Druhý díl trilogie saarbrückenského profesora Richarda van Dülmena je věnován problematice každodenního života v městském a venkovském prostředí v průběhu 16.–18. století. Autor na základě velice rozsáhlého pramenného materiálu z prostředí střední Evropy studuje rozdílné projevy každodennosti ve dvou rozdílných sociálních prostředích, jimiž v tomto období město a vesnice bezpochyby byly. Jeho velice poutavě napsaná práce odhaluje zásadní rozdíly mezi těmito dvěma světy, zároveň však přináší celou řadu dokladů o ustavičném vzájemném ovlivňování obou kultur a o jejich reakcích na vývoj kultury aristokratické.

Absurdní povídky, scénické skeče, úvahy, verše a modlitby ruského spisovatele, básníka, mystifikátora, podivína a divadelníka Daniila Charmse (1905-1942) tvoří pestrou mozaiku příběhů, nálad, motivů a emocí, která otevírá bránu do fantasmagorické říše jeho geniálních provokací, černého humoru nejhrubšího zrna, milostného třeštění a halucinogenních přeludů.
Tato kniha seznamuje čtenáře s životem a dílem petrohradského básníka, spisovatele, divadelníka, svérázného filozofa, experimentátora a podivína, jehož texty a myšlenky stále vyvolávají v Rusku i v Evropě mimořádný ohlas. Základem knihy je reedice úspěšného vydání Charmsových povídek, dramatických textů, dopisů a deníkových zápisů pod titulem Čtyřnohá vrána. Text je však navíc obohacen o nová díla a dílka, z nichž mnohá jsou v češtině publikována vůbec poprvé. Některá z nich objevil básník, novinář a překladatel Ondřej Mrázek přímo v archivu Daniila Charmse v Knihovně Saltykova-Ščedrina v Petrohradě, jiná spatřila světlo světa poprvé. Absurdní a groteskní svět Charmsových hrdinů přináší inspiraci, která spojuje často velice odlišné proudy současné ruské alternativní kultury.

Nemáte nikdy čas? Nic nestíháte? Marně se snažíte šetřit časem? Švédská fyzička a spisovatelka Bodil Jönssonová, profesorka na technické univerzitě v Lundu, se zamýšlí nad vnímáním času a ukazuje, jak se vztah k němu v moderní době změnil. Jako bychom zapomněli, že čas je naše jediné pravé bohatství. Proto bychom se měli naučit prožívat naplno každičký okamžik svého osobního času. Jinak nám žádné technické vymoženosti nepomohou nad časem vyzrát. V knize Deset myšlenek o čase autorka poskytuje řadu praktických rad a tipů, jak můžeme snadno změnit životní styl a konečně přestat být otroky svého času.

Ústředním tématem knihy jsou především dlouhodobé procesy transformace společenských a osobnostních struktur. Jak se vyvíjela západní civilizace? Na čem je založena? A na základě jakých podnětů a příčin se rodila? Přesto se v případě Eliasova díla nejedná ani o nějaký popis „evoluce“ v duchu 19. století, ani o zkoumání „proměn společnosti“ v duchu století následujícího. Eliasova práce (již v době nástupu módní marxistické vlny na Západě 60. let málokdo věnoval pozornost) představuje základ nedogmatické, empiricky fundované sociologické teorie sociálních procesů.

K Velké říjnové socialistické revoluci v Rusku se ruský prozaik, básník a nositel Nobelovy ceny (1933) Ivan Alexejevič Bunin staví kriticky. Jako literát tak nejdůrazněji činí ve svých deníkových záznamech, shromážděných v cyklu „Proklaté dny“ (Okajannyje dni). Jde o vášnivý protest proti brutalitě bolševické revoluce a zároveň nostalgickou obhajobu patriarchálních základů navždy odcházejícího Ruska minulosti. Bunin je si jasně vědom toho, že jeho postoje jsou zdůrazňovaně aristokratické a subjektivistické, ale jako potomek starého šlechtického rodu se oprávněně domnívá, že má na podobný pohled nezadatelné právo.

