Píše se rok 1946. Druhá světová válka skončila. Evropa je v troskách. Miliony lidí sní o štěstí a touží uniknout bolestným vzpomínkám. Čtrnáctiletý Felix je jedním z nich. Co kdyby zkusil žít jinde? Bude Austrálie dobrá volba? Felix doufá v lepší život v zemi nepoznamenané válkou, doufá v lásku a přátelství. Jenže ani tam není v bezpečí. Zabiják, který ho pronásledoval už v Polsku, je přímo posedlý pomstou.
Felix ví, že ničemu tak strašnému dosud nečelil. Možná nepřežije, ale pořád doufá. Možná…
Román Možná přináší příběh o dospívání, sebeuvědomění i rodině, o hledání pravdy i o tom, jak obtížné je vyrovnat se s traumatem a ztrátou.

Pokračování úspěšné série o židovském chlapci Felixovi (Kdysi, Potom, Když, Brzy).

„Příběh plný nebezpečí a zoufalství, ale také odvahy a naděje…“
Guardian

„Bolestně pravdivé.“
The Sunday Times

Po dlouhých šestnácti letech, jež uplynuly od vydání jeho světového bestselleru Cesta, se doyen americké literatury vrátil
na scénu s novým dílem, románovým diptychem. Jeho první část, nazvaná Pasažér, pojednává o peripetiích záchranáře
Bobbyho Westerna, zatímco část druhá, Stella Maris, je věnována jeho sestře Alicii, doktorandce matematiky na Chicagské
univerzitě. Ta se znenadání objeví v nemocnici ve Wisconsinu
se čtyřiceti tisíci dolary v igelitové tašce. Záhy se ukáže, že trpí
paranoidní schizofrenií a že možná v její mentální nestabilitě
hraje určitou roli její bratr Bobby, o němž za žádnou cenu nechce mluvit. Reálný svět, zejména vzpomínky na dětství, se na
plátně, které čtenářům představuje, prolínají s přeludy, premisami a závěry fyziky a filosofie. Příběh, vyprávěný prostřednictvím záznamů z terapeutických sezení, je působivým dovětkem k románu Pasažér a zároveň úchvatnou meditací o pojmech jako Bůh, pravda, zkušenost a lidská existence.

Po dlouhých šestnácti letech, jež uplynuly od vydání jeho světového bestselleru Cesta, se doyen americké literatury vrátil
na scénu s novým dílem, románovým diptychem. Jeho první část, nazvaná Pasažér, pojednává o peripetiích záchranáře
Bobbyho Westerna, zatímco část druhá, Stella Maris, je věnována jeho sestře Alicii, doktorandce matematiky na Chicagské
univerzitě. Ta se znenadání objeví v nemocnici ve Wisconsinu
se čtyřiceti tisíci dolary v igelitové tašce. Záhy se ukáže, že trpí
paranoidní schizofrenií a že možná v její mentální nestabilitě
hraje určitou roli její bratr Bobby, o němž za žádnou cenu nechce mluvit. Reálný svět, zejména vzpomínky na dětství, se na
plátně, které čtenářům představuje, prolínají s přeludy, premisami a závěry fyziky a filosofie. Příběh, vyprávěný prostřednictvím záznamů z terapeutických sezení, je působivým dovětkem k románu Pasažér a zároveň úchvatnou meditací o pojmech jako Bůh, pravda, zkušenost a lidská existence.

Miloš píše básně. Miloš je zedník. Miloš umí spravit každé hodinky. Miloš žije v šumavské vesnici kousek od hranic s NSR, tedy s Německou spolkovou republikou – a jsou 80. léta 20. století. Každý se snaží protloukat, jak se dá, většinou pod heslem „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Miloš je ovšem jiný než většina jeho sousedů a kamarádů, vyčnívá nad panoptikum chlapíků, kteří večer co večer v hospodě cucají své pivo a opakují stále stejné fórky. Miloš je dobrák, a kdyby nebyl i kus mužského, posmívali by se mu do očí. A pak jedné bouřlivé noci v lese u domu zvaného Pazderna uklouzne po blátě a sjede jako Alenka králičí norou do jiného světa. Není ale ani v kraji divů, ani za zrcadlem, nýbrž… za čárou.
Daniela Šafránková rozvíjí mírně bizarní příběh z dob, kdy naše obýváky zdobily plechovky od coca-coly a okresní estébáci viděli ideovou diverzi i ve fialové krávě.

Miloš píše básně. Miloš je zedník. Miloš umí spravit každé hodinky. Miloš žije v šumavské vesnici kousek od hranic s NSR, tedy s Německou spolkovou republikou – a jsou 80. léta 20. století. Každý se snaží protloukat, jak se dá, většinou pod heslem „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Miloš je ovšem jiný než většina jeho sousedů a kamarádů, vyčnívá nad panoptikum chlapíků, kteří večer co večer v hospodě cucají své pivo a opakují stále stejné fórky. Miloš je dobrák, a kdyby nebyl i kus mužského, posmívali by se mu do očí. A pak jedné bouřlivé noci v lese u domu zvaného Pazderna uklouzne po blátě a sjede jako Alenka králičí norou do jiného světa. Není ale ani v kraji divů, ani za zrcadlem, nýbrž… za čárou.
Daniela Šafránková rozvíjí mírně bizarní příběh z dob, kdy naše obýváky zdobily plechovky od coca-coly a okresní estébáci viděli ideovou diverzi i ve fialové krávě.

