Kniha přináší současným i budoucím majitelům psů všechny informace, které potřebují, aby se o svého společníka mohli dobře starat. Je plná praktických a spolehlivých rad počínaje výběrem psa přes chování a řeč těla až po péči o zdraví, stravu, výchovu, cvičení, rozmnožování, cestování se psem a účast na výstavách. Nechybí ani přehled nejoblíbenějších psích plemen, v němž čtenář nalezne užitečné informace o velikosti, historii i povaze každého plemene, o stravě, péči o srst, zdraví a požadavcích na pohyb. Pro majitele psů bude tato kniha neocenitelným zdrojem informací ve všech fázích života jejich společníka. Ti, kteří přemýšlejí o tom, který pes bude nejlépe odpovídat jejich potřebám, zde najdou inspiraci, jakého psího společníka si pořídit.

Kniha Pohled z druhé strany známého italského prozaika Antonia Tabucchiho (1943) přináší osm povídek, v nichž jsou vyprávěny zvláštní lidské osudy, jejichž smysl se proměňuje podle toho, z jaké strany je pozorujeme. Tak se například hrdina titulní povídky setkává v Lisabonu se zajímavou ženou, která nezištně pomáhá obětem salazarovského režimu, ale posléze si musí položit otázku, zda její nebezpečný altruismus nebyl jen zástěrkou erotických her. Ve všech příbězích je pro Tabucchiho atraktivnější „pohled z druhé strany“, obrácená perspektiva, která jde proti proudu času a snaží se objevit v lidských životech onen okamžik, který složí rozporná fakta ve smysluplný příběh. Tabucchi se v těchto povídkách představuje jako jemný psycholog a skvělý vypravěč, blízký Pirandellovi, Jamesovi, Proustovi či Borgesovi.

Francois Bluche patří k velkým odborníkům na tzv. „starý režim“. Pod jeho vedením vznikl známý Slovník velkého století (1990). Králi Slunce zasvětil autor dnes již klasickou trilogii, jejíž třetí část vychází poprvé česky. Monografie zachycuje nejmocnějšího francouzského krále na jeho dvoře i v soukromých komnatách a detailně popisuje život všech vrstev francouzské společnosti. Autor se zjevným obdivem popisuje dobu vrcholného mocenského i kulturního vzepjetí Francie, nevyhýbá se však ani jejím temným stránkám. Bluche ve své neobyčejně čtivě napsané, přitom však odborně fundované práci postihuje proměnu francouzské společnosti a kultury, jež se promítla do života dvorských elit i pařížských žebráků a předkládá nám barvitý obraz života lidí v době, kterou spolu s Voltairem nazývá „stoletím Ludvíka XIV.“

Kronika Franků tourského biskupa Řehoře představuje jedinečný pramen o historii francké říše 5. a 6. století. Díky svému rodovému zázemí (Řehoř pocházel z pokřesťanštěné, galorománské senátorské rodiny, která po generace zastávala vysoké světské i duchovní funkce) mohl nejslavnější francký spisovatel pronikat již od mládí do změti politických střetů, které ovládaly život ve francké Galii. Jako tourský biskup pak udržoval velmi intenzivní styky s místním duchovenstvem, vlivnými aristokraty i příslušníky městského patriciátu. Především pro tyto vrstvy se někdy v poslední čtvrtině 6. století rozhodl sepsat dějiny franckého království od jeho počátků až po jeho současnost.

Kniha analyzuje anglické revoluce 17. století z hlediska současníků, z pohledu tvůrců dobové politické filozofie a politického myšlení a také z historického odstupu – totiž z hlediska pozdějších anglických pozorovatelů francouzské revoluce.

