Člověku nakonec nezbude, než sám na sobě provádět vivisekci. Ale musí to dělat nestranně, to znamená s určitou dávkou cynismu. Protože kdyby to dělal se zadostiučiněním nebo dokonce s radostí, tak by se z něj stal buď magor, nebo snob, říká vypravěč textu s názvem Blízká setkání z této knihy. Spisovatel se v ní vrací zpět k žánru povídky, tentokrát obohacené o nové vypravěčské prvky, zároveň však zůstává věrný svému sebeironickému stylu, který dokáže ve čtenáři vyvolat pobavený smích a mrazení v zádech současně. Vždyť: Jak je to dlouho, co takhle žijem? Kudy zpátky ke křižovatce, kde by se to dalo ještě zachránit? Žijem akorát ze slov? A jak ty se cítíš v tomto životě?
Dvanáctou povídku souboru tvoří fotografický cyklus tzv. fotopovídka, jejímž autorem je Miro Švolík.

K čemu sloužily megality u Stonehenge? Proč vystavěli Inkové město Cuzco? Jaký byl účel Velké pyramidy staré civilizace Mayů? Všechny tyto pradávné a dnes i turisticky proslavené stavby ukazují na odvěkou lidskou touhu po vesmírném řádu. Anthony Aveni, profesor astronomie a antropologie a jeden z dnešních předních představitelů archeoastronomie, ukazuje nejen jak tyto stavby vznikly a k čemu sloužily, ale všímá si i klíčové role astrologie při jejich plánování a výstavbě.

Po tragickém ztroskotání japonské nákladní lodi Tsimtsum, převážející bývalého ředitele zoo s rodinou i jeho zvířata z Indie do Kanady, se na rozbouřené hladině Tichého oceánu pohupuje osamělý záchranný člun. Posádka člunu se skládá z hyeny skvrnité, zebry (se zlomenou nohou), samice orangutana Bublinky, dvoumetrákového bengálského tygra – a šestnáctiletého indického chlapce jménem Pí. Kulisy jsou připravené pro jeden z nejpozoruhodnějších anglosaských románů současnosti.,

Yann Martel se narodil v roce 1963 do rodiny kanadských diplomatů ve španělské Salamance, díky práci svých rodičů však vyrůstal postupně na Aljašce, v Kostarice, Mexiku, ve Francii a v Kanadě. Pochází z literárně velmi činné rodiny: jeho otec získal v roce 1965 Cenu generálního guvernéra za nejlepší francouzsky psanou básnickou sbírku a jeho strýc byl uznávaným kritikem v québeckém deníku La Presse. V rodině se mluvilo francouzsky, Yann Martel však píše výhradně v angličtině. Svou literární kariéru započal v roce 1991 povídkou Fakta v pozadí případu Roccamatiových z Helsinek (The Facts Behind the Helsinki Roccamatios), která se později stala základem stejnojmenné sbírky (vydalo Argo 2005). Roku 1996 vydal Martel svůj první román Vlastní já (Self), s nímž se dostal do užší nominace na kanadskou cenu pro nejlepšího debutujícího autora Canada First Novel Award. Za svůj druhý román Pí a jeho život (Life of Pi, 2001) získal cenu Hugha MacLennana za nejlepší román roku a v roce 2002 prestižní britskou literární cenu Man Booker Prize. Kniha byla přeložena do více než čtyřiceti jazyků a v roce 2012 se dočkala úspěšného filmového zpracování (režie Ang Lee). Následoval román We Ate the Children Last (2004), v roce 2010 pak vyšla kniha Beatrice a Vergilius (Argo 2010). V současné době žije v Montrealu a pracuje na svém dalším románu.

Povídkový soubor Osamělý poutník je jakýmsi koncentrovaným výtažkem z Jacka Kerouaca. Svůj život na cestě po Spojených státech, Mexiku, Maroku i po Evropě zaznamenává v kratších a sevřenějších, „ukázněnějších“ příbězích. Najdeme v nich zážitky z mexické koridy, sledované pod vlivem opia, ze samoty v zasněžených horách, z Paříže, kde je tak snadné se zamilovat, z nočního New Yorku i sluncem rozpáleného Tangeru.

Výjimečný příběh o výjimečném světě autistického chlapce. Christopher Boon je patnáctiletý hoch, který nerozumí lidským citům a nemá rád, když se ho kdokoli dotkne, ale je to matematický génius a obdivovatel Sherlocka Holmese. Když jednoho dne najde za plotem zahrady vidlemi zapíchnutého psa, rozhodne se, že vypátrá pachatele, a mimovolně vyřeší zdánlivě neřešitelnou krizi manželství svých rodičů.
Detektivní novela byla ve Velké Británii zvolena Knihou roku 2003 v rámci prestižní Whitbreadovy ceny.