SVATBA je od nepaměti jedním z nejvýznamnějších okamžiků v životě člověka a je doprovázena mnoha RITUÁLY předávanými z generace na generaci. Svatbu ovšem neztělesňuje jen okouzlující nevěsta a ohromený ženich, ale též svatebčané veselící se v příjemném prostředí, které je vyzdobeno podle naturelu zamilovaných novomanželů, a samozřejmě také dobré jídlo.

Věděli jste ale, proč se na novomanžele hází rýže nebo obilí, proč se nevěsta přenáší přes práh a proč se rozbíjí talíř? Co přesně symbolizuje PRSTÝNEK a jak se vyvíjela SVATEBNÍ OZNÁMENÍ? Potřebujete se trošku zorientovat v květomluvě, abyste vybrali ty správné květy do SVATEBNÍ KYTICE i pro celý slavnostní den? Chtěli byste obřad ozvláštnit nějakým originálním, třeba i pozapomenutým SVATEBNÍM ZVYKEM? Rádi byste hosty překvapili nápaditou VÝZDOBOU nebo do MENU zařadili ne úplně běžný pokrm? Potřebovali byste nějaké vodítko, abyste v HARMONOGRAMU SVATEBNÍHO DNE na nic důležitého nezapomněli?

Ať už plánujete svatbu striktně tradiční, nebo se chcete vyhnout všem svatebním klišé, autoři této knihy – oba mistři svého oboru – přinášejí mnoho inspirativních nápadů, kterými by rádi přispěli k tomu, abyste na svatební den rádi vzpomínali i po mnoha letech.

Poslední jednorožec, slavná kniha Petera S. Beagla plná poetiky, čar a kouzel, v sobě skrývá také spoustu lehce humorného nadhledu, což je natolik neotřelá a pestrá kombinace, že se dodnes po právu těší celosvětové oblibě. Však také v českém překladu Michaela Bronce vychází už potřetí. Hravý a důvtipný jazyk učinil během několika generací z poutavého příběhu jednorožky pátrající po osudech svých ztracených druhů kult. Velkou měrou k tomu přispěl i stejnojmenný animovaný film. Poslední jednorožec je románem pro čtenáře jakéhokoli věku, stačí mít srdce na správném místě a chuť nechat se okouzlit stejně jako miliony čtenářů před vámi.

Za podmanivým názvem knihy Dřevěné oči se skrývá deset esejů, které Carlo Ginzburg publikoval na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Jejich společným jmenovatelem jsou dějiny umění, literární teorie a sémantika. Autor v nich pojednává témata biblická, antická, středověká i raně novověká, vztahy Židů, pohanů a křesťanů. Perspektiva jeho uvažování je nejen italská, ale i evropská, neboť si je vědom skutečnosti, že kultura není nikdy omezena na jedno teritorium, že není izolovaná, ba naopak, je vždy rozkročena nejen do minulosti, ale zároveň i do mnoha blízkých a vzdálených světů. V jednotlivých esejích Ginzburg pojednává o utváření kulturních tradic, jež během staletí podléhají radikálním změnám. V mnoha ohledech je Ginzburgovo myšlení provokativní. Mistrně poukazuje na stereotypy, jichž se jejich hlasatelé nedokáží zbavit, neboť si jich mnohdy nejsou vůbec vědomi. Spolu s tím klade důraz na nejrůznější podoby násilí, jež ovlivňují výchovu a z ní plynoucí omezování myšlenkové a kulturní svobody druhých. Oproti násilí staví intelektuální jedinečnost, jež s oním násilím v dějinách vedla a dodnes vede vyčerpávající, avšak společnost kulturně obohacují boj. Ginzburgovy eseje představují ponor do jeho badatelské dílny a odhalují podstatu jeho uvažování, jež se zrcadlí v jeho nejvýznamnějších monografických dílech, jež patří k prazákladu moderního dějepisectví.

Vydání knihy podpořil Státní fond kultury České republiky.

Severská mytologie v podání Neila Gaimana je ještě mytičtější než kdy předtím. Je proto pochopitelné, že autorův dvorní
adaptátor Philip Craig Russell neváhal a převedl bestseller do
komiksové podoby. Setkejte se znovu s Ódinem, Freyjou, mocným Thórem, zlotřilým Lokim a všemi dalšími. Druhou a třetí knihu vydáváme v jednom svazku, takže dostáváte dvojitou
dávku severských mýtů.

Za tuhle knihu by měl jít autor do pekla, tedy kdyby nějaké
peklo existovalo a jemu by se chtělo někam jít – to by o románu Filipa Zawady asi napsal jeho hrdina. Malý chlapec ze sirotčince, vedeného jeptiškami. Rodiče ho opustili, adoptovat
ho nikdo nechce. Na první pohled velmi smutný příběh. Jenže
místo toho se nedokážeme při čtení vypravěčova ironického
komentáře vlastního osudu ubránit smíchu. Je to pohled zbavený společenských konvencí a ohledů na to, co se smí nebo
nesmí říkat, a zároveň zrcadlo frází, které malý kluk slyší od
dospělých a opakuje je. Stačí takové – nenávistné, pokrytecké
nebo neupřímné – věty vlastně jen vytrhnout z kontextu a vidíme jejich směšnost a ubohost v celé šíři. Vypravěč románu
František ale dokáže slova tím, že se neohlíží na jejich společenské významy, proměňovat a využívat podle svého. A tak
o sobě může hrdě říkat: parchant. Černá kočka přináší smůlu
jen těm, kteří tomu uvěří.