Do výboru Poznámky na krabičkách od sirek (La bustina di Minerva) zařadil Umberto Eco ty nejzajímavější ze sloupků, které v posledních deseti letech vycházely pod stejným názvem v magazínu Espresso. Ve vtipných a čtivých článcích se Eco zamýšlí nad problémy současného světa, italské a západní společnosti, tisku nebo budoucnosti knih v době internetu, nechybí však ani několik opatrných předpovědí pro třetí tisíciletí a Ecovy typické „hříčky“.

Tato publikace se soustřeďuje na aspekt islámského umění, který je poněkud méně známý a do jisté míry opomíjený, přesto však základní. Pravdou je, že využití geometrických schémat jako základu kompozice není jen jeho výlučnou metodou; ve větším či menším rozsahu je obsaženo v každém tradičním umění na Západě i Východě. Tento princip se objevuje jak v gotických katedrálách, tak i v mandalách, jež jsou základem indické posvátné architektury. Nicméně právě v islámském umění byla tato posvátná geometrie rozvinuta v obrovském rozsahu a s hlubokou vnitřní logikou.Kniha tedy není jen materiálem pro badatele v oblasti islámského světa a historiky umění, může se stát vzácnou inspirací umělcům, architektům, designérům a jistě ji uvítají všichni ti, pro které se společné kulturní dědictví lidstva ještě nestalo prázdným pojmem.

Eliasova kniha představuje zásadní text pro moderní myšlení o moderní i předmoderní společnosti. Ačkoli byla napsána již na konci 30. let 20. století, kdy bez většího zájmu zcela zapadla, patří dnes k fundamentálním knihám sociokulturního dějepisu. Elias v ní stopuje nesnadný proces civilizace, proces, jehož genezi zachycuje na základě proměn stolování, hygienických návyků, sexuálních praktik, galantního chování či způsobů sociálně odlišného oblékání. Své teze, dnes v mnohém sice zpochybněné, avšak jako celek nadále velmi inspirující, postavil především na literárních textech. Jejich prostřednictvím dospěl k závěru, že civilizační chování získávalo svou podobu prvotně v prostředí aristokratických elit. Odtud pak, často ve zjednodušené formě, pronikalo do nižších pater společnosti, především mezi měšťany, kteří je recipovali, aniž by je však originálním způsobem rozvíjeli.

Aksel Sandemose (1899-1965) se narodil na malém městě v dánském Jutsku norské matce a dánskému otci. Mládí prožil na moři a obě tyto skutečnosti výrazně ovlivnily jeho tvorbu. Jeho osud jediná kniha přeložená do češtiny čerpá z námořnické zkušenosti (Vzpoura na plachetnici Zuidersee, Odeon 1966) a kritikové ji přirovnávají k románům Josepha Conrada. Motiv dávné viny a kořenů, z nichž viník vyrostl, rozvádí autor ve svém zřetelně autobiografickém a nejzávažnějším románu Uprchlík kříží svou stopu. Hlavní hrdina Espen Arnakke se v mládí dopustil vraždy a neustále se k ní vrací. Autor pln pochopení Espenovo dávné provinění analyzuje a hlavní vinu spatřuje v úzkoprsosti maloměstského prostředí.

Román se odehrává ve Francii 18. století. V přímořském městečku se ohavné lichvářce narodí chlapec jménem Latour. Kromě toho, že je po matce nebývale ošklivý, trpí zvláštní vadou: necítí bolest. Chce přijít tomuto handicapu na kloub a rozhodne se pitvat lidské mozky, katalogizovat jednotlivá centra mozku a hledat centrum bolesti. Když se cestou do Paříže seznámí s markýzem de Sade, stane se jeho pobočníkem a zapisovatelem. Oba projdou jako psanci vírem francouzské revoluce a znovu se setkají až v sanatoriu pro duševně choré.