Sborník studií z pera předních českých badatelů (Král, Petříček, Čermák, Putna, Kalivoda a další) se pokouší o zmapování zdrojů básnické inspirace v jednotlivých evropských i mimoevropských kulturách. Pozornost je věnována i úzce souvisejícím otázkám společenského postavení a funkce básníka a poezie ve starých i novějších kulturách: čínské, indické, řecko-římské, v rabínském judaismu, v evropském středověku, osvícenství, romantismu i v době moderní a postmoderní. Knihu uzavírá pokus o syntetický pohled na dané téma z pera básnířky Sylvy Fischerové.

První mikrohistorická práce o dějinách 19. století. A. Corbin v ní rekonstruuje svět obyčejného měšťana, žijícího na pařížské periferii, jenž nijak nezasáhl do velký dějin a jehož život je podle autora typickým pro anonymní masy milionů lidí z nižších sociálních vrstev společnosti. Corbin si hrdinu pro tuto „ideální biografii“ vyvolil náhodně, a tomu odpovídá i obsah knihy. Pinagotův osobní život, zdokumentovaný úředními zápisy, konfrontuje autor s životem světa, do něhož Pinagot patřil a který ovlivňoval jeho každodenní konání a myšlení.

Závěrečný díl rozsáhlé trilogie je věnován otázkám víry, ale i magie a osvícenského přesvědčení o rozhodující roli rozumového poznání. Autor analyzuje vztah jedince ke společnosti a jeho místo v jejích strukturách, důsledky reformace, význam lidové zbožnosti a magie na straně jedné a vzdělání a osvícenské racionality na straně druhé. Dülmenova trilogie je pokusem o ucelenou interpretaci kultury každodenního života v prvních stoletích novověku z hlediska historické antropologie, tedy jednoho z aktuálních a respektovaných směrů současného dějepisectví.

Meyer Schapiro (23. 9. 1904, Litva – 3. 3. 1996, USA) byl jedním z nejvýznamnějších amerických historiků a teoretiků umění ve 20. století. Svou mnohostrannou erudicí, hloubkou pohledu a nezvykle širokým spektrem zájmů vytvořil předpoklady k prudkému rozmachu americké uměnovědy a vychoval množství úspěšných žáků, dále rozvíjejících jeho podněty. Vedle svých amerických učitelů Arthura K. Portera a Charlese R. Moreyho, se Schapiro ve svém díle odvolával zejména na názory hlavních představitelů vídeňské školy (Aloise Riegla, Franze Wickhoffa a Maxe Dvořáka), německých historiků umění (především Wilhelma Worringera a Wilhelma Pindera) a Francouze Henriho Focillona. Uplatňoval velmi otevřený, nedogmatický a někdy téměř experimentální způsob práce i výuky a tvůrčím způsobem se vyrovnával s aktuálními podněty z jiných oborů: současné literatury, filosofie (zvláště existencialismu a fenomenologie) a psychoanalýzy. Odmítal izolování stylových analýz od konkrétních dějinných situací, kritizoval ustrnutí v hermetické oblasti bez spojení se sociálními, politickými, ekonomickými a ideologickými zdroji.
Čtenáři se dnes, v českém překladu poprvé, dostává do rukou obsáhlý průřez Schapirovým dílem, reprezentující velkou část jeho zájmového spektra. Studie o starším umění obsahují vedle ikonologických úvah z oblasti románského umění a umění rané nizozemské renesance také obsáhlou kritickou reinterpretaci knihy Sigmunda Freuda Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. V části věnované novějšímu umění jsou zahrnuty studie o Courbetovi a lidovém umění, o Seuratovi a o Cézannových jablkách reflektující Schapirovy teorie sociálních a ekonomických aspektů uměleckého díla, zatímco ve stati o díle Pieta Mondriana se autor věnuje expresivním a intelektuálním kvalitám abstraktního stylu. V posledním oddílu jsou shromážděny práce metodologické, mezi nimiž obzvláště významné místo zaujímá studie Styl, v níž Schapiro shrnul dosavadní poznatky bádání o stylu a kriticky se vyrovnal se schematičností polaritních, cyklických i evolučních teorií.

S pokorou sobě vlastní autor ukazuje literární svět, jejž si nosí uvnitř, a předává ho tímto dál.