Kniha mladého historika Miloše Řezníka, který přednáší moderní dějiny na univerzitě v Saské Kamenici, je monumentální sondou po polských dějin 18. a 19. století. Autor v ní barvitým způsobem líčí proces formování se moderního polského národa „revoluční cestou“, tolik odlišnou od české národní emancipace. Velmi dinamický vývoj mezi léty 1794–1864 dal autorovi možnost srovnávacím způsobem analyzovat tři polská povstvání: Kościuszkovo 1794, listopadové 1830–1831 a lednové 1863–1864). Velký důraz ve své analýze položil na proměnu myšlení polských a litevských elit, na proměnů politických argumentací a programů, včetně ohlasů dobového liberalismu. Velkou pozornost rovněž věnoval rozboru stavovského systému, teritoriálního a kulturního vědomí, jež formovalo představy politické, a veden komparativní metodou sledoval i ohlas polských povstání v českém prostředí.

Pokračování románu Panství dovádí historii rozvětveného Jakobiho rodu až do posledních let 19. století, kdy se přerod židovské komunity, vymaňující se z feudálních tradic, završí všeobecným společenským kvasem a rozčarováním moderní doby. I zde autor na pozadí osudů velké polské židovské rodiny sleduje nejen vzestup a emancipaci místní židovské komunity, ale stejně tak celého Polska.

V povídkové tvorbě je irský spisovatel William Trevor (1928) právoplatným nástupcem svého krajana Jamese Joyce a jeho slavných Dubliňanů. Vychází z irské lidové vypravěčské tradice a přetváří ji po svém: jeho naturalistické, slohově hutné a na významy bohaté texty vyprávějí o nehrdinských hrdinech všedního dne, jejichž napohled obyčejný život bývá v skrytu často až bizarní a plný všech možných lidských vášní i agonií. Trevor má pronikavé oko pozorovatele vnějších i vnitřních dějů, což mu spolu s vytříbeným jazykovým citem dovoluje spisovatelsky obstát i stranou módních trendů, a zůstat tak naprosto svůj. Českému čtenáři se už představil povídkovým výborem Andělé v Ritzu a novelou Děti z Dynmouthu.

Samostatné vydání světově proslulého románu z roku 1927. Hesse v něm bilancuje krize uplynulého desetiletí a pokouší se formulovat východiska z nich. Poučen psychoanalýzou odhaluje ponor ke kořenům vlastní osobnosti i snahu o překonání sváru ducha a pudů. Román vyniká neobvyklou strukturou, poetickou hrou fantazie i působivým prolínáním snu a skutečnosti.

Simon Reeve velice podrobně, přitom ale nesmírně čtivě líčí nejen průběh dne 5. září 1972, kdy palestinští teroristé na dvacátých olympijských hrách v Mnichově zajali část izraelské sportovní výpravy. Popisuje zoufalé snažení nepřipravených německých policistů, reakce vládních činitelů, všeobecný chaos, všudypřítomné zvědavce a média informující o neštěstí v přímém přenosu. Když vylíčí tragický konec nepovedené záchranné policejní operace, věnuje se tajným akcím izraelské vlády stíhající a vraždící palestinské pachatele. V závěru pojedná o snahách německé vlády celou záležitost vymazat z paměti, aby nevyšlo najevo její pochybení, a opačné úsilí pozůstalých vytrvale žádajících spravedlnost a připomínajících památku mrtvých. Při psaní autor vycházel hlavně z materiálů shromážděných pro natáčení dokumentárního filmu, oceněného Oscarem. Vyprávění dodává Reeve dramatičnost a emotivnost nejen přímými výpověďmi jednotlivých osob, ale i domýšlenými dialogy tak, že kniha působí téměř jako napínavý špionážní román. Dává hlas všem, ale vzhledem k mlčenlivosti oficiálních činitelů zaznívají přece jen nejvíce hlasy pozůstalých, a přes veškerou snahu o nezaujatost je jasné, na čí straně jsou autorovy sympatie. Kniha není jen strhujícím popisem jedné konkrétní teroristické akce, ale přerůstá v obecnou a velmi aktuální připomínku toho, jak nesnadné je vypořádat se s terorismem a jak mu média mimoděk nahrávají.