Staroindický výraz pro lékařství, ájurvéda, doslova znamená „znalost (pro dosažení) vysokého věku“. A právě ze staroindické lékařské tradice vychází André van Lysebeth ve své nejnovější knize. Na jejích stránkách vysvětluje, že proces stárnutí lze zpomalit, a poskytuje praktický návod, jak toho s využitím starověkých technik dosáhnout. Kniha vznikla na základě autorových článků v jeho časopisu Yoga a ohlasů na tyto texty.

Velkoryse vypravená encyklopedie je věnovaná nejstarším známým dokladům fungujících státních útvarů po celé zeměkouli. Dovoluje nahlédnout do fascinujícího světa starověkého Egypta, Mezopotámie, antických civilizací, do říší Inků, Mayů a Aztéků, seznámit se se způsobem života Vikingů a indiánů, dotknout se záhad spojených s budovateli monumentálních kamenných staveb Tichomoří. Ve dvaceti kapitolách seznamuje čtenáři se základními rysy starých civilizací a způsobem života jejich příslušníků, a stovkami barevných fotografií přibližuje jejich výrobky, stavby a umění. Výklad doprovázejí časové tabulky a mapy.

Ilustrované vydání kultovní knihy s revidovaným překladem, která přináší pohádkový příběh o velké cestě družiny trpaslíků a hobita Bilba Pytlíka za uloupeným pokladem. S ilustracemi Alana Lee.

Těchto sedm esejů představuje Tolkiena jako literárního vědce, překladatele i romanopisce, a přestože vyvěrají z Tolkienova zájmu o středověkou literaturu, jsou přístupné všem čtenářům. Dva z nich pojednávají o Béowulfovi, jeden o Siru Gawainovi a Zeleném rytíři, najdeme zde přednášku o angličtině a velštině, projev, jímž se Tolkien roku 1953 loučil s Oxfordskou univerzitou, i pojednání o vymyšlených jazycích s příklady básní v elfských jazycích. Nejslavnější je však jeho esej O pohádkách, v němž se zamýšlí nad povahou pohádek a fantastických příběhů a dává nám nahlédnout, jak on sám k tomuto žánru přistupoval.

Ve třetím díle fantasy trilogie si Koncíř nevybíravými prostředky upevňuje svoje postavení na hradě, a i když se mu nepodaří dosáhnout na vrchol moci, vliv jeho destruktivní povahy se nakonec odrazí v samotném Titovi, který si díky Koncířovi uvědomí, že existuje i svět vně Gormenghastu, a vypraví se ho poznat. Jeho putování zachycuje třetí díl trilogie Už jen Titus, nenajdeme tu sice výrazného hrdinu, totiž samotného Gormenghasta, ale co do podivínů a bizarních prostředí si vnější svět s hradem nijak nezadá.

Mezi Seinou a Aubou se rozkládá zalesněný masiv, ktrý má nezvyklé jméno Orient. Ohraničují ho stavby mající znaky stejných stavebních hutí. Na tomto místě vznikl na začátku 12. století slavný, záhadný a hrdý řád templářských rytířů, o kterém Michelet řekl, že jeho pád byl největší katastrofou v dějinách západního světa. Řád, který byl dědicem Kristova zjevení, egyptské a řecké moudrosti, keltské tradice, položil základy toho, co mohla být jiná, duchovnější verze moderní civilizace.
Jakými technickými prostředky, za pomoci jakých finančních prostředků dokázal za necelá dvě století postavit stovky katedrál napříč celou Evropou? Na tuto otázku, stejně jako na mnoho dalších, se snaží najít odpověď Louis Charpentier, jehož knihy v době svého prvního vydání měly pro čtenáře stejný význam jako Jitro kouzelníků Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse. Knihy Louise Charpentiera však daleko více míří k samé podstatě, k hledání klíče k dešifrování věčného poselství, ukrytého pod nánosy moderního balastu.
Spolu s autorem doprovázíme ve Svaté zemi devět rytířů, jejichž posláním bylo najít Archu úmluvy a Desky Zákona. Spolu s ním se účastníme budování systému nového světa: zemědělských usedlostí, stavebních hutí, prvních hotelů a bank, vidíme odjíždět z La Rochelle lodě, které dávno před Kolumbem přistály u břehů Ameriky. Tajné poselství uchované v geometrickém klíči, skrytém v krajině Orientu, před námi znovu ožívá.
Zároveň s autorem sledujeme, jak řád rukou katů invizice a světské moci zaniká. Navždy?

