriánské Británie, carského Ruska, Ameriky a řady dalších zemí světa k tomu, aby se zas a znova a bez ohledu na neochotu, ba až odpor Tibeťanů
pokoušeli do této izolované oblasti proniknout. Osudy oněch nejrůznějších dobrodruhů, mystiků, horolezců a misionářů líčí britský novinář, historik a spisovatel
Peter Hopkirk poutavě a čtivě. Popisuje rovněž, jakými způsoby se Čína odjakživa snažila na „střeše světa“ udržet a prosadit zde svůj vliv, což vyvrcholilo čínskou invazí v 50. letech 20. století. V krátkém doslovu
Hopkirk aktualizuje text pojednáním o dnešním Tibetu –
okupovaném dodnes Číňany.

Protestantská etika a duch kapitalismu je patrně nejznámějším a zároveň k nejdiskutovanějším Weberovým dílem. Weber ho publikoval v letech 1904–1905. Zamýšlí se v něm nad počátky a příčinami vzniku kapitalismu, resp. nad souvislostmi mezi rozvojem kapitalismu, náboženskými systémy, racionalismem a byrokratizací státu. Vcelku jednoznačně zde spojuje vznik kapitalismu s protestantským náboženstvím, s protestantskou kulturou a s protestantskou etikou práce, vykazující prvky askeze, šetrnosti a střídmosti. Důraz přitom klade na protestantský smysl pro zisk, jenž se podle jeho názoru liší od ekonomického myšlení katolíků, kteří vykazují větší sklony k humanismu, zároveň však i k mysticismu. V rovině náboženské senzibility stejně jako v rovině věroučně podmíněné mentality vidí základní rozdíly ve vzniku a možnostech rozvoje principů kapitalismu v protestantském a katolickém prostředí, resp. v prostředí křesťanských a nekřesťanských civilizací a společností. Překladu Protestantské etiky předchází zasvěcený úvod od sociologa a znalce Weberova díla Miloše Havelky.

V knize autorka zkoumá vztah mezi sexuální politikou a morálkou v Německu ve 20. století. Vychází z analýzy sexuální politiky nacismu, v níž shledává jak prvky utlačovatelské, tak prvky sexuální svobody. Nacistickou realitu následně konfrontuje se sexuální politikou a tuhou sexuální morálkou v 50.–70. letech, přičemž velkou pozornost věnuje i proměnám německé paměti na třetí říši.
V bádání o nacistickém i poválečném Německu se jedná o práci jedinečnou, jež dává nové odpovědi na příčiny
a podobu kulturní vzpoury pozdních 60. let, jež ovlivňují německou společnost dodnes.

V jedinečné sbírce grónských pohádek a mýtů najdete – až na několik výjimek – texty v češtině dosud nepublikované. Jejich rázovitost vyplývá ze specifického způsobu života Inuitů v drsných přírodních podmínkách ostrova, který je z valné části trvale pokrytý ledem. Zdejší obyvatelé si po staletí vyprávěli příběhy, jež se v ničem nepodobají našim pohádkám a pověstem. Hemží se to v nich divotvornými obludami, zvířaty beroucími na sebe lidskou podobu i lidmi s nevídanými schopnostmi. Potkáte v nich trolly a trollice, jednonohé či jednooké obry, gigantického červa, ale také psa, který se chová jako žena, nosí krátké kalhoty a na hlavě drdol s barevnými stuhami. Zkrátka, malí i dospělí čtenáři si nepochybně přijdou na své. Třeba i proto, že pohádky opatřil originálními ilustracemi Martin Velíšek. Jeho obrázky koneckonců zdobily i oblíbené Grónské mýty a pověsti Knuda Rasmussena (Argo, 2007).

