Kniha známého britského zoologa a popularizátora vědy navazuje na bestsellery Racionální optimista a Evoluce všeho, v nichž líčí cestu lidstva od doby kamenné k současné prosperitě. Základním faktorem na této cestě jsou inovace, záhadný a nedoceňovaný proces, který vskrytu formuje historii lidské civilizace a je obdobou biologické evoluce. Inovace se zásadně liší od vynálezů, protože při nich nevzniká něco zcela nového, ale již existující vynálezy a myšlenky se přetvářejí ve spolehlivé, prakticky upotřebitelné a masově dostupné věci. Jde o postupný, nepředvídatelný, zdola poháněný proces, který často provází šťastná náhoda. Inovace také nejsou dílem jednotlivců, ale plodem spolupráce a výměny myšlenek mnoha lidí. V řadě příběhů se seznámíme s inovacemi od vzniku zemědělství přes parní stroj a očkování až po sociální média a sdílenou ekonomiku. Vůbec první a nejdůležitější inovací je však z hlediska planety Země vznik života samotného.

Kniha líčí dějiny Prahy od časů českého národního obrození v první polovině 19. století až do současnosti. Činí tak neotřelou metodou: seznamuje nás se životem a dílem pěti různých osobností z různých časových úseků, ale i velice odlišného národnostního a sociálního původu (obrozenský autor Karel Vladislav Zap, novinář Egon Erwin Kisch, tesař a komunista Vojtěch Berger, herečka Hana Frejková, dcera Ludvíka Frejky, odsouzené v inscenovaném procesu s R. Slánským a Duong Jirásková, vietnamská dívka žijící v dnešní Praze. Autor se nevyhýbá kritice vypjatého nacionalismu na obou stranách a varuje před nebezpečím jeho recidivy i v současnosti. Příznačně tedy končí odkazem na nedávno instalovaný „Stolperstein“ jedné z obětí holokaustu v Praze.
Bryantova publikace je pohledem jak z vnějšku, tak zvnitřku, přináší neotřelé, čerstvé postřehy a soudy a nové vnímání nedávných i současných dějin Prahy.
Chad Bryant se dějinám Prahy věnuje dlouhodobě, v roce 2007 vyšla v Argu jeho publikace Praha v černém, pojednávající o české metropoli za druhé světové války.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Kdokoli se u nás alespoň trochu zajímá o soudobou vážnou hudbu, je obeznámen s dílem a postavou Marka Kopelenta: tento legendární český skladatel a hudební pedagog svými odvážnými hudebními postupy a nekompromisní tvorbou založenou na vzácné osobní integritě ovlivnil českou
hudební scénu jako málokdo jiný a dočkal se i uznání v mezinárodním kontextu. Vydání jeho pamětí, holanovsky nazvaných Ale je hudba, je tak prvotřídní kulturní událostí (sám autor se jej však bohužel nedožil). Kniha nabízí strhující a místy kontroverzní čtení: Kopelent ve své knize poutavě líčí
svůj život od útlého dětství, bilancuje svou profesní dráhu, vzpomíná na své spolupracovníky, učitele, generační souputníky i následovníky, ale též neuhýbavě vypráví o pokřivenosti totalitních poměrů a jejich drtivém dopadu na soudobé umění i společnost. A při tom všem nepřestává připomínat duchovní rozměr tvorby a nebojí se z něj odvozovat razantní, byť třeba nepopulární a nepohodlné postoje.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Co je v dnešní době vědecký objev? Jaké místo a význam má
věda v soudobé společnosti? A zbývá v ní prostor pro skutečně tvořivé myšlení?
Pánkova nová próza je zasazená do Dublinu, kam se hlavní hrdina vypravil na konferenci o astrofyzice. Až na místě zjistí, že
mu anonymní recenzenti prestižního vědeckého časopisu „zabili“ přelomový objev. Po konfliktu s ostrahou konferenčního
centra, která ho nutí, aby si na krk navlékl konferenční visačku
jako nějaká ovce, uteče raději ven. Potlouká se kolem kanálů
a po mořském pobřeží, opíjí se a uvažuje o stavu společnosti,
která každodenně používá vědecké výdobytky, aniž v nejmenším tuší, jak fungují, aniž se o to zajímá. Na své pouti cizím městem se potkává s řadou lidí, u nichž marně hledá porozumění.
Josef Pánek napsal další svébytnou a sugestivní prózu, v níž
provokativně ryje do obnažených nervů naší postindustriální
společnosti.

V odlehlém koutě země na belgicko-francouzském pomezí, kde krajina ještě trochu vypadá jako v dobách, kdy tu všichni farmařili, shoří tradiční čtvercový statek. Na spáleništi je nalezena mrtvola čtyřiaosmdesátiletého farmáře. V následujících týdnech se stáhne smyčka kolem party mladíků, zčásti místních, zčásti jejich kamarádů z francouzské strany hranice – starý Daniel totiž neuhořel, ale byl brutálně ubit. Mladíci jsou zatčeni a Danielův synovec Chris souhlasí se zastupováním rodiny u soudu. Na svého strýce si téměř nepamatuje, podivínský a staromilský muž žil osamoceně a s rodinou, vlastně skoro s nikým se téměř nestýkal. Chris je ale přesvědčený, že je třeba vrátit mu důstojnost, o kterou svou násilnou smrtí přišel, protože z vyjadřování jeho vrahů čiší pohrdání starým mužem.
Vydává se nejen k soudu, ale v prostoru i čase po Danielových stopách. Ve snaze porozumět tomu, kde se v mladých lidech vzala tak neslýchaná krutost, se vydává i do jejich životů, do příběhů obyvatel chudé oblasti postižené nezaměstnaností, drogami a bezprizorností. Kniha Daniel, názvem odkazující k biblickému mučedníkovi, byla nominována na literární cenu Boekenbon. Její francouzský překlad se dostal do užšího výběru Ceny Médicis, získal Cenu za nejlepší cizojazyčnou knihu a na festivalu krimi literatury Quais du Polar Cenu lyonského soudního dvora.
Mistr svého oboru Chris de Stoop napsal příběh věrný tradici žánru knihy Chladnokrevně od Trumana Capoteho.