V Podivné porážce Marc Bloch nevystupuje jako historik, nýbrž jako kritický pozorovatel francouzského politického a intelektuálního selhání za druhé světové války. Jeho kniha je tvrdou, přitom však trefnou obžalobou nejen kolaborace obyčejných Francouzů, ale i anatomickým rozborem jejich falešných předválečných iluzí. Podivná porážka však rovněž reprezentuje téměř heroický postoj univerzitního profesora, který na vrcholu své vědecké slávy neváhal obětovat vlastní kariéru a v konečném důsledku i život za vlast, kterou miloval. Ačkoli byl přesvědčen, že si „podivnou porážku“ Francouzi přivodili především sami, bez váhání se aktivně zapojil do odboje. Ani ve válečné vřavě však neztratil schopnost analyzovat současnost stejně kriticky a stejně prozíravě jako středověké prameny, čímž sám na sobě demonstroval, jak je myšlení o dějinách vždy bytostně provázáno s historikovou současností.

Osu první samostatné monografie Jindřicha Štyrského tvoří autorův výtvarný odkaz (obrazy, kresby, grafické listy, knižní obálky, obrazové básně, koláže, scénografické návrhy). Pozornost je však věnována i jeho fotografickým souborům (Muž s klapkami na očích, Žabí muž, Pařížské odpoledne), publicistice, poezii a redakční činnosti v dobových časopisech, revuích a nejrůznějších edicích. Kniha se člení do dvou základních částí, sledujících Štyrského tvůrčí vývoj. První z nich, pojmenovaná Nový svět (1919–1933), objasňuje autorovy umělecké snahy od rané recepce kubismu, primitivismu a expresionismu přes obrazové básně po vrcholný artificielismus. Následný Druhý život (1934–1942) se pak soustřeďuje na Štyrského pojetí surrealismu, koláže, fotografie a snu. Součástí publikace je také životopisný přehled, doplněný o množství dosud neznámých osobních fotografií, soupis výstav a bibliografie. Čtenáři se tak dostává do rukou protějšek k předcházející knize o Toyen (Argo 2000). Současně s monografií vyšly i Texty Jindřicha Štyrského (Argo 2007), shrnující všechny jeho vydané a dostupné rukopisy.

V třetím dílu fantasy trilogie musí Will nejprve najít Lyru, kterou její matka, krásná paní Coulterová, drží omámenou v odlehlé jeskyni. Jejich společná cesta je pak vede do říše mrtvých, kde se oba setkávají se svými blízkými. Bitva na nebesích vrcholí a Lyra bezděky naplňuje úlohu, k níž byla předurčena. Pak ale ji i Willa čeká nejtěžší rozhodnutí ze všech.

Ve třetím dílu fantasy trilogie musí Will nejprve najít Lyru, kterou její matka, krásná paní Coulterová, drží omámenou v odlehlé jeskyni. Jejich společná cesta je pak vede do říše mrtvých, kde se oba setkávají se svými blízkými. Bitva na nebesích vrcholí a Lyra bezděky naplňuje úlohu, k níž byla předurčena. Pak ale ji i Willa čeká nejtěžší rozhodnutí ze všech.

Třetí pokračování alegorického příběhu líčí další obtížné hledání tajemství kamene, který hrdina Naslouchač kdysi získal od svého dědečka Jemného Flétnisty. Zdá se, že se v podobě fauna s kozlíma nohama ztrácí v hlubokém, temném lese, bloudí a propadá zoufalství. Po mnoha strádáních dochází k přesvědčení, že lidské poznání je nekonečné. Ve světle své pestré minulosti se stává obrazem nesnadno uskutečnitelné lidské touhy po štěstí, poznamenané lží a zlobou, ale provázené i upřímnou touhou po pravdě. Když se Naslouchač před koncem opět setkává s Jemným Flétnistou, zjišťuje, že to, co se dosud o životě naučil, ještě zdaleka není všechno.