Vánoční dopisy svým dětem psal J. R. R. Tolkien od roku 1920, kdy byly jeho prvorozenému synkovi Johnovi právě tři roky, do roku 1943, kdy bylo jeho nejmladšímu dítěti, dceři Priscille, čtrnáct let. V roli Otce Vánoc jim každoročně sděloval, že dostal jejich dopisy se seznamem vánočních přání, a vyprávěl o událostech na severním pólu; o vánočních přípravách, o svých pomocnících, o vítězných bojích se skřety. Svoje líčení obvykle doprovázel kresbami, do jeho dopisů čas od času zasahoval jeho hlavní pomocník Lední medvěd či tajemník elf Ilbereth. Díky půvabným kresbám, vtipu, i motivům, které připomenou Tolkienovy romány, jsou Dopisy Otce Vánoc víc než jen soukromým dokumentem rodinného života. Poprvé vyšly v omezeném výběru nedlouho po Tolkienově smrti; z této edice vychází i první české vydání z roku 1994 (Dopisy Děda Mráze). Pro vydání v Argu už byla k dispozici nová edice, přinášející faksimile a přepisy víceméně všech dopisů a ilustrací. Toto půvabné dílko se tak poprvé dostává k českým čtenářům v úplnosti.

Druhý díl komiksového románu se odehrává v 90. letech
20. století. Generace dětí z 80. let již město opustila a v divokém porevolučním čase se prostor Starého Města a Malé Strany pro následující generaci zmenšuje a zužuje. Dvory a půdy
se zamykají nebo rekonstruují, domy přecházejí do soukromého vlastnictví. Přesto první polovina 90. let byla neméně unikátním časem a ve Stínadlech to vřelo mnoha dobrodružstvími.
V příběhu se objeví nová skupina hrdinů, ale vracejí se i hrdinové prvního dílu, už jako čerstvě dospělí.
Migrén, Šídlo, Bob, vypravěč Béla, Marie i její podivná „teta“
Marta a její tajemství. Děj nás i tentokrát zavádí do několika časových vrstev. Od nultých let 21. století až hluboko do středověku. Příběh potom vrcholí v polovině srpna 2002, kdy se Prahou valí tisíciletá voda.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Kompletní vydání ve dvou svazcích a speciálním boxu.
U příležitosti padesáti let, které uplynuly od vydání nestárnoucího, stále milovaného Čaroděje Zeměmoří, vyšlo souhrnné vydání všech příběhů slavného Zeměmořského cyklu, obohacené o více než dvacet překrásných ilustrací Mikuláše Podprockého, jež doplňují klasické dílo úžasné představivosti velmistryně žánru Ursuly Kroeber Le Guinové. Zeměmořské romány patří mezi nejoceňovanější a nejoblíbenější díla moderní literatury. Dostalo se jim prestižních ocenění včetně americké Národní knižní ceny, Newberyho medaile, Nebuly a mnoha dalších, což jen upevnilo zvláštní místo, jež zaujímají v srdcích i myslích nespočtu čtenářů. Vůbec poprvé vyšly všechny ve dvou mohutných svazcích, v nichž mimo jiné najde čtenář několik povídek, z nichž některé vyšly v českém překladu vůbec poprvé.

Svazek první obsahuje:

Čaroděj Zeměmoří
Atuánské hrobky
Nejvzdálenější pobřeží
Tehanu

Svazek druhý obsahuje:

Příběhy ze Zeměmoří
Jiný vítr
Slovo, jež odpoutává (povídka)
Moc jmen (povídka)
Dcera Odrenu (povídka)
Zář ohně (povídka)

Zeměmoří novýma očima (esej)

Václav Havel pohledem Michaela Žantovského: už tím je naznačeno mnohé, co tato biografie přináší. Oba muži spolu dlouhá léta úzce spolupracovali, pojilo je blízké přátelství – a politický i kulturní odkaz Václava Havla dodnes Michael Žantovský rozvíjí ve svém veřejném působení, ať už jakožto diplomat (působil jako velvyslanec v USA, Izraeli a Velké Británii), manažer (v letech 2015–2023 byl ředitelem Knihovny Václava Havla), editor (k vydání připravil několik havlovských publikací) či autor.
Jeho kniha však nenabízí jen pohled „zevnitř“; Žantovský vnímá Havlův život, literární dílo i politické působení i s kritickým odstupem, s maximální možnou objektivitou a odbornou erudicí. Uplatňuje přitom též svou původní profesi klinického psychologa; jak sám v knize poznamenává, „jednou z méně radostných, ale nezbytných stránek této profese je schopnost zaujmout klinický postoj, tj. dokázat pozorovat jiné lidské bytosti (včetně těch, které jsou vám nejblíž), jak zápasí, vítězí, prohrávají, trpí a umírají, a dělat si přitom po celou dobu nezúčastněné poznámky“.