Základní, synteticky pojatá studie francouzského historika, jenž svými úvahami o moderních dějinách zásadním způsobem proměnil myšlení o posledních dvou staletích Evropy. Knihu Francouzská revoluce lze charakterizovat jako propracovanou syntézu zrodu nové Francie na přelomu 18. a 19. století. Jejím ústředním tématem samozřejmě nejsou mnohokráte popsané politické dějiny francouzské revoluce, nýbrž rozbor hlubokým proměn společnosti od starého režimu pře revoluční jakobínství až napoleonské transformaci revoluce v imperiální expanzi, a to jak mocenskou, tak i ideovou. Pro českého čtenáře představuje tato kniha vůbec první nemarxistický pohled na francouzskou revoluci, jenž se zcela zásadně liší o interpretací a zjednodušených přístupů, s nimiž jsme se po celá desetiletí setkávali a jež lze bez nadsázky označit jako účelovou manipulaci s dějinami.

Richarda Brautigana není třeba českým čtenářům představovat, svými knihami V melounovém cukru a Chytání pstruhů v Americe si získal velkou popularitu. Děj tohoto románu (či ”nerománu”, jak ho označovala americká kritika) nás zavádí do San Francisca, do neuvěřitelné knihovny, kam lidé nosí knihy, které sami napsali. Zde se seznamuje krásná dívka Vida s tamějším knihovníkem. Jejich osudy se spojí, ale toto spojení nezůstane bez následků, a tak následuje cesta za potratem…
V lehce a s humorem psané knize se prvky skutečné i fantastické prolínají a vytváří podivuhodný parodický obraz Ameriky.
Bilingvní vydání.

Bilingvní vydání poetické prózy, která před námi otevírá podivuhodný svět, kde je všechno zhotoveno z melounového cukru. V tomto světě najdeme tygry, kteří požírají rodiče a děti učí násobilku, stovky řek se světélkujícími hrobkami, nad nimi mosty s lucernami, a o tom všem vypravuje vypravěč: „V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru.“

Jan Pauer rekonstruuje ve své práci průběh událostí, které vedly k invazi vojsk států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968 a následně k první etapě nástupu normalizace v Československu. Na základě své spolupráce s bývalou československou vládní historickou komisí pro přezkoumání událostí roku 1968 v Československu měl k dispozici nejen materiály pocházející z archivů bývalého Československa, ale mohl také jako jeden z prvních pracovat i s dokumenty z archivů bývalého Sovětského svazu, Bulharska, bývalé Německé demokratické republiky a Polska, které neměla odborná veřejnost doposud k dispozici. Díky tomu přináší rozsáhlá práce Jana Pauera, vysoce ceněná českými i zahraničními historiky, zcela nový pohled jak na politické a vojenské pozadí okupace Československa v srpnu roku 1968, tak i na samotný její průběh.

Nový projekt nakladatelství Argo přináší reprezentativní výbor z díla Jacka Kerouaca. Volnou řadu jeho próz zahajuje svazek spojující dnes již klasické překlady dvou kratších textů.
Mag vyšel v přetlumočení Olgy Špilarové poprvé v roce 1984. Překladatelka se tehdy ujala nesnadného úkolu:převést do češtiny specifický záznam černošského dialektu, kterým navíc promlouvá desetiletý chlapec. Mag je v Kerouacově díle svým způsobem výjimečný text, jak jazykovou stylizací, tak faktem, že vypravěčem příběhu není zřetelně identifikované autorovo alter ego jako ve většině jeho nejznámějších knih. Na druhou stranu do kontextu díla velmi dobře zapadá, díky citlivosti a dychtivosti, s jakou dětský vypravěč vnímá a vstřebává svět a zážitky, které nabízí. Překladatelka jazyk příběhu přetlumočila citlivě, působivě i nadčasově: její překlad vychází již potřetí, s minimem úprav.
Satori v Paríži je oproti Magovi vyhroceným příkladem Kerouacovy snahy odvrhnout všechny stylizace a eliminovat hranice mezi životem a literaturou. Text je záznamem skutečné Kerouacovy cesty do Evropy, do Paříže a Bretaně, kde pátral po historii svých dávných předků. Vypravěčům obou textů je společná vnímavost ke všem událostem cesty, snaha ve všech nalézt krásu a hlubší smysl – dokonce osvícení, ono nesdělitelné satori zenbuddhistické filosofie, které může posvětit libovolný okamžik. Satori v Paříži poprvé vyšlo časopisecky už v roce 1967 v překladu Jana Válka, prvního překladatele Jacka Kerouaca do češtiny.
Na průkopnické počiny Olgy Špilarové a Jana Válka navazuje argovský projekt, který zachycuje různé polohy Kerouacova díla a vytváří relativně ucelený portrét tohoto pozoruhodného autora, vyznavače svobodného žití i psaní, nadšeného pozorovatele a kronikáře zázračných a intenzivních zážitků nalézaných v zdánlivě každodenní skutečnosti i na cestách-únicích ze všednosti.