Třetí díl výboru promluv Ferdinanda Peroutky psaných pro československé vysílání RFE navazují svým charakterem na předešlé dva. Liší se snad jen tím, že zatímco léta padesátá mohl Peroutka komentovat jako „účastník“, v dalších letech se přece jen projevuje, že mu chybí přímý dotyk československé reality, bezesporu se také mezi řádky projevuje rostoucí rozčarování z pojetí smyslu existence RFE. Přesto se čtenáři dostávají do rukou texty, které mu dovolují nahlédnout zpět do světového dění dvou nikoli bezvýznamných desetiletí minulého století a znovu si oživit dobu, která představovala permanentní spor mezi Západem a Východem, často spíš spor „mocných“ či po moci bažících, kteří nezřídka své diskuse vedli na území a prostřednictvím států malých. Oba díly obsahují poznámky, jmenné rejstříky, díl třetí pak fotografickou přílohu vztahující se ke všem třem dílům zároveň.

Čtyřiatřicet povídek z neobyčejně plodného období v životě Charlese Bukowského, konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Tehdy svými provokativními texty pravidelně zásoboval undergroundové časopisy, aby nonkonformním, drsně originálním stylem reflektoval své existenciální zoufalství, pijáckou samotu, smysl pro laškovnou perverzi a morbidní humor, ale i silnou potřebu lásky a upřímnosti. Samozvaný „starý prasák“ americké literatury ve svých povídkách brázdí bary, kriminály, milostná lože i psychiatrické léčebny, přežívá v drsných ulicích velkoměst, upíjí se k smrti, ubíjí prací, užírá láskou. Rád se oddává podivuhodným formám sexu, s gustem trousí životní moudra, tepe do literátů i politiků, utahuje si z hippies, je pronásledován šíleným ložním prádlem.

V románu Pátá hora (1996) se Paulo Coelho vrací do starověké Fénicie, aby na příběhu izraelského proroka Eliáše sledoval jeden výjimečný lidský osud od propasti nevyhnutelné tragédie až k odhodlání volit si svou vlastní cestu životem a přijmout za ni odpovědnost.
Na Blízkém východě,kde se od pradávna mísily mnohé kultury, kudy na křižovatce cest táhla ničivá vojska asijských a afrických velmocí a kde probíhaly dalekosáhlé historické děje, dojde v kratičkém úseku jediného bytí k setkání muže a ženy a ke konfrontaci jejich víry, lásky, pochybností a naděje v čase bouřlivých událostí.

Mladá japonská autorka Hitomi Kaneharová (1983) získala za svůj první román Hadi a náušnice v roce 2003 dvě prestižní japonské literární ceny. Kniha vzbudila doslova senzaci.
Jedná se o vzrušující současný příběh tzv. ztracené generace japonské mládeže, který líčí vzájemné vztahy bizarního milostného trojúhelníku, svým způsobem rebelujícího proti japonské konzumní společnosti. Román je napsán svěžím jazykem. Od začátku do konce udrží čtenáře v napětí, přičemž šokuje nepřetržitým sledem jednotlivých scén plných násilí a sexu v kontrastu s jemným, až lyrickým líčením postupného prohlubování křehkého milostného vztahu mezi hosteskou Rui a punkerem Amou. Podrobně jsou v knize vylíčeny postupy při tetování a zavádění piercingu.