Kniha volně navazuje na třísvazkový soubor Dějiny nábytkového umění od Františka Cimburka a kol. (Argo 1995–1996). Přináší informace o vývoji a proměnách nábytkové tvorby v Evropě a v zámoří (USA) ve druhé polovině 19. století a ve století dvacátém, až do nedávné minulosti (80. léta), s důrazem na specifičnosti vývoje v českých zemích. Textová část je doplněna černobílými a barevnými fotografiemi a reprodukcemi nábytkových předmětů z majetku Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a jiných českých i zahraničních institucí a soukromníků.
Kniha amerického historika a publicisty, nositele Pulitzerovy ceny, o kolonizaci severozápadu dnešních Spojených států. Roku 1831 vyslaly dva indiánské kmeny sídlící v této oblasti do St. Louis posly, kteří měli získat „kouzla“ bělochů. Američané se domnívali, že indiáni touží po křtu, což vedlo k vyslání amerických misionářů na území, které se dosud nacházelo pod britskou správou. Autor zasvěceně líčí rozkvět obchodu s kožešinami, vztahy mezi indiány a bělochy i některé historické postavy lovců, zvědů i misionářů. Podrobné líčení života na tehdejším americkém Západě je zasazeno do širšího rámce kulturního a historického vývoje USA.
Deset povídek, deset přesných popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají přímo uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá… Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší nejtěsnější současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.
Syntetická práce o náboženských a duchovních dějinách Čech v období vlády Jagellonců (1471–1526). Macek v této knize zkoumal mnohovrstevnatý náboženský, kulturní a společenský život dvojího lidu (katolíků a utrakvistů) ve vírou rozdělené české společnosti, jíž vládli katoličtí králové, podporovaní husitskou většinou. Náboženské dějiny zahrnují v Mackově pojetí dějiny každodenních politických střetů, historii učené i laicke, nábožensky ovlivněné literatury, intelektuálních univerzitních debat, lidové zbožnosti, konfesní tolerance a hledání nových vizí uspořádání společnosti (humanismus, asketismus Jednoty bratrské).
Velmi podrobné vylíčení průběhu šabatu v tradiční židovské komunitě na jihu Polska před 2. světovou válkou. Kniha není etnografickou studií v pravém slova smyslu, ale čtenářsky vděčnou formou se snaží zachytit působivou atmosféru zmíněného svátku.
Miloš Urban (1967) s třetí beletristickou knihou, myšlenkově a fabulačně zatím nejodvážnější. I Hastrman je velkoryse vyprávěný příběh psaný na dvojí téma – tentokrát se zde konfrontuje problém ekologie s fenoménem oběti. Rozkročen mezi dvě staletí, několik pohádek a desítky mýtů, vede si autor za ruku divného mužíka, aby vyčistil zdejší vody od nánosu bahna. Z románu stříká mrva, krev a špatné svědomí, ale tomu se u Miloše Urbana nikdo nediví. Pozoruhodné je, že próza, jež by se bez nadsázky dala označit za černou knihu ekoterorismu, je především knihou zelenou.
Kniha obdržela cenu Litera za nejlepší knihu roku 2001 v kategorii próza.
Stěžejní práce jakutského badatele, jenž se stal obětí stalinských represí. Kniha obsahuje původní texty vztahující se ke všem aspektům šamanismu, zaznamenané na území Jakutů, Burjatů a Evenků. Tato práce patří k základním pramenům při studiu šamanismu a pozdější badatelé z ní ve velké míře těžili.
Svazek sdružuje tři díla: Lázeňský host (1925) je záznamem Hesseho léčebného pobytu v Badenu u Curychu a rozborem pacientových tělesných i duševních stavů s předznamenáním krize. Obdobně tematicky zaměřená je próza Cesta do Norimberka (1927), kde autor líčí své dojmy a vnitřní rozpoložení během přednáškového turné. Jako bilance krizí uplynulého desetiletí a pokus o formulování východiska z nich vznikl světově proslulý román Stepní vlk (1927). Poučen psychoanalýzou odhaluje spisovatel ponor ke kořenům vlastní osobnosti i snahu o překonání sváru ducha a pudů. Román vyniká neobvyklou strukturou, poetickou hrou fantazie i působivým prolínáním snu a skutečnosti.
Po raných Lennonových textech z počátku 60. let sebraných do Písání (česky 1996) a Španěla na vesnici (česky 1999) vyšli v grafické úpravě Štěpána Danča do třetice Lennonovy pozdní texty vydané jako Nanebepění v roce 1986, shrnující jeho prózu i nebeletrii doprovázenou vlastními ilustracemi z let 1968–1979, včetně slavné Balady o Johnovi a Yoko, kde Lennon popisuje své seznámení s Yoko, rozpad Beatles, pronásledování americkými i britskými úřady a spojení s americkým undergroundem. Jeho beletrie je parodií na každý druh psaní a svou myšlenkovou i jazykovou hravostí navazuje na tradici, jež je v britské literatuře známá jako poetika nesmyslu.
Podobně jako Monty Pythonův život Briana (česky 2000) vychází – pro větší potěšení ze slovního humoru – v knižní podobě scénář zatím posledního montypythonovského celovečerního filmu z roku 1983, který v jednotlivých filmových povídkách sobě vlastním způsobem a se zcela originálním humorem mapuje důležité etapy v životě každého člověka, od narození až do smrti.