Matéo Maximoff byl význačný romský spisovatel narozený v Barceloně, který však většinu života prožil v Francii a je autorem jedenácti knih. První z nich, román Sudba Ursitorů, vznikl za zajímavých okolností – v roce 1937 jej dvacetiletý Maximoff napsal ve vězení na popud svého právníka, který jej vzápětí nadšeně doporučil pařížskému nakladatelství Flammarion jako „první cikánský román prvního cikánského autora“, a peníze od nakladatele pak za pomohly Maximoffově rodině za druhé světové války přežít v internačním táboře. Příběh Roma Arnika, jehož život je rozhodnutím mytických Ursitorů spjat s ohořelým kusem dřeva, se odehrává v Rumunsku v blíže neurčené historické epoše, a to na pomezí světa kočovných Romů a světa bílé většiny; Maximoff v románu zpracoval romskou legendu do košaté historie osvětlující mnohé z pověr a zákonitostí vlastního lidu, a úsporným stylem připomínajícím naivní obrazy líčí tragédii, k níž dospěje ten, kdo se pokusí tyto nepsané zákony porušit.
Humorný román jednoho z autorů Červeného trpaslíka vypráví o tom, jak těžký život mají tlusťoši (a někdy i ti ostatní). Hrdiny jsou kuchař, který se už na sebe nemůže podívat, protože je nesmírně otylý, anorektička, která se na sebe nemůže podívat, protože si připadá odporně tlustá, a mladý seladon, který se na všechny ty sádelníky kolem sebe nemůže ani podívat, zato na sebe a štíhlé dívky se dívá strašně rád.
Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestne být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané a vystaví ho ve své zoo jako exponát člověka dvacátého století.
Jeden z nejvýznačnějších románů nositele Nobelovy ceny za literaturu vznikl pod vlivem psychoanalýzy, Nietzscheho myšlenek a východní filosofie. Výjimečný text o složitém hledání sebe sama, o rozpolcenosti vlastního Já nachází stále nové generace čtenářů.
Autorčin poslední román, který vyšel v českém překladu jen jako součást knihy Co život dal a vzal. Betty MacDonaldová (1908-1958) napsala za svůj život čtyři úspěšné romány pro dospělé a čtyři knihy pro děti o paní Láryfáry. Ve všech vycházela ze svého života, z jehož obtíží se s humorem sobě vlastním dokázala vypsat. Její poslední román z r. 1955 líčí život s druhým manželem Donem a dvěma pubertálními dcerami, který trávili na překrásném, ale obtížně dostupném ostrově Vashon, kam se po zakoupení domu a kusu pláže přestěhovali ze Seattlu. Dnes je ze stodoly, kterou tam MacDonaldovi postavili, hotýlek, vedle něhož stále stojí slepičárna, kterou Bettin manžel krátce provozoval v návaznosti na úspěch knihy Vejce a já.
Nesmrtelný válečný román, v němž válku bere vážně snad jen jeho hlavní protagonista, poručík britské spojenecké armády Ernest Goodbody, vychází v anglicko-české verzi. Donkichotský Goodbody se během několikaleté anabáze snaží vrátit válce její důstojnost, ale čtenář záhy pochopí, že jde o absurdní počínání – válka je beznadějně směšnou záležitostí a smích je také to jediné, čím ji lze porazit.
Samostatné vydání druhého humoristického románu americké spisovatelky o jejím onemocnění tuberkulozou, který vyšel dosud v českém překladu jen jako součást knihy Co život dal a vzal.
Soubor skotských lidových vyprávění plný tajemných příběhů, historických legend, anekdot i pohádek se šťastným koncem, v nichž se setkává svět obyčejných či urozených Skotů – sedláků a hospodyněk i králů a princezen – se světem nadpřirozených bytostí – dobrých a zlých víl, skřítků i rarachů. To vše na pozadí drsné, tajuplné a zároveň nádherné krajiny skotských hor i nížin.
Základní práce v českém prostředí velmi známého francouzského historika, G. Duby zde na základě bohatého souboru středověkých pramenů zkoumá vznik učení o trojím lidu, jeho intelektuální zázemí, pronikání do obecných představ o božském uspořádání tehdejšího světa. Podle Dubyho zkonstruovali někdy na přelomu 10. a 11. století model trojjediného božského uspořádání společnosti francouzští vzdělanci a teologové ve snaze posílit význam církve a duchovních ve středověké společnosti, s cílem sakralizovat tehdy velmi oslabenou panovnickou moc. V modelu třech řádů, těch, co se modlí, těch, co vládnou-bojují, a těch, co pracují, se ale uplatňovaly i některé starší představy raně středověkých myslitelů. Velkou část knihy autor věnoval také transformacím tohoto systému, které si vyžádaly sociální změny, způsobené mimo jiné rozvojem měst a rostoucí dynamikou sociálních vztahů a vznikem a prosazováním nových filozofických názorů.
Třetí román americké spisovatelky z r. 1950 opět vychází přímo z jejího života. Tentokrát líčí svízelná léta ekonomické krize 30. let, dobu, kdy se po rozvodu se svým prvním mužem s oběma dcerami nastěhovala zpět ke své rodině do Seattlu. Opět s neúnavným a tolik povzbuzujícím humorem popisuje řadu všeklijakých zaměstnání, kterými musela projít, aby se protloukla, což vystihuje název knihy. Vzpomíná na to, že nejlepší na celé krizi bylo to, že se jejich rodina zase dala dohromady. Humorně líčený přístup autorky k neradostným překážkám v životě našel v poválečném světě velkou odezvu, mluvil z duše mnoha jiným.