Vydání knihy podpořil Fond vlámské literatury.

„Svého Boha nepokoušej / vírou v budoucí život / natožpak ten věčný, / v lehké a jasné dny, neurčité naděje.“ Po básnickém debutu Mýtinami, jenž se dočkal nadšeného přijetí ze strany literární
kritiky i čtenářstva, vydává Klára Krásenská básnickou skladbu Veni, veni. Zvolání převzaté z latinského hymnu Veni, veni Emmanuel se neodehrává v neproblematické poloze touhy. Předchází mu
rozchod s Bohem smrti, s nímž nelze žít, rozchod, který se musí odehrát, aby se báseň mohla stát
očekáváním Jiného, odpoutáním vzpurného Prométhea. „Když se odchází do noci / už to tak bývá,
že se jeden nevrátí.“

Od autorky bestselleru „Dobrodruh“.

Christopher je u vytržení, když se kolem něj na návštěvě u dědečka ve Skotsku prožene stádo zvířat, jaká dosud znal jen z bájí. Ale když vzápětí zachrání před utonutím v jezeře mládě gryfa, navždy se mu změní život. Dozví se totiž o existenci Souostroví, shluku ostrovů, které nenajdete na žádné mapě a kde odedávna žijí bájní tvorové. Jenže teď je jejich domov i oni sami v nebezpečí. Spolu s Mal, dívkou ze Souostroví, se chlapec vydává na dobrodružnou pouť a snaží se zjistit, proč mizí magie a bájní tvorové vymírají. Mimo jiné se utkají s krakenem, navštíví sfingy a jednají s draky. Čím víc se děti o tajuplném Souostroví dozvídají, tím jasněji chápou, že jen ony můžou bájný svět zachránit.

Román Bájní tvorové se stal knihou roku 2023 podle knihkupectví Waterstones, zároveň v rámci Britských knižních cen 2024 získal výroční cenu za nejlepší prozaickou dětskou knihu a Rundellová byla vyhlášena autorkou roku.

„Nejdřív byl Tolkien, pak Pullman a teď přichází Katherine Rundellová.“

„Katherine Rundellová je úkaz.“ (Neil Gaiman)

„Aby tě už nešvihaly jenom konce větví / aby tě švihaly už i kořeny pod zemí!“ Podobných zvláštních „zakletí“ přináší nová
básnická Jaromíra Typlta víc. Až to působí tak, že básně v samotném autorovi vyvolávají obavy, protože „drmolí neodvratné“. Devět let po vydání sbírky Za dlouho (2016) Typlt přichází
s dalšími příspěvky k tématům unikavého mihotání a nedozírně „zrnitého“ světa, jež jsou pro něj charakteristická. Část básní dokonce označuje za variace, čímž se přiznaně hlásí k weinerovské linii české poezie. Jiné texty zase vycházejí z náčrtů,
které původně vznikaly pro zvukové kompozice se skladatelem Michalem Ratajem, a byly zveřejněny v podobě nahrávek
na albu Zaškrábnutí.

Ve vyhnanství, kterým je pro klienty Rezidence Ráj, se lidem
dostává skutečného milosrdenství, soucitného a důstojného
zacházení pouze od některých ošetřovatelek. Životní osudy
personálu i klientů vypovídají o problémech světa – emigraci,
negramotnosti v Portugalsku, údělu žen v oblasti Amazonie,
jež jsou od dětství vystavovány sexuálnímu násilí.

Autorkou zápisků a záznamů i vypravěčkou je klientka domova pro seniory. Zdánlivě banální, převážně tragikomické epizody z každodenního života obyvatel domova umocňují vědomí bezmoci člověka ve stáří a vůči tělesnému opotřebení.
Ve výpovědi paní Alberti však zaznívá, přes fyzické i duševní
utrpení, vůle svést důstojně „poslední bitvu života“, nevzdat se
radostí a lásky.

Prix Médicis étranger 2023 – Fracouzská cena za
nejlepší zahraničí román roku

Vydání knihy podpořil DGLAB portugalského Ministerstva kultury a institut Camoes, I.P.

Lucia Berlinová si získala čtenáře i kritiky po celém světě až dlouhých jedenáct let po své smrti: výbor z její povídkové tvorby nazvaný Manuál pro uklízečky vyšel ve větším nakladatelství až v roce
2015, zaznamenal ihned obrovský – a nečekaný – úspěch a byl následně přeložen do více než 30 jazyků. Soubor Večer v ráji přináší další porci toho, čím nám Berlinová učarovala – v povídkách inspirovaných vlastními osudy vypráví o neúprosnosti života, o životních prohrách a ztroskotáních, o obtížném hledání naděje tam, kde se žádná naděje neskýtá… I v těch nejtemnějších prožitcích ovšem autorka dovede najít krásu – a činí tak bez sentimentu a s ďábelským smyslem pro humor. Při čtení jejích krátkých, úderných, vražedně vycizelovaných próz chápeme, proč ji americká kritika řadí po bok
Raymonda Carvera, Alice Munroové, či dokonce Antona Pavloviče Čechova a proč je Lucia Berlinová
dnes za oceánem obecně vnímána jako jedna z nejzajímavějších amerických povídkářek 20. století.