Žantovského Havel nyní, po deseti letech od svého prvního vydání, vychází v rozšířené podobě; na základě nových pramenů a informací Michael Žantovský svůj výklad místy aktualizuje a nabízí i jednu zbrusu novou kapitolu věnovanou Havlově úloze v narovnávání česko-německých vztahů.

„Když vezmete do rukou knihu o někom, koho jste přes čtvrtstoletí znali a s kým jste v různých dobách a různých formách spolupracovali, máte jisté pochyby, jak pravdivý může být obraz toho člověka. Po přečtení tuto knihu obdivuji. Michael Žantovský ji napsal s důkladností zkušeného novináře a s kritickým pohledem, který vidí i Havlovy slabosti a vrtochy, ale také nezakrývá svou lásku k němu. Je to neskutečně zajímavý portrét vývoje, dospívání a životního díla člověka, který nejen ve své době, ale dodnes převyšuje politiky nejen v Čechách, ale i v celé Evropě.“
– Karel Schwarzenberg

„Překrásná kniha o největší osobnosti našich novodobých dějin.“
– Tomáš Sedláček

„Havel byl jedním z nejvýznamnějších a nejprovokativnějších intelektuálů-státníků své doby – nonkonformista, odhodlaný žít v pravdě a neustále zpochybňující systém, své spoluobčany a sebe sama. K popisu, interpretaci a analýze tohoto mravního velikána není povolanějšího autora, než je Michael Žantovský. Jeho havlovská biografie je psána s velkým porozuměním, otevřeností a láskou – a nabízí nejen erudovanou analýzu Havlova politického odkazu, ale i jeho uměleckého díla.“
– Madeleine Albrightová

„Václav Havel patřil k nejvýznačnějším mravním a politickým vůdcům naší doby – a Michael Žantovský napsal jeho definitivní životopis. Jeho moudrá a zároveň vzrušující kniha výborně postihuje Havlovu velikost. Na základě dlouholetého blízkého přátelství tu vzniklo hluboce osobní vyprávění, jež přináší inspiraci i poučení.“
– Walter Isaacson

Kniha získala na veletrhu Svět knihy ocenění Český bestseller za rok 2014.

Dvorskou společnost Norbert Elias poprvé vydal v roce 1969.
Tato kniha představuje široce pojatou analýzu utváření se společenských a sociálních vztahů v dvorském prostředí v období
starého režimu. Středobodem autorova zájmu je dvorská společnost francouzského krále Ludvíka XIV., jež podle jeho názoru vytvořila zcela nové modely společenského chování aristokracie, jež v jistých proměnách přežívaly hluboko do 19. století
a jež i při zániku monarchií ve většině západního světa ovlivňují
chování politických i kulturních elit do současnosti.

Manželé Belhadžovi, Maročan Amin a Francouzka Mathilda, si
splnili sen. Po letech tvrdé dřiny proměnili své hospodářství
v prosperující a vzkvétající podnik. Teď už konečně patří mezi
elitu země, užívají si svůj blahobyt a věří, že dál bude jenom
lépe.
Jenomže jejich soukromý život i veřejné dění mají do idyly velmi daleko. Stýkají se sice s bohatými Francouzi, ale jejich
rovnost je jen zdánlivá a pohrdlivá samolibost bývalých kolonistů stále hmatatelná. Ani běžní, často živořící Maročané je
nepovažují za jedny z nich. Také jejich vzájemný vztah není tím,
co ukazují navenek. Útěchu jim přináší úspěchy nadané dcery Ajši, těžkou hlavu jim však dělá vzpurný syn Selim. Rodinný
mikrokosmos odráží situaci v celé zemi. V Maroku se více než
deset let po získání nezávislosti mezi povznesenými privilegovanými a zbytkem obyvatelstva nic nezměnilo.