Písemné a výtvarné záznamy snů jednoho z nejvýznamnějších představitelů české meziválečné kultury – Jindřicha Štyrského (1899–1942). Nepatrné torzo záznamů vyšlo jako soukromý tisk k Novému roku 1941. Teprve až František Šmejkal opatřil roku 1967 původní Štyrského výběr doslovem a připravil ho k tisku (Odeon, 1970). Studiem vlastních snů, spisů Freudových, děl symbolismu, surrealismu či autorů, jakými byli A. Rimbaud, de Sade nebo Lautréamont, se Jindřich Štyrský tehdy snažil pochopit podmínky imaginace (zdroje zla, bolesti, sadismu, soustrasti a naděje obsažené v jediné lidské mysli). Jde o zcela mimořádnou knihu velmi intimního charakteru, která nemá ve světové literatuře z období surrealistické fáze dějin výtvarného umění obdoby. Štyrský zaznamenával své sny v jejich sériovosti, čímž současně splnil jednu z nejdůležitějších podmínek vědecké práce se sny.
´Proč chci zrovna dvojplošník? No protože chci cestovat časem…Chci na sobě cítit vítr, když letím, chci, aby se lidi podívali, aby viděli, aby věděli, že ještě pořád existuje nebe.´ Takto uvádí tuto svou knihu světoznámý autor neobyčejných příběhů. Aby se dostal takzvaně ´do nebe´, vyzkoušel Richard Bach několik letadel, několik časových rovin i několik životů. Zalíbil se mu dvojplošník a letěl na něm z východního pobřeží Ameriky do Kalifornie, přes čtyři tisíce kilometrů, a tento osamocený let zaznamenal nejen jako letecké dobrodružství, ale také nezapomenutelnou cestu k objevení sebe sama.
Pátý román spisovatele oceněného cenou Magnesia Litera. „Vstupujeme-li do katedrály, vstupujeme do jiné reality – platí zde vyšší zákony a také nároky na naši morálku jsou vyšší. Málokdo dnes cítí v kostele posvátnou bázeň. Ale pod klenbou katedrály i nevěřící smekají čapku a ztišují hlas v očekávání, že se přihodí něco mimořádného.“ Citát nás uvádí do dějiště strašlivých událostí, jež postihnou nejznámější pražský chrám na podzim nejmenovaného roku: na zdech se objevují znamení s rohy, v zamrzlých kropenkách se zrcadlí budoucnost a v relikviářích přibývají čerstvé ostatky neznámého původu. Je jen otázkou času, kdy v chrámu zazní střelba a před Zlatou bránou poprvé zastaví pohřební vůz.
Na tuto knihu volně navazuje román „Santiniho jazyk“ (Argo, září 2005).
Páté, rozšířené vydání díla, které spojuje úvod do studia grafologie s aplikací grafologických znalostí na poznávání psychických zvláštností osobnosti.
Dvacátý osmý a závěrečný díl dosud nepřekonané původní české encyklopedie.
Mešuge byl původně napsán v jidiš a publikován na pokračování v letech 1981–1983. Pro Singerovy příznivce bude příjemným objevem, že volně navazuje na příběh jednoho z nejkrásnějších autorových románů – na Šošu. Děj románu Mešuge se odehrává už po válce v New Yorku, kam se podařilo uniknout před peklem druhé světové války vypravěči Šoši Aronu Greidingerovi. Aron se nečekaně setkává se svým přítelem Maxem, který měl to štěstí a přežil holocaust v Evropě. Je mu teď 67 let, ale přes svůj věk je vyhlášený tím, že naplno užívá všeho, co muži může poskytnout jídlo, pití a ženy. Max Arona seznamuje se svou bystrou a charismatickou milenkou Miriam, která rovněž přežila druhou světovou válku ve Starém světě. Aron v průběhu děje odkrývá pravdu o její minulosti, což ho přivede k úvahám o vlastním životě…
Ve volném pokračování románu Vyvolení stojí Reuven na prahu dospělosti a zároveň i před otázkou, jaké je jeho místo v židovské tradici. Kniha o střetávání starého a nového, o vztahu k tradičním hodnotám a zápasu o ně, o duchovním hledání vlastní cesty.
Laskavá zamyšlení, drobné příběhy a filozofické postřehy amerického autora. Vyprávění je zcela prodchnuto radostí ze života, průzračným způsobem oslovuje v člověku jeho lepší já a dává smysl i těm nejobyčejnějším věcem na světě.
Snorri Sturluson (1178/9-1241) zpracoval severskou mytologii, známou také z tzv. Starší nebo Básnické Eddy, do svého druhu učebnice básnické tvorby. Jeho Edda obsahuje shrnutí eddické látky (pod názvem Gylffiho oblouzení), poučení o práci s ustálenými metaforami, typickými pro středověkou poezii (O jazyce básnickém), a v zásadě technický Výčet meter (do tohoto překladu nezahrnutý, protože v podstatě nepřevoditelný). Gylfiho oblouzení, těžiště Snorriho Eddy, je však vedle Starší Eddy jediným písemným zpracováním eddické mytologie, a proto Snorriho práce daleko přesahuje jeho původní záměr, jímž bylo znovuoživení skaldské poezie. Ve Snorriho zpracování jsou mytologie, představy o podobě, vzniku a vývoji světa, panteon i báje o bozích a bohyních vyloženy systematicky jako odpovědi na otázky fiktivního krále Gylfiho, který se pro vědění o božstvech a jejich moci vypraví až do jejich sídla, do Ásgardu.
Sága o Ynglizích je Snorriho příspěvkem k historickému žánru pevně spjatému se severskou literaturou. Snorri své zpracování napůl bájeslovných příběhů o staroislandských panovnících spojil do souboru Heimskringla, Sága i Ynglinzích je její úvodní část.
Když v roce 1988 vyšel tento autorův debut, způsobil senzaci. Byl označen za nejlepší dánskou prvotinu desetiletí a autor za něj sklidil několik literárních cen. Kniha vlastně ani jako debut nepůsobí, naopak vyvolává dojem, že se jedná o dílo autora zralého, zkušeného a sebevědomého. Je svérázně pojatými dějinami dánských snů, tj. (nezřídka idealizovaných) představ, které si Dánové o sobě vytvářeli v posledních zhruba pěti stech letech. Autor se s nimi a především s jejich odvrácenou stranou nemilosrdně vyrovnává v duchu magického realismu a jeho neomezených možností s nadsázkou, s černým humorem a sarkastickým šklebem. V tomto románu se poprvé objevují témata a motivy, které spisovatel rozvíjí ve svých dalších dílech, mj. i v u nás úspěšných a oblíbených knihách Příběhy jedné noci (česky 1999) a Cit slečny Smily pro sníh (česky 1997).